12.12.2019 | Svátek má Simona


PSI: Zapomenutý pes - fenka Trixie

12.1.2009

Ne vždy mohu pomoci a jsem z toho pak celý den špatná. V případě fenky Trixie jsem ale pomoci mohla, tak je tohle smutné povídání, ale se šťastným koncem. Crossette - Trixie - 1

Předloni v březnu se rodina se dvěma menšími dětmi nastěhovala do volného domu v naší ulici. Mezi jejich domem a tím naším žije fenka Sadie, o které jsem už dříve psala. Následující měsíc šel nový nájemník kolem našeho domu a asi půl metru za ním cupitalo opravdu malinkaté štěňátko. Pán se po štěněti ani jednou neohlédl a to dlouhým krokům svého majitele sotva stačilo. Podruhé jsem už štěně na procházce neviděla.

Zato jsem tuhle malou fenku vídala denně u plotu, když jsem do vedlejší zahrady chodila pro Sadie. Od sousedčiných kluků jsem se také dozvěděla, že se jmenuje Trixie. Děti z téhle rodiny byly mladší než sousedovic kluci a tak se s nimi nekamarádily. Samy dováděly na zahradě, ale ani jednou jsem je neslyšela na Trixie volat, natož si s ní hrát. A protože Trixie smutně štěkala i v noci, bylo jasné, že ani dovnitř domu jí nikdy nepouštěli.

Nechápu, proč si vůbec psa pořídili. Vždycky, když jsem vyzvedávala Sadie, malá Trixie přiběhla k drátěnému plotu a jeho otvory prostrkovala čumáček, do kterého ode mně dostala psí sušenku. Sušenku pak držela v puse jako dudlík a smutně sledovala, jak odvádím Sadie k procházce. Bylo nám jí s manželem líto a říkali jsme si, že kdyby tito noví lidé byli sdílnější, s radostí bychom brali na procházku i Trixie.

Čas běžel a Trixie rostla. Pak loni v půlce července jsme si všimli, že před jejím domem je u chodníku hromada odpadu a celý dům dělal prázdný dojem. Trixie ale dál čekala u plotu na svoje sušenky, kterých jsem jí teď už nosila několik. Jen mně trochu zarazilo, že se na ně vrhala mnohem hladověji, než kdy dříve a žebrala o další. Venku už byla letní vedra, a protože jsem skrze plot neviděla kde má nádobu s vodou, pro jistotu jsem k ní horem spustila malou vaničku, kterou jsem hadicí naplnila vodou.

Trixie celou vaničku okamžitě vyzunkla, musela být i nesmírně žíznivá. Začala jsem si o ní dělat starost a nosila jí sušenek raději celou hrst. Mnozí Američané mají ve zvyku, nechávat v domě svítit celou noc. Také v Trixině domě bylo večer i skrze zatažené žaluzie vidět světlo. Trochu mně to mátlo, protože jsem si byla téměř jistá, že v něm už nikdo nebydlí. Přesto se mi stále ještě nechtělo věřit, že Trixie zůstala opuštěná. Chovala jsem jiskru naděje, že se tito lidé někde jinde zabydlují a aby jim pes nepřekážel, nechali ho prozatím tady a určitě se pro něj vrátí. Třeba ho sem někdo pozdě večer jezdí nakrmit.

Po dalším týdnu jsem u domu zastihla elektrikáře. Na můj dotaz o nájemnících odpověděl, že neví, zda tu ještě bydlí či ne, on že pouze přijel odpojit proud, protože i přes upomínky dluží za poslední čtyři měsíce. Potvrdil tak moje nejhorší obavy, že se totiž nájemníci pod rouškou noci vytratili a Trixie tady bez těžkého srdce "zapomněli". Bylo to o to krutější, že psa nechali v zavřené zahradě, kde na něj bez pomoci čekala smrt žízní a hladem. Psí štěkot je tady slyšet pomalu z každé třetí zahrady. A Trixina zahrada byla už tak zarostlá, že by si možná štěkotu opuštěného a hladového psa hned tak nikdo nevšiml.

Crossette - Trixie - 2Když už jsem najisto věděla, že v domě bez elektřiny a tedy bez světla a klimatizace nikdo bydlet nebude, rozhodla jsem se jít na Trixie podívat. Ani na moment jsem si nepřipustila možnost, že by se na mně mohla vrhnout a pokousat mně. A to i přes to, že Trixie je s největší pravděpodobností směs buldoka a pitbulla. Vím, že tyhle rasy mají špatnou (a nezaslouženou) pověst, ale také vím, jak skvělý vztah mají k lidem. Když jsem otevřela branku na její zahradu, Trixie se radostně přihnala a začala na mně skákat, div mně nepovalila.

Až teprve teď jsem si všimla, jaká je ubohá. Roh plotu, u kterého Trixie čekala na svoje sušenky, byl hustě zarostlý břečťanem a tak jsem často vídala pouze její hlavu, kterou touhle zelenou spletí protlačila. Když jsem se teď dívala na "celou" Trixie, bylo mi až do pláče. Trixie bylo něco přes rok, ale vypadala jako starý opelichaný pes. Její černá srst měla matnou, skoro našedlou barvu, na bocích místy zcela vypadanou. Na zadku měla dva holé, zarudlé fleky a srst na ocasu byla z převážné části zcela sedřená nebo vykousaná... Na všech loktech měla Trixie silné tlusté mozoly.

Celé tělo bylo poseté pupínky od kousanců nebo vyrážky a prsty všech nohou měly silně zarudlou kůži. Za ušima měla strupy, oči olepené žlutým zánětem a její břicho bylo od vyrážky téměř mokvavé. Byla také velice pohublá a nepochybovala jsem o tom, že její stravou za poslední dva týdny byla pouze ta moje hrst sušenek. Byl na ní opravdu smutný pohled.

Další šok jsem utrpěla, když jsem se rozhlédla kolem sebe a uviděla ten děsný nepořádek a zdevastovaný dům. Střecha nad terasou byla samá díra, a jak jsem později zjistila, v dešti nezůstal na betonu ani kousek místa suchý, kam by se chudák Trixie mohla uchýlit. Na zemi ležela pouze malá kočičí dvojmiska, obrácená dnem vzhůru, hned vedle malého vyschlého tácku, který možná dříve sloužil na vodu. Naštěstí jsem v keřích objevila hlubší misku a odhozený kbelík, který jsem naplnila vodou.

Pro Trixie jsem tu misku odběhla domů naplnit velkou porcí poctivého žrádla, které během minuty spolykala a ještě chvilku celou misku vylizovala. Pak jsem si tam k ní sedla na zem. Trixie se mi okamžitě vecpala na klín, položila si hlavu na moje rameno, já jsem jí objala a ona "zkameněla". Prostě se přestala hýbat, jen mi svým drsným čumákem šťastně funěla do ucha. Musela jsem se dost přemáhat, abych jí tuhle radost dopřála, protože srst měla zhrublou nahromaděnou špínou a "psí vůní" až zapáchala. Doma jsem namířila rovnou do vany.

Potom jsem Trixie další týden z její zahrady kradla a vodila k nám, kde jsem jí hned vykoupala a denně mazala vyrážky. V těchto dnech se u nás hrála hra na "kočky, kočky hejbejte se". Nechtěli jsme, aby se Sadie a Trixie osobně setkaly protože Trixie určitě neměla žádné očkování, stále ještě měla blechy a také jsme nevěděli, zda její vyrážka není nakažlivá. Ráno jsme tedy nejprve jeli se Sadie do parku na procházku. Po ní jako vždy zůstala chvilku u nás, protože naše dvě kočky už jí tolerují. Pak jsem Sadie odvedla zpět na její zahradu a vrátila se zabezpečit dům před příchodem Trixie.

To znamenalo ujistit se, že v garáži není bílá kočka Indy, protože branka na zadní zahradu je hned vedle garáže. Když Indy spokojeně ležela na střeše auta a já neměla srdce jí vyhnat, v garáži jsem jí prostě zavřela. Naše dvě kočky jsem zase zahnala do ložnice a teprve pak šla pro Trixie. Ta celá blažená u nás běhala po trávníku, nebo jsme jí pustili i dovnitř. Když pak unaveně odpočívala na zasklené verandě, kočkám jsem na chvíli otevřela dveře z ložnice, aby si psa mohly okoukat a nezazlívaly nám jejich nedobrovolné vězení. Navečer jsem Trixie s jejím menším protestem, ale oddanou svému osudu odvedla zpět.

Zatím jsme totiž jiné řešení situace neviděli. Její dům zůstával nadále prázdný, za celou tu dobu k němu nikdo nepřijel, dokonce ani z realitní kanceláře, která ho pronajímala. Nechtěli jsme jim sami volat, jeho prázdnota nebyl náš problém, a i kdybychom jim řekli o opuštěné Trixie, zachovali by se stejně tak, jak jsme to nakonec udělali i my - totiž, že by zavolali policii, přesněji její oddělení pro odchyt zvířat - "animal control". Tenhle krok ale zůstával jako náš úplně poslední a nevyhnutelný. Crossette - Trixie - 3

Ode dne, kdy jsme se přesvědčili, že Trixie byla skutečně opuštěná, rozesílali jsme maily s její fotkou a dotazem, zda ji někdo nechce, nebo o někom nevědí. Ti, kdo psa už měli, o dalšího nestáli a navíc Trixie svým vzhledem spíše každého odradila. Náš popis jejího nesmírně přítulného charakteru na věci nic nezměnil. Nemít naše dvě kočky, bývali bychom si Trixie okamžitě nechali, za těch pár dnů, co jsme se o ní starali, nám silně přirostla k srdci.

Jenže Trixie, kdykoli skrze sklo zahlédla jednu z našich koček, vyskakovala jako gumový míč, silně štěkala a trvalo chvíli, než se uklidnila. Sice při tom vrtěla ocasem, ale to neznamenalo, že se třásla na to aby mohla kočky z lásky celé olízat. Také číči se na ní ježily, mručely a prskaly. Možná by si na sebe zvířata časem zvykla, jako je tomu u Sadie, ale riskovat jsme to nemohli. Stačilo by jen jedno silnější kousnutí a bylo by po kočce.

Máme zde útulek, jeden z mála tzv. "no kill shelter", kde se zvířata neutrácejí, jako se tak děje v obyčejných amerických útulcích. Tohle tragické řešení je způsobeno mnohonásobně větší nabídkou, než je poptávka. I kdyby si každý Američan osvojil třeba "jen" deset zvířat z těchto útulků, stále jich budou milióny přebývat, protože kastrace zvířat je tu drahá a spousta majitelů si jí buď nemůže dovolit, nebo jí prostě odmítá. A tak se kočky a psi stále dokola množí a útulky jimi přetékají. Je to smutná situace a nerada nad tím uvažuji.

Když manžel do zdejšího "no-kill" útulku volal, řekli mu, že jsou přeplnění a i kdyby nebyli, psa jako Trixie by si asi stejně netroufali vzít. Na dotaz, co máme tedy dělat, mu sdělili, zavolat policii. Ta psa od nás vyzvedne a odveze k veterináři, jako to dělají se všemi odchycenými psy a kočkami. Tam Trixi zůstane týden a když se o ní její majitelé do té doby nepřihlásí, nebo se jí neujme někdo jiný, bude injekcí utracena. To byla hrozná představa u takhle mladého a milého psa.

Ale naděje, že by si pro Tixie přijeli její bývalí majitelé byla nulová (a už bychom si to rozhodně nepřáli), stejně jako ta, že by si jí od veterináře někdo jiný adoptoval. Nejenže by Trixie žádnou soutěž krásy nevyhrála, ona by do ní vůbec nekvalifikovala. Proto jsme tohle řešení nechávali až úplně na konec i když jsem si stejně nedokázala představit, že bych něco takového mohla připustit.

Jako úplně poslední naději jsme situaci popsali naší sousedce Kris, majitelce Sadie. Odkládali jsme to proto, že jsme nechtěli dělat dojem, že jí Trixie nutíme. Jeden pes už pro ni byl určitě víc než dost. Sousedka o opuštěné Trixie věděla a předpokládala, že my dříve či později budeme volat policii. Ovšem stejně jako my netušila, co to pro psa znamená - pouhých sedm dnů života od odvozu. Kris je vynikající golfistka a manažerka zdejšího golfového klubu.

Proto nás napadlo, že kdyby v klubu vyvěsila cedulku, možná by se podařilo najít pro Trixie nového pána nebo paničku. Jakmile jsme Kris vylíčili Trixinu těžkou situaci, téměř bez váhání prohlásila, že si psa zatím nechá u sebe. Pokud se Trixie bude snášet se Sadie, vezme si jí natrvalo. V opačném případě se jí bude spolu s námi pokoušet najít nový domov. Ale rozhodně nemůže dovolit, aby byla Trixie utracena.

Takhle dobrou zprávu jsme rozhodně nečekali, a spadl nám ohromný kámen ze srdce. Okamžitě jsme Kris ujistili, že po finanční stránce si nebude muset vůbec dělat starost a že pro nás bude potěšením chodit na procházku s oběma psy. Druhý den přivolanou policii Trixie uvítala stejně vřele, jako každého s kým se setkala - lehla si před nimi na záda a nastavila břicho k podrbání.

Bez protestu se později nechala zvednout a naložit do drátěné klece na jejich voze. My jsme museli podepsat prohlášení, podle kterého jsme policii zavolali, až když jsme Trixie viděli delší dobu běhat sem a tam volně po ulici. Bylo to nutné proto, kdyby nás prý chtěl někdo později zažalovat, že jsem bez dovolení vstupovala na cizí zahradu (navíc oplocenou a zajištěnou vrátky) a Trixie jsem z ní vlastně ukradla.

V jakých tam chudák žila podmínkách, a co tomu ukradení předcházelo, nám sice policisté věřili (stačilo se na psa podívat), ale sami se o tom nesměli jít přesvědčit - byl by to i pro ně neoprávněný vstup na cizí pozemek. Jedině, kdyby jim někdo volal, že pes tam ohrožuje člověka, nebo vytrvale bolestně štěká a kňučí, měli právo zasáhnout. Podobné, i když pochopitelné, nařízení musel dodržet také veterinář.

Přestože Trixie už vlastně měla novou paničku, musela tam celý týden zůstat, pro případ, že by jí dřívější majitel opravdu hledal. U Trixie tuto možnost vyloučil i sám veterinář, ovšem pravidla jsou pravidla. Tak jsme tam Trixie zanechali, ale s manželem jsme za ní každý den jezdili a brali jí alespoň na krátkou procházku kolem budovy. Také jsme pro ni nakoupili "výbavu" do jejího nového domova. Hezký obojek, odvíjecí vodítko na procházky, velký polštář, misku a ohromné balení psího žrádla - stejného, jakým Kris krmí Sadie.

O tom, jak byla Trixie přijata do nového domova napíši příště. Na několik fotek Trixie se můžete podívat zde

Marička Crossette, USA