27.5.2024 | Svátek má Valdemar


FOTOROK na drsném severu aneb Když se řekne Drážďany

8.12.2022

Říjnový díl najdete zde.

Pocitově mám listopad spojený s hnědou barvou spadaného listí. Pohledem na fotky z minulého měsíce si musím představu poopravit – letošní listopad byl žlutý.

Nadprůměrné teploty vydržely až do poloviny měsíce. Pro mě to znamenalo delší taneční s koštětem a hráběmi na ulici i v zahradě. Listí se ze stromů do pytlů moc nechtělo, růže i astry vydržely kvést do prvních mrazíků. Před první mrazivou nocí jsem ve stejném dni zlikvidovala rajčata s ačokčou a na zimní byt ve sklepě přenesla muškáty a všechny kytky ve venkovních květináčích. Vypnout na zahradě vodu, ještě vypnout vodu jsem si opakovala několikrát, až jsem ji šla vypínat v noci, kdy teploty spadly pod nulu. V pyžamu.

Ginkgo, jak jsem ve fotoroku několikrát zmiňovala, je strom velice krásný. V naší ulici rostou stromy různého stáří, různé velikosti, košatosti a plodivosti. Někteří majitelé domů měli to štěstí, že větve přerostlých stromů sahaly z ulice až k domům, a pokud to byly stromy samičí, na podzim po fasádě a oknech stékala jinanová marmeláda. Boj s příslušnými úředníky trval léta, nakonec se zadařilo a pár stromů padlo. Ostatní stromy se město snaží pravidelně prořezávat, namísto poražených vysadilo nové. Jen jsme z toho nějak rozpačití – jsou to většinou opět samičky.

Smradlavé plody ginka se přesunují z větví na zem

V naší ulici máme k jinanům takový ambivalentní vztah. Na stromy je krása pohledět – na jaře jsou světle zelené, na podzim zlaté, tinktura vyráběná z listí působí blahodárně tam, kde je potřeba rozšířit a zpružnit cévy. Jak nastane podzim, pobíháme po silnici a chodnících s hráběmi a lopatami a pytlujeme. Sousedé na podzim začínají konverzace větami jako: „Viděli jste to letos u Müllerů? Ty nemají snad jedinou bobuli! Jo, to odstavený auto před žlutým domem tam pořád je. Jo, už má přední sklo toho sajrajtu úplně plný.“ Do toho pobíhají po ulici cizáci a snaží se všechnu tu žlutou krásu na zemi i ve vzduchu fotit. Je to boj. Ale stromy bychom nevyměnili za jiné nikdo z nás!

Před dávnými lety po ulici kmitala paní T., která nás všechny sekýrovala, ať hrabeme, ať se staráme, ať neleníme a pytle plníme, a když seznala, že nastal čas, zavolala na město, ať nahrabané odveze. Nikdy se nenechala odradit a na město telefonovala tak dlouho, dokud pytle někdo s velkým autem a znakem města neodvezl, jen aby už měl od ní pokoj. Když paní T. zemřela, zkoušeli jsme město obměkčit na střídačku my, pozůstalí sousedé. Většinou neúspěšně. Nejsou peníze, vaše ulice není na seznamu, nezájem. Odváželi jsme listí vlastními silami, resp. vlastními auty. Nemaje přívěsný vozík, byl z toho vždy zážitek, který se nedal vyvětrat po několik dní. Teď už pár let město jezdí bobule oklepávat, spadané shrabat, naložit a odvézt. Ovšem co sklepou do předzahrádky nebo co je pod, kolem a na dlouhodobě parkujícím autě, na to ani nesáhnou.

Jinanový list je fotogenický

S podzimem přichází sezóna přespolních běhů. Letošní Winberglauf byl výzva, koncentrace konkurence byla ve všech kategoriích vysoká. Počasí na rozdíl od jiných, studených a upršených podzimů vyšlo a na start se řadili závodníci s úsměvem na rtech. Mezi nimi ve své kategorii W13 na 1,6 km i moje druhorozená. Start! Holčiny vybíhají, rodiče se přesunují ze startovních foticích pozic na lepší místa. První kolečko je za námi. Favorizovaná sportovkyně probíhá jako první a za ní kousek dál jako druhá v pořadí dcerunka rodná. Tleskám já, tleská celý oddíl, moderátor radostně moderuje. A už jsou před první závodnicí poslední metry do cíle. Nechávám ji proběhnout a soustředím se na displej telefonu, abych ťukla na spoušť v pravém okamžiku. Při focení vidím, že to nedoběhlo moje zlatíčko, nevadí, dělám obrázek té třetí ... čtvrté, páté, šesté závodnice... Karla konečně přibíhá, v cíli rozhazuje rukama a něco odpovídá trenérovi. Stalo se to, co se při běhu v lese stává – v poslední zatáčce uklouzla. Nevadí, zadaří se příště, pusu ode mne dostává přes protesty i tak.

V druhém listopadovém týdnu jsme doprovodili tchána do termálních lázní ve spreewaldském Burgu. I zde to byl boj. Ale na jiném poli. Tchán je dospělý pán vysokého věku, který chce dle nás, dospělých dětí, dětinsky dělat všechno sám. V jeho osmdesáti devíti letech ale nastávají okamžiky, kdy pomoc potřebuje. Odnést chodítko po schodech, zpoceného dědu podepřít při vstávání z lavičky v sauně nebo vylézání ze studené vody, zamést rozsypané zbytky kokosového raffaella kolem lehátka, ke stolu přinést polévku nebo k sedátku u krbu večerní čaj. Jsou to nervy, když se rozhodne „já sám“ zajít do bazénu nebo odjet „já sám“ vlakem domů. Ale je to borec, zatím to všechno zvládá bez většího úrazu. Ještě o něm prozradím, že si stále jednou týdně chodí s dalšími dědky zaveslovat. Venku v přírodě.

Jezero Gräbendorfer See napouštěli 12 let, hotovo bylo v roce 2007

Cestou ze Spreewaldu do Drážďan jsme si udělali s manželem desetikilometrovou procházku kolem jezera Gräbendorfer See. Jezero najdete mezi Chotěbuzí/Cottbusem a Senftenbergem. Vzniklo napuštěním díry po povrchovém dolu na hnědé uhlí. Jezero plnili dvanáct let a vodní plocha plus její rekultivované okolí bylo zpřístupněno v roce 2009. Kolem jezera vede 9,4 kilometrů dlouhá stezka, na které se prohánějí inline bruslaři, cyklisté a kolečkoví lyžaři. Mimo cestu není povoleno se vydávati, důvodem jsou zasypané jámy po dolování uhlí a nestabilní hlušina. Nakolik se zákaz dodržuje, neumím posoudit. Každopádně ti, co po cestě jen chodí, jsou buď slepí, nebo nesbírají houby. Tam jich hned u cesty bylo! Vidím ten les zvednutých obočí a varovně vztyčených ukazováčků. Hřiby se v tomto pozdním období nesbírají. Mohou být přemrzlé. Houby přemrzlé. Krásně pevné a voňavé byly, smaženice z nich pak výtečná.

Projekt polička

Na začátku listopadu jsem ve schránce našla lístek s pozvánkou na druhou společnou uliční snídani v neděli třináctého. Nápad měli a možnost sešlosti zrealizovali sousedé v domě na začátku ulice. Kdysi u jejich domu bývala hospoda, pak zámečnictví, pak ruina. Aktuálně je v domečku všechno zrekonstruováno, konají se tam malé komorní koncerty a vernisáže, cvičí jóga a pilates. Na lístečku stálo: „Přineste si snídani, čaj a kafe připravíme my.“ I vydali jsme se s manželem v uvedenou hodinu na místo a zjistili jsme, že jsme vyhráli první cenu. Na místě byli jen pořádající a kafe s čajem. Pomohli jsme sestavit stoly a židle, vyskládat skleničky a talířky a za chvíli se začali trousit sousedé. Přišlo nás tak akorát, na všechny vyšla židle a místo u stolu. Povídalo se, seznamovalo se, komentovalo se dění v ulici, dobře bylo. První uliční setkání proběhlo v létě 2013, bezprostředně po povodni. Vytáhli jsme tenkrát stoly a lavice opravdu na ulici, klábosili s procházejícími lidmi, projíždějícími pošťáky a DHL poslíčky. Na chodnících byly mokré pytle s pískem a vyhozený nábytek. Tuto výtečnou akci jsme chtěli celé roky zopakovat a povedlo se až po devíti a půl letech.

Je to bílé a studené

První sníh nám v Drážďanech napadnul týden po Martinovi, osmnáctého listopadu. Bylo ho malinko, byl studený a byl bílý. Kocour vystrčil čumák ze dveří, mrsknul ocasem, otočil se a šel použít stelivo. Přeloženo: jestli nechceš uklízet katzenklo, zařiď, ať nesněží a nezebe a vůbec ať je teplo. Jako panička jsem ho nejspíš opět zklamala, páč v noci to bílé studené neroztálo a další noc začalo i mrznout. Růže v zahradě jsem mohla přikrýt až o týden později, když jsem si přivezla od tatínka velký pytel smrkových větviček. Kocour tentokrát nepomáhal. Spal doma v teple.

Nové místo na spaní - klín pod laptop

Apropos teplo. Víte, komu vděčí svět za pokles ceny ropy? Mně! Od té doby, co jsem objednala ten děsně drahý topný olej, jdou ceny dolů. Kvůli svému duševnímu zdraví na grafy vývoje cen už radši ani nekoukám. Olej mi přivezli na konci listopadu, nic zvláštního či zaznamenáníhodného se při čepování nestalo (ne jako v lednu!), na zimu jsme tedy připraveni a v kuchyni a obýváku mohu dále topit na devatenáct stupňů. Zbytek bytu se spokojí se šestnácti. Nemám ráda zimu, nemám ráda ruce položené na studeném laptopu, nemám ráda studené záchodové prkýnko v koupelně. Už aby bylo léto.

Nešetříme jen my. Šetří i město. Veškeré noční osvětlení budov a objektů je vypnuté, svítí jen pouliční lampy a jedoucí auta. Podivný pohled na takto setmělé velkoměsto. Před rokem jsme procházeli osvětleným městem bez lidí, nyní procházejí spousty lidí nenasvíceným městem. Vánoční trhy jsem letos osobně ještě nenavštívila. Co jsem stačila při projíždění zahlédnout, vypadá to na staré přesvětélkované stánky a atrakce. V Neustadtu je adventní svítící výzdoba natažená nad ulicemi více než minulé roky, světélkujících řetězů a hvězd je za okny a na balkonech v okolních domech naopak méně. Já jsem neodolala a pověsila na vistárii v zahradě ledkový řetěz s automatickým spínáním na pár večerních hodin a do vchodu zavěsila letitou ikeáckou hvězdu s úspornou žárovkou. Světelný řetěz na balkóně jsme měli zapnutý jen během nedělních adventních večeří. V práci stojí v hale vánočně nazdobený stromeček bez světýlek, na výtahu je cedulka „nepůjdeš radši pěšky?“. Doma bohužel neušetříme nejspíš ani kilowatíkminutu. Jsme tu tři ženské a ženské, jak známo, to rády horké. Rodinnou radou odsouhlasené tři minuty pod horkou sprchou se dodržují doslova horko těžko.

Výroba adventních kalendářů

Poslední listopadový den jsem v práci nahlásila pozdní příchod a dodělala adventní kalendáře. Kdysi jsem dětem ušila kapsář se dvaceti čtyřmi „okénky“, kam dávám v noci na prvního prosince sladkosti. Manžel mé kamarádky ode mne dostává dvacet čtyři různých českých piv, můj manžel dostane od mojí kamarádky dvacet čtyři různých čokoládek. Já od kamarádky dostávám adventní kalendář s překvapením, ona ode mne dvacet čtyři QR kódů s písničkami nebo společnými fotkami a povídáním k nim. Dětem v obou rodinách jsem letos pořídila kalendáře exit. V každém okénku kalendáře je hádanka, jejíž rozluštění vede k popisu místa dvířek pro následující den. Ještě jsem dopoledne stihla udělat seznam písniček, jejichž link dávám již šestým rokem každé ráno od prvního do čtyřiadvacátého prosince na status whatsappu. Známí mi pak přes den posílají reakce líbilo nelíbilo, znám neznám. Vše mám připraveno, ještě udělat foto a prosinec může zítra začít.

Milí Zvířetníci, vám všem, kteří se na Zvířetníku aktivně podílíte, všem komentujícím, všem zabukistům a jmenovitě kapitánce Lice přeji klidný předvánoční čas, krásné Vánoce a veselou oslavu nového roku. Nechť se vám a vašim žvížátkům vyhýbají nemoci, úrazy, špatná nálada a nevraživí lidé. Schöne Weihnachten und guten Rutsch!

Foto: Eva Schlittermann. Další obrázky najdete níže v klikacím okénku nebo přímo zde na Rajčeti.

Eva Schlittermann Neviditelný pes