T. Zana 25.8.2017 11:15

Moc hezká vzpomínka

S námi bydlela babička, taky jsem s ní vařila. I když k tomu vaření mě moc nepouštěla, spíš jsme spolu pekly. Její buchty, bábovku a koláč dělám dodnes :-)

• reagovat
• nahlásit příspěvek

Z. Jenny 25.8.2017 10:47

Sharko,

moc hezká a milá, velmi milá, vzpomínka. Maminka se zachovala krásně a dcerunku pochválila. To já jsem se jakživ žádné pochvaly od rodičů nedočkala. Mně a kamarádku učila vařit její maminka u nich doma a to abychom se zbůhdarma neválely v knížkách, nehrály karty, nemluvily o klucích, nelítaly po městě či stadionu atd. Začínaly jsme gulášem, protože ten byl podle paní F. nejdůležitější. :-) Pak přišlo na zelí, maso,koláče atd. Do dnes jsem jí za to vděčná i když zkušenosti teprve dělají kuchařku. MLP a děti si nikdy nestěžovali, jen chválili a kamarádům jsem taky vařívala ve velkém. Dnes vařím pro dva a většinou neutrefím míru a tak máme na vařeno na dýl. :-) Jen minutky mizí závratnou rychlostí. Taky ráda experimentuji ale to si netroufám dávat v plénum.

• reagovat
• nahlásit příspěvek

Z. Olčava 25.8.2017 9:56

Sharko,

to je moc hezká vzpomínka, při čtení jsem se smála, usmívala a nakonec i na slzy došlo.

Já si nevzpomínám na svoje první jídlo, tak nějak jsem do toho vaření vklouzla už jako holka, maminka chodila z práce a to už jsem mívala rozvaříno (tedy jako, že už jsem začala) a s maminkou jsme dokončovaly.

A když jsem chtěla maminku překvapit, tak jsem vytřela a když přišla z práce, tak jsem dělala jako že nic, ale tak strašně jsem se těšila, až si toho všimne a pochválí mě.

Nebo jsem umyla okna, jenže to nebylo moc vidět, neboť když maminka přišla z práce, už byla tma. A mě při téhle vzpomínce jímá hrůza, protože jsme bydleli v pátém patře, okno jako hrom a já stála na šicím stroji (tedy na tom stolku, stroj byl zapuštěn), co byl pod oknem a vůbec mi to nepřišlo. Dneska mi dělá potíž umýt okno v druhém patře, stojím na zemi a nejraději bych u toho měla horolezecké jištění.

• reagovat
• nahlásit příspěvek

A. Lex 25.8.2017 9:17

Můj první pokus

s vařením byl také tak nějak v osmi letech a byl to bramborový guláš. Také kuchyň vypadala jako po výbuchu, já jsem ještě stihla umýt nádobí ve studené vodě. Ale i mně se dostalo ocenění od obou rodičů :-) .

Tahle aktivita mne opustila na dlouhou řadu let. Měla jsem zájmy v konírnách a u psů. Vařit jsem začala až jsem se seznámila s mým mužem, začali jsme spolu žít a v říjnu to bude už čtyřicet let.

• reagovat
• nahlásit příspěvek

Z. Matylda 25.8.2017 8:53

Vařit jsem se učila nerada

protože ta pomoc obvykle spočívala v "oškrabej brambory", což člověka nic nenaučí a je silně netvůrčí, a tak jsem zdrhala při první příležitosti- třeba když se mamka otočila :). Ale když už jsem v té kuchyni byla, tak jsme přece jen něco odkoukala, ale myslím, že v kotlíku nad ohněm jsem uměla vařit dřív než na sporáku, tábory člověka naučily :)O prázdninách u babičky jsem se učila tradiční bramborové jídla, ovocné knedle a kynuté těsto, ale pořádně jsem se to těsto naučila stejně až jako dospělá, kdy jsem pochopila, že to nejde žádnou super pomůckou urychlit ani přechytračit, tam je potřeba klasický postup a dostatek času....

• reagovat
• nahlásit příspěvek

Z. Inka 25.8.2017 8:11

jako matka pochopitelně

trnu, že se Ti nic nestalo... Asi bych byla stejně šťastná jako když jsem zjistila, že Kuba zkoumá hořlavost všeho, co najde....

Vaření - to mne nějakým způsobem popadlo a už nepustilo a určitě to neměla na svědomí ani moje rodička, ani její maminka, moje babička. Tatínek vařil takovým tím chlapským způsobem, desatero koření, ale postupy jsem asi odkoukala od něj. Ne že by mne máma odháněla, ale když vařila ona, dělala u toho dalších deset věcí.

Poprvé myslím že to bylo na střední, ale nejvíc jsem se naučila na začátku manželství. Vařit někomu, kdo rád jí je mnohem lepší než vařit. No a když máte pár kroků nucený výsek, brambory deputátní, kamarádi místo práce sedí na rybách - to máte zdroje kvalitních surovin. Už nikdy jsem neupekla tak dobrý roastbeef jako tehdy, neb jsem ho pekla ze tří kil roštěné a ten byl. No a když už mne to vaření chytlo, díky dvěma skautským oddílům plným hladových vlčat a světlušek jsem ještě dopracovala pečení. Dneska hledám odlehčující recepty pro obézní důchodce, které jsou chutné a těším se na dny, kdy se budu moct vaření opravdu věnovat

• reagovat
• nahlásit příspěvek

Z. Lika 25.8.2017 7:57

Tvoje máma geniálně

vystihla tvůj osobní dějinný milník - a patřičně ho s tebou oslavila.

Milovala jsem, když jsem mohla při vaření nějakým tvůrčím způsobem pomáhat. Co jsem nenáviděla, bylo "oškrabat mrkfu" - jak jsem byla malá, připadalo mi, že je mrkví nekonečná hromada. A potom to strouhání! Připadalo mi to jako těžká práce. Ten dojem "těžká práce" při mrkvovém salátu mi přetrval až do středního věku, kdy jsem si salát zopákla a s úžasem zjistila, že mám mnohem větší sílu a vzhledem k dospělé výšce se můžu mnohem líp do struhadla opřít.

Takže bude mrkvový salát :-)

Děkuju moc, Sharko.

• reagovat
• nahlásit příspěvek

Z. Yga 25.8.2017 7:34

Milá Sharko,

dojemné první vaření - a je fajn, že to nakonec dobře dopadlo. Jenom si říkám, co by maminka dělala, kdyby ta polívka nebyla dobrá ...

U nás se chválilo za snahu - i když ... první "pomoc mamince", kterou vymyslely moje starší sestřičky (já ještě byla za komínem), bylo umýt verendu. Ta byla dlážděná velkými dlaždicemi (měly zelenou barvu - ještě je mám před očima) a tak děvčičky myly a myly. A protože byly ještě malinkaté (tři a dva roky - hlídali je stařeček a ten byly rádi, že se děvčičky tak hezky a potichu hrají), tak vodu na tu dlážku měli v noční váze (po našem v kakáču) a hadr na podlahu byl taťkuj kapesník. Když přišli živitelé z pola-rola, otevřeli dvérca na verandu a vyhrnula se potopa (:o)). "Já nevím, proč se to mamce nelíbilo, dyť na každou dlaždici jsme si dávaly čistou vodu!" dodnes vrtá hlavou starší Máničce. A mladší Danuška dodává "Jo, a tu vodu jsem musela zase nosit já!"

A k vaření - tak vařit jsem se naučila tak nějak postupně, a spíš odkoukáváním. Ale když jsem byla už na měšťance (od šesté třídy výš), tak než došla matička z práce, musely být uvařené minimálně knedle (poctivé kynuté a pěkně nadýchané) a často i celý oběd. A do dneška vařím tak, jak jsem se to naučila v dětství.

• reagovat
• nahlásit příspěvek

Z. Xerxová 25.8.2017 7:04

hezký den

hezký pátek všem Zvířetníkům a zvířátkům :o) ...

Nechodila jsem do školky - hlídala mě babička. A tudíž jsem každý den s ní "vařila". Pak se ségrou (byla o skoro pět let starší)... A je fajn, že se občas u ségry v kuchyni dokážeme motat všichi. Zrovna za chvilku tam běžím - neb naši včera měli diamantovou svatbu a na zítřejší mejdan klušu péct svatební koláčky :o)

• reagovat
• nahlásit příspěvek

Z. Vave 25.8.2017 7:00

Moc krásná vzpomínka,

Sharko, dojala mě a rozlítostnila mě zase. Asi proto, že u nás to všechno bylo jinak.

U nás se víceméně nevařilo a já byla rypák, který jídla ve školní jídelně nejedl, protože blbě vypadala a divně páchla. Takže jsem se učila vařit podle kuchařky a u spousty jídel jsem ani netušila, jak vlastně mají chutnat. Dnes vařím nárazovitě, intuitivně, a když chci něco konkrétního, vyhledám si nějaké recepty na internetu, , a pak si jeden z receptů vyberu, nebo od každého něco plus něco navíc.

Pochopitelně mám doma x kuchařek a různých tištěných sešitů na vaření, ale nejčastěji sahám do šanonů, kde mám osvědčené Zvířetnické recepty a recepty od kamarádů a znýmých.

• reagovat
• nahlásit příspěvek

Z. Maw 25.8.2017 6:22

to je krasne prvni vareni :) maminka musela byt pysna a i nehoda vypadala docela vazne, cekala sem zlomene ruce a rozbite hlavy a misto toho vysivany ubrus :) a nekdy se to stane, ze clovek dostane prakticky a uzitecny zaklad, ale pak uz si sam trochu hraje... maminka jiste mela uz svoje postupy nachytane ro sve chute a potreby, i kdyz nekdy to lpeni na postupech je potreba a jindy je mozne povolit uzdu....

me nikdy maminka varit moc nenechala, vzdy jsem ale jeste i na stredni fungovla jako pomocnq sila na vsechny kuchynske prace, oskrab, uklid, nachystej, nasyp, udelej... takze ac znala postupu teoreticky, praktickou stranku jsem nastolila az bydlic sama... a varim uplne jinak a uplne jiny jidla, nez moje maminka :D vlastne mi jeji kuchyne nechybi, prtoze jsem asi uz jako dite byla v jidle "jina", vzdy mi doma chutnalo ale jim jink hodne jinak.. ale mrzi me moc a moc, ze jsem se od ni nenaucila borsc. Nejlepsi borsc na svete, kterej zatim nikdo nikdy neprekonal...

• reagovat
• nahlásit příspěvek