Na začátku roku 2008 u nás ještě pobývali Chou chou, Luna a Mates, po požáru před vánoci přibyli i Borek a Piškot, v průběhu roku přišli Georgino, Lady, Tramp, Zlaťák, pětihlavá saň – štěňata Fram, Ronda, Afra, Ringo a Sally, pak Píšťalka, zraněný starý kříženec knírače beze jména a Kašpar.

O některých jsem už psala, třeba štěňata nebo Kašpar jsou už snad notoricky známí. Příběh Matýska, Piškota či Píšťalky zná, myslím si, málokdo.

Začátek "Píšťalčího příběhu" připomíná sprostonárodní píseň. "Jel mládenec podle trní, přišlo na něj velký sr*ní. U lesíčka zastavil si..." A tím končí píseň. Jen stáhl kalhoty a dřepnul, ozvalo se za ním kvíknutí. "Písk." Štěně. Když se zvedl, leklo se ho. Utíkalo před ním za roští, do bezpečí. Mezi své, tou dobou už mrtvé, sourozence. Zdravá fenka, hladová a žíznivá. Na co asi uprostřed dost rozlehlého lesa zemřeli ti druzí dva? Na žízeň, zimu, hlad? Tipla bych to první. Píšťalka je velmi malé štěňátko a zjevně i v dospělosti to bude malinký pejsek. Tedy snadno "udatelný" pejsek. Byli tři snadno "udatelní" pejsci. Dva jsou mrtví. Proč?

Píšťalka se zotavila a rychle našla nové páníčky. Její nový pán je po mrtvici, a tak potřebuje opravdu malého pejska, "lehkou váhu" a většinu času s ním tráví na chatě s velkou zahradou... Nad zmařenými životy a trápením je marné naříkat.

Matýsek, ...náctiletý kříženec, domácí rodinný pes, co je velmi nerad (a velmi hlasitě) sám. Přistál jednoho dne u veterináře (jiného, než ke kterému celý život chodil) se žádostí o utracení. Rodinné důvody, rozvod... pochopit se dá leccos, utratit zdravé zvíře ale nelze (naštěstí, alespoň na slušných veterinách), a tak se volalo k nám. Za dost velkých "křečí" se ho podařilo vmáčknout do depozita k místnímu domácímu pánovi Bricatovi a "erární" fence Chou chou (pro změnu nalezenci s nedohledatelným čipem ze Slovenska). Matýsek čekal v depozitu na marodce dlouhé měsíce, než se našel někdo ochotný poskytnout mu domov. Vyšlo to, dělá společníka invalidnímu pánovi (tedy stále s někým je) a zbytek rodiny venčí a stará se o ostatní potřeby. Ale kolik starých psů má takové štěstí, dostane druhou šanci?

Se psy jsme na tom začátkem roku byli dost "zoufale". Máme vlastně jen dvě depozita, která stabilně přijímají psy, tedy mě a Marcelu (kočičí marodku). Na začátku roku mě (byt maminky :-() "okupovala" fenka Luna a Marcelu pak malá střapatá nalezená Chou chou a starý Mates.

Chou chou (pojmenovaná podle panenky) je mladičká fenka, dlouhosrstá kříženka, trošku rozmazlená, trošku ukecaná a velmi milá, nicméně vyžadující také svůj díl péče a pozornosti. Byla nalezena svatebčany ve vesnici hned na okraji Prahy, přidala se ke svatebnímu veselí a - ač jsme předpokládali a doufali, že ji bude brzy někdo hledat - nechybí nikomu. Má čip, ale ze Slovenska, kde bohužel nefunguje efektivně žádný centrální registr a majitele není možné dohledat. Čekala dlouho, zda se původní páníček přeci jen nenajde, teď už ale dělá radost i starost v nové rodině. Máme o ní časté zprávy, protože svět je malý a soused jednoho je známým druhého... Zkrátka Chou chou se má opravdu dobře.

Luna, fenka výmarského ohaře, nalezenec, k nám přišla z hloubi křivoklátských lesů. Také ne úplně bezproblémová, ale milá, příjemná a, jak jinak, nikomu nechybící. Byli jsme se na ni i podívat v novém domově, ujal se jí starší pán myslivec, co potřebuje spíš společníka na dlouhé procházky než vycvičeného psa na práci, a Luně to tam zjevně svědčí. Naštěstí našla domov hned začátkem roku, ale na to, abychom "se vešli" to nestačilo.

Když pak přišla katastrofa v podobě požáru rodinného domku (špatná "elektrika"), ve kterém žil náš "umístěnec" Borek, nebylo, kam s ním. Rodina měla co dělat, aby zvládla vlastní nouzové bydlení, a k nám přišli na čas zpět nejen Boreček, ale i jeho malý kamarád Piškot. To už jsme v zoufalství museli využít služeb spřáteleného psího hotelu. Válečkovitý kříženec Piškot byl umístěn už jen s jedním kotrmelcem k příbuzenstvu jedné naší depozitní tety (ta se o něj také část pobytu u nás starala), pro Borka nakonec našli jeho původní lidičkové místo pro změnu mezi svými příbuznými, jim samotným se nepodařilo sehnat s miminkem a malým dítětem bydlení, kde by nevadil velký pes. Stručně řečeno, psí přetlak byl začátkem roku trochu moc velký.

Pak se vše otočilo k lepšímu, protože se nám po delším období navrátila možnost pořádně využívat prostory, které tu asi jen letití čtenáři budou pamatovat z dob "mnohopsína". Letití, tím myslím ti, kdo pamatují pita Nera, dogu Čika, trio Vojta-Beno-Čert a jejich mámu Roninu či bulmastifa Bunnyho, "trojpackého" Míšu, sakra, to už je dávno.... Takže další příchozí psíci už mohli okupovat zahradu a museli se "srovnat" s koněm.. Byli to útěkář Tramp, "labraset" Lady (která se posléze přestěhovala k Marcele na marodku a dlouho vyhlížela novou rodinu) i "Pětihlavá saň" - odložená štěňata kříženců australského honáckého psa, o kterých jsem psala článek i zprávy o tom, jak se mají, a jejichž poslední zástupce, fenka Ronda, našel domov teprve nedávno.

Týden u nás pobýval zlatý retriever, pracovně zvaný Zlaťák, než se podařilo najít jeho nešťastnou paničku. A posledním "venkovním" psem je Georgino. Píši "je", protože ho stále ještě máme, trhá rekord v psím pobytu. Není to pes úplně pro každého, ale je fajn a je to jeden z mála, o kterém můžu zodpovědně říct, že mu zdejší dočasný pobyt i za provizorií a polních podmínek opravdu prospěl. Georgino je ale námět na samostatný článek, tak snad zas příště.

Jen chvíli, ani ne hodinu, jsme měli v péči zraněného křížence, starého pejska ze Řevnic. Utrpěl úraz hlavy, zřejmě od auta a na veterinu už jsme ho živého nedovezli. Nepodařilo se zjistit, čí pejsek to byl. Všiml si ho pán venčící svého "rotwíka" a snažil se zraněnému zvířeti ulevit při čekání, usnadnit dýchání, městská policie se k němu snažila pracně a bezúspěšně sehnat veterináře, a tak jsme jeli my...

Fenku Píšťalku, vyděšenou z pocitu, že ji zas někdo opustí, "zapomene" v lese, jsem s sebou "vláčela" až do umístění prakticky všude, naštěstí to netrvalo dlouho.

A zlatý hřeb hostiny (s Georginem nekompatibilní, takže ničící maminčinu domácnost i nervy) před pár dny odcestoval do nového. Kdo to je? Kašpar. Nalezenec, labrador, "pošuk", "rapl", jak komu libo. Sice už se teď jmenuje jinak, pro mě je to ale pořád Kašpar. Nomen omen. V nové domácnosti předvádí vše, co jsem inzerovala předem a přidává i něco navíc, ale páníčkové se zatím zdají neuvěřitelně odolní a trvanliví :-). Držte jim palce.

Z roku 2007 tedy "přesáhlo" pět pejsků, v roce 2008 jich přišlo ještě dvanáct. Je to trošku náročné za současného "kočičího provozu" a také to opravdu "leze do peněz". Fenky kastrujeme, čipy jsou samozřejmost... Ale je tu ještě jedna věc, možná jste si všimli. Odkud a jak psi přicházejí. Byl tu jen jeden jediný pes, kterého bylo možno vrátit majiteli. Pak už jen samí "nevratní" nalezenci a psi odložení. Těch je rok od roku víc. A proč?

Propadli sítem...

Spolu se zlepšováním fungování městské policie "v psím problému" ve většině měst a obcí se nám trochu změnila skladba psí klientely. Ztracené pejsky MP vrací majiteli nebo převáží do velkých, oficiálních psích útulků. Ty jsou buď městské, anebo, jak je obvyklé v našem kraji, jejich provozovatelé to mají jako zaměstnání, práci (firmu), tedy provozování útulku je živí. Za takových okolností si mohou dovolit přijímat psy, za které někdo přijetí/pobyt hradí. Obec si za "své" nalezence zaplatí, občas někdo soukromě zaplatí i za cizího psa, občas za to, že se "zbaví" vlastního.

Sítem nám propadávají například "dědictví", o která dědici nestojí, platit náklady nehodlají a ono nešťastné dědictví v podobě dvanáctiletého pudla by se o hladu dědického řízení (kde by mohly být uplatněny "jeho" náklady) asi nedočkalo. Pokud dědici nejsou, nebo u nálezu mrtvého asistovala policie s mozkem, psa "nafasuje" město a vyřeší viz výše. Pokud stařenka umře v nemocnici a pes sedí doma na dvorku, nastane "co mám dělat s tímto fantem" nejpozději v okamžiku, kdy dědicové prodávají její dům, obvykle dříve, když dojde trpělivost laskavé krmící sousedce. Následuje rodinná porada a pokud se nemůže nešťastníka ujmout nikdo z rodiny a sousedů, telefonuje se do útulku. Část lidí pochopí, že péče o mnohdy starého pejska bude "něco stát" a náklady ve výši několika tisíc je nerozhodí. Část švihne s telefonem a další hovor směřuje na veterináře... "on už je starej, on už sotva chodí"... a tady hodně záleží na veterináři, jaký bude další osud onoho dědictví. Pomíjím případy mimořádně výživné, kdy, protože i utracení s odvozem těla stojí dnes bratru k tisícikoruně, následují varianty "strejda s flintou", "někam ho odvézt" (rozuměj tam, kde je ani psa nikdo nezná – ale pak už se stává psem nalezeným...pokud ho ovšem někdo najde) nebo "uvázání v lese" – což je k poblití. Nezřídka volá přímo veterinář, má-li takovou lahůdku v ordinaci. Psa se chtějí zbavit, platit nechtějí nic.. Co to je, kolik mu je, má alespoň očkovací průkaz? A k tomu tiché "ku*va už zas"?

Prima soutěž jsou také nalezenci, co nepatří do žádné obce, tzn. z odpočívadel u dálnice, turistických stezek a podobně. Tam také nastává ono pověstné "Kam s ním?"

Nejlepší jsou šachy typu: "Majitel je..."

1. majitel je v "blázinci",
2. majitel je v LDN,
3. majitel je v bezvědomí, neschopen komunikace... (což mnohdy koresponduje s bodem a) a b),
4. majitel je ve vazbě či výkonu trestu,
5. e) majitel je v zahraničí...

Dobré jsou také perličky typu: Pes má čip, nejlépe ze zahraničí a majitele nejde dohledat.

Zvláštním případem je: Majitel je "sociální případ", s bídou schopný postarat se o sebe, psa jednou chce, jindy nechce (podle hladiny alkoholu v krvi).

Častým případem jsou nešťastní důchodci před nástupem do domova důchodců (nebo penzionu klidného stáří či jak se dnes těm institucím říká), netušící, kdy někdo svým úmrtím uvolní místo pro ně, obvykle sami a obvykle bez koruny, se snahou mít svého miláčka u sebe co nejdéle, vyděšení, bojící se o osud svého kamaráda, ale neschopní už zvládnout ani péči o sebe a svůj příbytek. Bohužel, většina těchto zařízení zvířata nepovoluje.

Oblíbenou soutěží jsou také maminky na mateřské dovolené, taktéž bez koruny, jimž jejich bývalý při odchodu kromě nějakého toho robátka zanechá i "nezvladatelného" (obvykle cca ročního a cca čtyřicetikilového) pejska... Nemluvě o těch, které mateřskou právě skončily a "On byl zvyklej, že sme porád doma, a on tu teď štěká a sousedi si stěžujou."

Přidejte k tomu ještě vystěhování, ať už z důvodů exekuce, neplacení nájmu, nebo "kvůli zvířatům", rozuměj pro binec, zápach, hluk či z čiré nevraživosti sousedů.

Tak, propadli sítem. Snad jsem na nic nezapomněla. Tohle jsou vesměs důvody, pro které se ocitne pes u nás. Skutečných nalezenců máme opravdu málo, obvykle jen z těch "nespádových" rozuměj "nikomu nepatřících" míst. Tedy, minimum psů je komu vrátit, šťastná shledání se nekonají, většinou i víme, čí pes byl, ale cesta zpět je zavřená. Jde to už jen vpřed. Tedy musí se najít někdo, kdo by chtěl nešťastníkovi poskytnout domov nový. Mnohdy to trvá dlouho, mnohdy si ten pes opravdu počká. Ale najdou se lidé ochotní něco obětovat, zkusit soužití s někým, kdo není "nepopsaný list" a my jsme šťastní, když vše vyjde ke spokojenosti psa i pána. Naše možnosti jsou omezené, místem, časem i financemi, děláme, co můžeme. Snad to pár pejskům bylo ku prospěchu.

Foto: Chou Chou, Piškot, Georgino

Autorka je jednatelkou OS podbrdska, malé organizace, která se stará o opuštěná zvířata na Praze západ a v okolí Berouna (nabídka koček, nabídka psů k osvojení). Činnost organizace můžete podpořit příspěvkem na účet č. 152335352/0600 (veškeré dary lze ve smyslu zákona č. 586/1992 Sb. o daních odečíst z daňového základu).