6 fotografií

Zářijový díl najdete zde.

Můj říjen začal v Čechách a prakticky v Čechách i skončil. V říjnu jsme trošku slavili, guldůra byla, práce v práci i na zahradě bylo a je stále nad hlavu. Co mě v říjnu hodně potrápilo, byly zuby. Jednou zuby navždy zuby, známe to až na pár čestných výjimek všichni.

Na konci minulého tisíciletí jsem studovala v Plzni. V oboru nás promovalo devět a i po těch letech se sem tam s celými rodinami scházíme. Letos padlo oko organizátorovo na severní Čechy. I přiložila jsem pomocnou ruku ke klávesnici a ucho k telefonu a výsledkem našeho společného snažení byl víkend na Sněžníku, resp. pod Sněžníkem. Na sobotním denním rozpisu byl na výběr delší výlet do Tiských stěn nebo kratší na rozhlednu Sněžník. Obě skupiny viděly prakticky totéž – stromy a skály na pár metrů kolem sebe, vše nad pět dálkových metrů bylo v mlze. Na naši skupinu dálkového pochodu se odpoledne usmálo štěstí – mlha, kterou nám neúnavně přinášel vítr vanoucí z jihu, se nad skalami zvedla a mezi skalní útvary nedotekla. Z vyhlídek nebylo vidět nic, ale na závětrné straně skal bylo možné vyfotit i něco jiného než šedobílou hmotu.

V neděli se jelo do Hřenska. Od letního požáru se poprvé mohlo do ohořelých míst, byť jen po pár cestách. Čekala jsem obraz zkázy a zmaru, ale překvapivě jsme viděli obraz naděje. Mohly za to po deštích požářištěm rychle prorůstající svěže zelené kapradiny a tráva. Zčernalé kmeny stromů a plochy šedivé krustou popela jsou samozřejmě velice smutné, nad ohořelými domy bodne u srdce. Když se zvedne vítr, jsou kolem slyšet padající kmeny stromů.

Hasiči a dobrovolníci tu museli odvést během požáru i po něm kus práce, za odvahu a nasazení jim budiž dík. Pomohli zachránit krásný kus přírody, poté pro návštěvníky zabezpečili stezky. A že návštěvníků ten první víkend bylo! Mezi Hřenskem, Meznou a Pravčickou branou, které se oheň vyhnul, proudily davy lidí nejen z Čech a Německa.

V rámci českoněmeckých kulturních dnů tu v Drážďanech letos v říjnu vystupoval Dan Bárta s Triem Roberta Balzera. Koncert se konal v místním jazzovém klubu v centru města. S kamarádkami jsme se koncertně oblékly, nasedly na kola a... začalo pršet. Děsně. A nechtělo přestat. Nebylo zbytí, musela jsem vytáhnout manžela od večeře a cestou vydržet temné vrčení hladového řidiče. Koncert jsme stihly i s časovou rezervou, která padla na dohledání vstupenek v telefonu.

Já jazzu ne a ne nerozumím, přesto se mi koncert líbil a dle reakcí znalců pak mohu zodpovědně prohlásit, že koncert se velice povedl. Komorní prostředí menšího klubu mu slušelo, stejně jako to slušelo všem čtyřem hudebníkům na pódiu. Tleskalo se hodně převelice, i na přídavky došlo. Dan Bárta se při podepisování cédéček v předsálí klubu ochotně fotil a kamarádce zazpíval kousek písničky. I já mám ve svém vlastním mobilu fotky mé maličkosti se slavným zpěvákem Danem Bártou. Selfíčka. Tři. Dan Bárta na nich vypadá po náročném koncertu božsky, já jako odraz ve vánoční kouli.

Druhý říjnový víkend jsem se rozjela do Großer Garten (Velké zahrady) vyfotit podzim. Ne všechny stromy už měly podzimně nastartováno, přesto mám barevných fotek plný mobil. A to tak, že z toho budu muset udělat extra album a vymyslet samostatný text. V parku kvetly jiřiny.

Světlé, tmavé, malé, velké, plnokvěté i ty s pěti lístečky. Kvetoucí jiřiny už nestihnete. Pokud ale o návštěvě Drážďan přemýšlíte, zde je jedna zajímavá inspirace: pařížský Notre Dame v Großer Garten virtuálně přes tablet. Odkaz na video je zde a na stránky akce tady.

O týden později jsem podnikla další kolo podzimního focení. Impulsem byl pes. Drátěnkový pes. Přesněji řečeno Vulpes God Františka Skály.

Připlul po Labi, stojí v centru na nábřeží na místě letního kina a být vděčným objektem pro focení by měl vydržet do půlky ledna. Fotokolečko jsem načla ve zde profláknuté Růžové zahradě, pokračovala přes psa, na Brühlsche Terasse jsem zjistila, že tečkovaní lvi Michala Gabriela už jsou pryč, a skončila u srovnávacího snímku dubu u Waldschlößchen. Dub se stále tváří letně.

Ve čtvrtek dvacátého října byl nabitý den. Se stále bolavou hubou (bolí mě s přestávkami od července) opět k zubaři, nakoupit dortíky do práce a na páteční oslavu, ošéfovat článek na Zvířetníku. Tentokrát jsem narozeniny slavila já. Po šestnácti letech mě v práci nečekaně překvapili. Poprvé za celá léta jsem od kolegů dostala kytku a bonboniéru. To nemá vyznít jako stížnost! Kolegové jsou všichni IT technici žijící ve svém světě černobílého příkazového řádku a nějaké Vánoce nebo vlastní narozeniny jsou většinou zaznamenány až v okamžiku, kdy jim ode mne na stole přistane vánoční štola nebo narozeninový salám. Večer jsem poslavila v kruhu úzko rodinno-sousedském – večeři snědli sami, páč já kousat nemohla, a tu flašku bílého martini mi vypila sousedka taky celou sama. Já chudák největší ani pít nemohla.

Následující den, v pátek, jsem si vzala půl dne volna a vařila a pekla a uklízela. Holky měly podzimní prázdniny, hodně mi pomohly. O dort a zákusky se postaraly ony, já udělala večeři pro patnáct lidí. Úderem sedmé jsem se stačila bleskově převléct, a pak zazvonili první gratulanti, a pak už se jedlo, pilo a povídalo, a pak po půlnoci „se“ všechno uklidilo, a pak jsem si mohla na chvíli schrupnout, abych v sobotu přivítala gratulanty rodinné.

Zbytek po oslavě

I z tohoto, čtvrtého říjnového víkendu jsou fotky drážďanské. Tentokrát to byl okruh pěší na trase Kunsthofpassage, Hauptstraße se zlatou sochou Augusta Silného, drátěný Vulpes God a západ slunce z Albertbrücke. Všechna místa to pozorným čtenářům Fotoroku známá. Večer jsem s rodičema strávila nad černobílými fotkami mečové rodiny. Většinu jsem jich znala, tyto fotky jsme jako děti prohlížívaly s babičkou. Děda jako voják (na koni seděl jen jednou, a to kvůli focení), babička jako orlice (jediná fotka, kde je oblečená jinak než v sukni, jupce a šátku), táta s kamarádem u kočárku (kamarád měl v kočárku taky Evičku), já se sestrou v kroji (jako dítě, pak nikdy více). Budu muset pohnout s papírovými alby, jinak si moje děti a někdy možná i vnoučata nebudou mít co prohlížet.

Pondělí dvacátého čtvrtého října mě přepadlo v Praze. Narozeninový dárek číslo jedna byl lístek na The Cure. Manžela, kterému se do Prahy nechtělo, jsem vyměnila za kamarádku Janu, která se do Prahy naopak těšila. Ubytování na dva dny jsme našly v Holešovicích a i přes nepřízeň pondělního počasí Prahou nachodily 14 kilometrů – Holešovice, přívoz, z Karlína tunelem na Žižkov, zavřené Mauzoleum, Florenc, kontrola Zahy Hadid, Obecní dům, Stínadla, Čechův most, Metronom na Letné, pavilón Expo a zpět do Přístavní v Holešovicích.

Večerní koncert jsem po turistickém výkonu a pod práškama na bolest zubů kupodivu ustála. Stala se nám kvůli mně ovšem věc nemilá. Byl to vůbec první veliký koncert, který jsem opustila ještě před koncem. Stály jsme namačkány v kotli, pohupovaly se spolu s davem, jako vždy skoro nic neviděly, a když skončila základní část koncertu, zjistila jsem, že musím na záchod teď okamžitě, nebo bude pozdě. Jana mě odmítla opustit, bo bych ji už nikdy nenašla, i šoupaly jsme se davem k východu. Šlo to pomalu a ještě s nadávkama od koncertníků tvořících onu nepropustnou masu. WC nalezeno, navštíveno – a teď jak zpět? Začaly přídavky, konečně žádné novodobé intro, ale staré známé pecky, a my trčely v hale a nemohly zpět na plochu. U vchodů bylo plno tak, že byl vidět jen kus pláten nad muzikanty. Robert Smith nám sice zestárnul, prostorově se zvýraznil, ubylo mu havraních vlasů, ale zpívá jak zamlada. Jen koncert je teď kvůli novým skladbám, kde se moc nezpívá, takový utahaný. Tak jsme si řekly, že alespoň chytnem prázdnou tramvaj, a odešly jsme.

V úterý jsme Prahou proběhly ještě jednou – Hradčanská, Belvedere, polední výměna stráží, Nový svět, Petřínská rozhledna, Kampa, Valdštejnská zahrada, 13 km a jedno kafe. Cestou do Drážďan jsme u táty vyzvedly dýni a večer doma mohly výlet prohlásit za vydařený.

Konec října bývá ve znamení boje se spadaným zlatým listím jinanu, které v naší ulici rostou po celé délce. Krásné žluté tuhé listí je velice fotogenické. Zvláště, pokud čerstvě napadané listy zastihnete po dešti nebo s kapičkami ranní rosy.

Listy jinanu vlezou všude, Drážďany, říjen 2022

Při lovu nejlepšího snímku nesmíte zapomenout na nášlapné bomby. Plody mají jen samičí stromy ginka, jsou velikosti třešně a větve jsou jimi doslova obalené. Některé padají spolu s listím, většina vydrží do prvních mrazíků a pak to popadá ve velkém. Plod po dopadu na zem, auto či čepici a následné explozi vydává velice nelibý odér. Něco mezi (pardon, jinak to popsat nelze) psím howňousem, plynem a zvratky.

Cizáky poznáme v této roční době velice jednoduše. Ulicí chodí s vykulenýma očima, připravenými foťáky, nakrčenými nosy a parkují zásadně pod nebezpečnými stromy. Tam znalý našinec v říjnu a listopadu nezaparkuje ani omylem. Ví, že není jednoduché smradlavou marmeládu z auta dostat dostupnými prostředky.

Pátý víkend jsme měli v Sasku prodloužený o volné pondělí. Slaví se tu Reformationstag. Vzpomíná se na reformátora církve Martina Luthera. V neděli jsme si udělali výlet k vodní nádrží Fláje.

Fláje, říjen 2022

Unikátní pilířová přehrada zadržuje vodu pro Most, Litvínov, Krupku a Osek. Původní vesnice Fláje musela v padesátých letech budování přehrady ustoupit. Ve vesnici stál dřevěný kostel, který byl rozebrán a dnes je sestavený k vidění v nedalekém Českém Jiřetíně. A protože věci se dějí dvakrát, v brožuře o přehradě jsme se dočetli, že kostel patřil dlouho lutheránům. Čímž se nedělní výlet hezky propojil s pondělním svátkem.

V zahradě u domu na začátku října zčervenala mandloň, zezlátla vistárie, kokořík a popínavá hortensie. Odkvetlé a zatáhnuté kytky postupně šrotuju a sypu zpět na místa, kde rostly. V zadní části zahrady cpu do pytlů listí velkého kaštanu, ještě větší třešně a obrovské lípy. Další naducané pytle se řadí jeden vedle druhého na chodníku dle toho, jak rychle opadává listí z jinanu. Během noci v říjnu, když se po mne prochází z nočních toulek se navrátivší kocour, špicuju uši a poslouchám, jestli už zaslechnu ten zvláštní zvuk – jakoby venku padaly drobné kroupy. To první mrazík odtrhává nespadané, tuhé listí jinanů ve velkém. Letos si na ten zvuk musím počkat až do listopadu. Zlato máme letos na konci října stále na stromech. Jo a zub... mi snad konečně pořeší v listopadu také.

Foto: Eva Schlittermann. Další obrázky si prohlédnete níže v klikacím okénku nebo přímo zde na Rajčeti.