Sotva kilová čivava Barunka, před šesti lety pořízená co by chovná fena, se matkou nikdy nestala, za to je celoživotně chovací. Šedesátikilový ořech Manánek, kříženec středoasiata a berňáka, přišel na svět v ostravském útulku, odkud jsem ho i s jeho matkou ukradla před třemi lety.

Náš dům měl opustit ve chvíli, kdy se vyléčí ze všech chorob, kterými ho útulek vybavil do života. Nestalo se tak, přišli jsme o starého domácího briarda a tak Many postoupil v hierarchii. Od té doby tvoří nerozlučnou dvojku, vzbuzující patřičné pozdvižení nejen u nás na "vsi". Jsou totiž skoro totožně zbarvení, což je příčinou řady dotazů na téma - ta maličká je její štěně???

A já vysvětluju, že to velký je pes, malý čuba a štěňata by spolu nemohli mít ani omylem. Ač se Many dvakrát do roka snaží jak oteklý, uspět prostě nemůže jinak, než ve vlastní fantazii. Jen ty tři týdny bloumá po domě, kvičí jak postřelený čuník a zuby mu klapou jak kastaněty. Barunce stačí, když mu párkrát za den přejde po čumáku, a pak naslouchá zoufalému kvílení zhrzeného ženicha. Holt bestie jako každá baba.

Před loňskými prázdninami mi na okno zabušil notně opojený soused. Za krk držel miniaturní kotě a plantajícím jazykem mi sdělil, že buď si ho vezmu, nebo s ním šlahne o zem. Vyrvala jsem mu třesoucího se mourka, nadala do debilů a zjistila, že máme kočku, kterou jsem nikdy nechtěla.

Kočík si napucl hubené bříško uvařenými srdíčky a spokojeně usnul Barunce v náručí. No, ona to náruč až tak nebyla, spíš kus sedačky, na kterou si zvířátka jaksi dělají nárok. Baja ho vzala jako svého potomka a Many si zvykl, že murina mu prostě z té misky bude žrát přímo pod nosem.

Barunka je dnes z celé smečky nejmenší, přesto dokáže vždycky prosadit svou vůli a zmlátí kocoura i maxipsa na jednu hromadu.

Dneska ráno jsem odcházela do práce a naskytl se mi úžasný obrázek. Všichni tři mazlíci leželi na sedačce, líně po mě obrátili oči a já v nich četla jednoznačné - "vyfuň", abych je nedejbože neobtěžovala nějakým ťuťáním a loučením.

O to radostněji mě vítali při návratu domů, protože vědí, že těch taškách, co vláčím, je i něco dobrého pro ně. Mnoukání, poštěkávání, mlaskání a hromadný úprk na gauč, odkud líně sledují moje každodenní rituály. Mezi ně ale s kávou neusedám. Udělala jsem to jen jednou a poprvé v životě zažila, co je to vraždící pohled. A hned třikrát!

No nic, šetřím na novou sedačku, lapět věčně v nepohodlném křesle mě neba. Zato moje smečka mě ba. A doufám, že já je taky, darebáky.

Leona Roháčková

*************************************************************************************************

Milí Zvířetníci - na Našem Zvířetníku dnes opět vaříme - připojte se!:))

*************************************************************************************************