29.1.2023 | Svátek má Zdislava


FOTOROK na drsném severu aneb Když se řekne Drážďany

16.1.2023

Předchozí díl najdete zde.

Prosinec jsou Vánoce, Mikuláš, rodina, přátelé, stres v práci, dárky, úklid, cukroví a pár dní pohody na konci roku.

První letošní (sezonně letošní) svařák jsem dala na prvního prosince ve Fährgarten. Fährgarten je kousek od centra proti proudu Labe, ve Fotoroku jsem jej několikrát zmiňovala. Jak to místo správně česky popsat? Je to kiosek s větším počtem míst venkovního posezení, vaří se tu v kuchyni v zázemí i venku, čepuje a rozlévá všechno pitelné, alkoholické i nealkoholické, mají i zmrzlinu a smažené koule z tvarohového těsta (Quarkbällchen). Dostanete se sem pěšky, na kole, nebo přívozem Johannou jezdící mezi Johannstadtem a Neustadtem, autem ne. Sedět se dá pod slunečníkem, deštníkem, u kamen, na lavici či židličkách, nebo jen tak venku na trávě. Podprdelníky máte buď vlastní sebou, nebo si je půjčíte. Jsou tu veřejné záchodky a o kousek dál dětské hřiště. Zavřeno mají v noci a možná na Štědrý večer. A při velké vodě. Když hrozí, že to tam přijde Labe zkontrolovat, hospůdka se spakuje a odsune do bezpečí.

Pohled na přívozní loď Johanna

Představte si, že tady, v Německu, v Drážďanech, nikdy neviděli Mikuláše. Mikuláš má totiž plné ruce práce s čertem a andělem v Čechách, do sousedního Německa posílá noční, neviditelný záskok. Dětičky tu pátého večer dostanou do ruky hadr a vyčistí si boty, které zbavené bláta a kamínků postaví přede dveře. Do nich (do bot, nikoliv do dveří) pak v noci, když děti po namáhavé činnosti zaslouženě spí, nadělí Nikolaus něco sladkostí. Ten průser, když Mikuláš padne v noci do postele, aniž by si na nějaké čisté boty za dveřmi vzpomněl! To pak Mikuláš šestého ráno nažene překvapené a smutné děti do koupelny vyčistit si zuby a běží se podívat, jestli ta nadílka neskončila tentokrát v na zimu uklizených letních botách v krabicích ve sklepě. Jeee, děti, i Mikuláš je popleta! Uf, katastrofa pro tentokrát zažehnána. Moje teď už velké děti jsem letos povídačkou o zubech a letních botách neoblafla, prostě jsem ráno mandarinky, ořechy a pár čokolád vysypala do košíku a přidala k nim boty.

Najít čas na první letošní svařák na vánočním trhu se mi podařilo až o týden později, sedmého. V Neustadtu máme na Hauptstraße Augustusmarkt. Jméno dostal podle pozlacené sochy Augusta Silného, který na ten vánoční mumraj dohlíží na začátku promenády ze směru od Altstadtu, centra Drážďan. Druhý konec, nebo druhý začátek? vánočních trhů letos hlídal zářící fialovomodrý méďa. Osvětlení budov je vypnuté, aby zbylo na tohle? Nebo je to provozovateli jedno, protože to množství lidí a svařák za 4,50€ to lehce zaplatí?

Slavný drážďanský vánoční trh

V plánu mých prosincových akcí byl i lokální adventní večer na Prießnitzstraße v jednom z místních vnitrobloků. Kvůli pracovnímu vytížení jsem ho propásla, stejně tak jako focení čerstvě zasněžených míst, které jsem vám tu během fotoroku v Neustadtu a Drážďanech představila. Nevyfocený dub u Waldschlößchen a Růžová zahrada mě obzvláště mrzí. Efektní musel být i drátěnkový Vulpes na nábřeží. Stihla jsem vyfotit bílou zahradu a něco po cestě do práce. Jako každý konec roku mě dohnaly akutní, neodkladné a děsně důležité pracovní povinnosti. Až při probírání nafoceného materiálu jsem zjistila, že jsem u toho počítače přece jenom neseděla pořád a nazdobit byt, upéct cukroví, poshánět dárky rodině, široké rodině, kamarádům a sobě, uklidit kolem baráku a odvézt shrabané listí jsem přece jenom stačila.

Zimní zahrada

Jeden z dlouholetých zákazníků nás, manžela a mě, pozval na oslavu svých kulatých narozenin. Na pozvánce stálo, že máme přijít v kostýmu. I vydala jsem se do půjčovny. Na prvním stojanu visely šaty, které jsem si vždycky přála vyzkoušet. Předválečná móda začátku třicátých let ze seriálu Babylon. Černé šatičky s třásněmi a flitry, rukavičky, tiára s drahokamy a černým peřím, černý kožíšek do pasu... ooo! Šaty zarezervovány, teď ještě počkat na manžela. V šest zavírají, je tři čtvrtě, konečně! Že prý potřebuje něco na téma hory. Jak hory? Jaký hory? Na pozvánce bylo slovo Berge???? No, tak jsem bez kostýmu. Na horách přece bývaly i horské hotely a tam se to šatičkama hemžilo i v zimě, tak je berem i s pumpkama, vestou a kšiltovkou pro horala. Kdybych bývala pozvánku četla pořádně, mohla jsem jít poprvé v životě v dirndlu! Jak jsem na vlastní oči viděla, dala se s ním i vylézt horolezecká stěna ve sportovní hale, kde se akce konala. V šatičkách s třásněmi to opravdu nešlo...

Adventní kalendář

Prosinec je měsíc vánočních večírků. Pracovních, povinných, nepovinných, školních, školkových a kroužkových. Vánoční večírek sportovního oddílu se konal ve sportovní haličce jedné základní školy. Děti a trenér připravili program, rodiče přinesli něco k zakousnutí a hlavně přišli ve sportovním. Pět družstev ve skladbě děti, dětičky, babičky, dědečkové, maminy a taťkové se poctivě snažilo plnit všechny vypečené úkoly. Například: oběhni matraci zprava, dvakrát přeskoč lavičku, můžeš si pomoct podepřením se rukama, doběhni ke kuželu a tryskem zpět. Mno. Manžel si udělal něco s kolenem a já si spálila nárt. Večírek se jako každý rok vydařil.

Konec roku nejsou jen fyzicky náročné večírky, například na játra, koná se spousta akcí pro potěchu ducha. Jednou z nich je vánoční koncert smyčcového orchestru místní hudebky. Když se v září začne zkoušet, nikdo by nevěřil, že paní dirigentka z těch lépe či hůře na struny šmrdlajících dětiček dokáže vykouzlit těleso, které odehraje hodinu a půl trvající koncert. Když pak sedíte v plném, vánočně vyzdobeném sále místního kulturáčku, jste ochotni už teď před Vánoci uvěřit v zázrak a ve vánočních skladbách z celého světa rozpoznáte i tu podivnou melodii, kterou jste pár měsíců slýchali zpoza zavřených dveří dětského pokoje. Smyčcům sekundovalo pár malých bubeníků a perkusistů, tři flétnistky a kvarteto žesťových nástrojů večer hudebně dobarvily. I slzička dojetí ukápla.

Necháš mě tu vyspat?

Vánoční stromeček jsme letos dostali. Sousedka, které jsme v létě pomáhali s uklízením vytopeného sklepa, nám přinesla poukaz na dvouapůlmetrový stromek. Manžel se pana stromečkového zeptal, jestli ten stromek musíme dostat vcelku, a domů přivezl stromky dva. Ten menší stojí na balkóně a dělá křoví ptačímu krmítku, druhý větší jsme naaranžovali den před Vánoci v obýváku tak, aby nebylo znát, že je šišatý. Darovanému stromečku na větve detailně nekoukej, nazdob ho, bude vypadat svátečně i tak. Hodně známých tu v Německu zdobí stromeček když ne rovnou první adventní neděli, tak dlouho před Vánoci. Já si prosadila přinesení stromečku do obýváku na dvacátého třetího, zdobí se o den později.

Štědrý večer se přiblížil i tento rok nějak rychle, skoro nečekaně. Zítra to vypukne. Uklizeno je to nejhlavnější, manžel vyhnán do sauny (Hele, mohl bych v pátek večer do sauny? Ano!!!!), cukroví napečené máme, vánoční dekorace rozmístěné, dárky jsem zabalila včera v noci, nakoupeno je, ještě zadělat na vánočky. Toho se ujímá dobrovolně starší dcera, s pletením a pečením ji pomáhám já. Přichystat stůl na sváteční snídani a můžeme jít spát.

Ruské kolo

Ke sváteční snídani se už léta přidává manželova dcera, před pár lety přibyl zeť a vnučka. Podává se vánočka a kyselá linecká marmeláda. Snídáme dost pozdě, s jídlem nespěcháme. Návštěva odjíždí v klidu až v těsně popoledních hodinách, hned poté u nás nastává maraton. Děti jsou odeslány ke stromečku, aby ho nazdobily (jooo, za chvílíííí), já se dávám do přechodného úklidu kuchyně a vaření brambor na bramborový salát. Během snídaně mě konečně napadnul motiv na vánoční přání, honem fotím nutné, za půl hodiny je v počítači hotovo. Předávám manželovi kuchyň na přípravu bramborového salátu, sedám na kolo a jedu najít drogerii, kde mají ještě otevřeno a mohou mi vánoční přání vytisknout. První zavřená, druhou zavírají, se třetí to klaplo. Pár čerstvých fotek dám do schránek cestou domů, zbytek počká po Vánocích na odnesení do poštovní schránky.

Doma smím uklidit poloprázdné krabice vánočních ozdob a kuchyň. Odměnou je vánočně nazdobený stromeček a nejlepší bramborový salát na světě. Kolem páté hodiny je stůl slavnostně připraven. Jsou na něm talíře ze svatebního servisu přeslicové babičky a modré sklenice zdobené zlatem, o kterých maminka prohlásila: „Takový ošklivý, nikdo je nechtěl, to je fajn, že je používáš.“ V polévkové míse je bramborový salát, protože prostě tu nikdo nikdy polévku na štědrý den nevyžadoval, a v pekáči čekají kusy lososa, až je někdo dá do trouby. Nejvyšší čas se obléct a jít se ven podívat, zda už kolem obchází Weihnachtsmann.

Když byly dcery malé menší nejmenší, chodili jsme se večer ptát sousedů ob barák, jestli oni už Weihnachstmanna viděli. Jo, viděli, teď tu byl, museli jste se minout na schodech. Hele! Je u vás! A opravdu. Velkým oknem v obýváku bylo vidět, že u nás v kuchyni právě někdo rozsvítil stromeček a pod stromečkem jsou dárky. A teď se svítí i na schodišti! Hele, Weihnachstmann! A v ruce má ty obrázky, co jste mu namalovaly! Honem obléct bundu a přeběhnout zpět domů.

Frauenkirche a Hernnhutské hvězdy

Dnes už jsou holky znatelně větší, u oken by při spatření Weihnachstmanna nadšeně neposkakovaly, přesto je obě i manžela před večeří vždycky vyženu ven. Zahraju si na Ježíška, dám ryby do trouby, zapálím čajové svíčky ve vchodě do domu a doběhnu rodinu na okruhu po čtvrti. Předám dětem klíče, na Ježíška si doma zahrajou oni, zapnou troubu, rozsvítí stromeček a my dva mezitím dorazíme domů.

Stejně jako kdysi není po návratu z pátrací akce po Weihnachstmannovi povoleno se vrhat rovnou na dárky ani dnes. Až po večeři. Mladší dcera dostane rybí prsty, my tři lososa a kopu salátu. Naši dělávali kapra, kterého jsme jako děti rády neměly, tady jsem se o něj ani nepokoušela. Poledního vánočního kubu nestíháme z časových důvodů. Manželova rodina podávala k večeři bramborový salát s pořádným buřtem, slavnostní jídlo bývalo až na oběd na Boží hod. Dělávali tzv. Sauerbraten und Grünkohl. Nakládané jehněčí s kapustou kadeřavou. Moje skepse před prvním ochutnáním byla stejně veliká jako onen nezapomenutelný gurmánský zážitek, který následoval.

Štědrovečerní stůl

Večeře snězena, vzácné talíře a skleničky ručně umyté, můžeme ke stromečku. Pod stromečkem jsou dárky bez jmenovek. Holky se střídají ve vybrání dárku a jeho rozbalení. Většinou samo vyplyne, pro koho dárek je. Mým úkolem je rovnat na hromádku vánoční papír, manžel sbírá do pytle balicí mašličky, kocour zodpovědně dohlíží. Není kam spěchat, končíme kolem jedenácté. Zbývá seskládat „Mariččinu“ lištičku, teprve poté prohlašujeme Vánoce za zdárně skončené a jdeme spát.

Někteří naši známí bývají na čtyřiadvacátého celý den na výletě a večer jdou s přáteli na večeři. Po návratu domů si rozbalí pár dárků, zbytek pak během svátků. Zvyk rozbalovat dárky až ráno po Vánocích jsem tu nezaznamenala.

Na Boží hod jsme nechali děti spát a šli jsme s manželem rozchodit noční dávku bramborového salátu a cukroví. Ve Fährgarten už měli otevřeno, na hřišti bylo živo a děti hlídala parta tatíků s pivem v ruce, kolem Labe lidé krmili ptactvo nebo jen tak hráli na handpan pro potěchu svou a ostatních. Na Štěpána jsme na zdravotní vycházku vytáhli i děti, naše smělé pohybové plány nám ale záhy zhatilo počasí. Začalo strašlivácky pršet a foukat, domů jsme došli promrzlí a promočení.

Sedmadvacátého jsem naložila děti a odvezla je do Čech na pár dní za babičkou a dědečkem. Cestou mě píchlo v levé spodní čelisti a od té chvíle začal boj kdo z koho. Jestli zub, tak který, a když já, tak čím? Kontrolu u svého zubaře jsem měla na druhého ledna, mezi svátky akutní pacienty nebral a na pohotovost se mi moc nechtělo. Ibuprofen mi pomáhal bolest otupit, alkohol povalovaný přímo na zubech taky, homeopatika na nervy moc ne, tvaroh přiložený na hubu jen jednou. Třicátého jsem zvládla výlet na Moritzburg, na Silvestra výlet do Saského Švýcarska a půlnoční přípitek na břehu Labe. Ve čtyři ráno na Nový rok jsem už nemohla ani pohnout jazykem a jelo se na pohotovost. Ale to už jinde jsme, to je jiná vesnice a rok 2023.

Moritzburg je krásný i za tmy

Pro doplnění dodám, že zub mi měli minulý týden vytrhnout, ale přišla na mě nemoc jakási a já místo hojení díry po zubu a psaní posledního článku Fotoroku 2022 skončila v posteli s migrénou a léčením moribundusu. Mezi normálně fungující maminky (rozuměj uklidit, vyprat, uvařit) jsem se dostala včera desátého ledna, mezi normálně fungující pracující se zařadím až v pondělí.

Minulý rok jsem fotila vše, co se kolem mne dělo, v hlavě mi hned naskakovaly věty, kterými jsem vám to chtěla popsat. Ne všechny události se do měsíčního výběru nakonec dostaly, při psaní článku samotných se mi ty perfektně vymyšlené věty nikdy zpětně nevynořily. Mám tu několik dluhů – co si tak vzpomínám: značky na stromech v drážďanské Heide, týden na Kósu, prázdninové Dánsko, záhadný měřák u nádraží v Dippoldiswalde a teď výlet na Moritzburg a k Bad Schandau.

Někde teď někdo přemýšlí, co a jak vyfotit, aby to mohlo jít do Fotoroku 2023, a já jsem zvědavá, kdo to je. Přeji dotyčnému v roce 2023 hodně radosti a dostatek času při zpracovávání jednotlivých měsíců, zvířetnické kapitánce pilné a plodné autory, čtenářům rozmanité články, zvířecím kamarádům hlavně plné misky, nám všem pak pevně zdraví a hodně úspěchů doma i v práci.

Vaše

Eva Schlittermann

Foto: Eva Schlittermann. Další obrázky najdete níže v klikacím okénku nebo přímo zde na Rajčeti.

Eva Schlittermann Neviditelný pes







KONTAKT na Liku z redakce Zvířetníku je zde více... 
ARCHIV ZVÍŘETNÍKU od února 2010 do prosince 2013 najdete na stránkách Dagmar Ruščákové DeDeník
HLEDÁTE POMOC PRO NALEZENOU VEVERKU?
Vše potřebné zjistíte zde...
Víte, jak správně psát - a to nejen na Zvířetník? Podívejte se do Nápovědníku !