Srpnový díl najdete zde.

Jaké bylo mé září 2022?

6 fotografií

Výstava, divadlo, wellness, pár promile i houby. To všechno jsem stihla v září navštívit a zažít. V případě hub a alkoholu spíš požít. Máme za sebou tři čtvrtiny roku, začal podzim.

Prvního září jsem ráno nazula běhací tenisky a vyrazila s kamarádkou Terezou na čtyřkilometrový okruh lesem. Není to nijak zásadní informace, uvádím ji jen ze statistických důvodů. Další běžecký termín se v kalendáři nachází a oddaluje s železnou pravidelností dodnes.

První víkend v září patří triatlonu u vesnice Beucha. Je to hnedle vedle Brandisa. Toho u Lipska. Tato akce již tradičně koliduje s narozeninovou oslavou mé zdejší kamarádky Silke. Letos jsem dostala výjimku a směla zůstat v Drážďanech, za sportem odjel zbytek rodiny. Já vzala velký ruksak, nacpala do něj dvě deky, nasedla na kolo a jela vyzvednout oslavenkyni. Dary a kytici jsem vyměnila za poživatiny a jiné piknikové nezbytnosti.

Podvečerní hemžení na Labi, září 2022

Naše těžkotonážní kola nás dovezla bez zosmičkovatění ráfků o pár kilometrů dál, kousek před labské zámky, k vinici pana Müllera. Kola jsme nechaly u cesty a s bágly vyšlapaly strmé schody vedoucí vinící až k venkovnímu vinnému šenku. Na trávníku nebylo skoro kam šlápnout, všude někdo seděl nebo ležel a užíval si krásného teplého dne. Deky jsme daly k sobě, na deky rozložily jídlo, zakoupily víno, zapůjčily skleničky a oslava mohla začít. Sešlo se nás asi dvanáct bab a bezvadně jsme si to odpoledne užily. Všechno jsme snědly a vypily včas tak, abychom stihly sejít ke kolům, než pan vinař zavře průchod vinicí k Labi. Děti se ten večer vrátily domů s medailema, já s pár promile.

Kdysi před mnoha a mnoha lety (no vlastně je to jen devět let) jsem vyzvedávala prvorozenou v družině. U její aktovky tenkrát dřepěla černovlasá paní a něco v ní hledala. To není vaše taška, pravila jsem. Aha, odpověděla ta osoba a sáhla po tašce se sportovními věcmi mé dcery. A tohle je taky naše, říkám už netrpělivě. Paní opět odpověděla aha, narovnala se, nejistě se rozhlédla a odešla ze třídy. Střih. Za zahradou nám teče potok. A z toho potoka se jednou ozval dětský hlásek a ptal se, jestli je moje Lenka doma. Byla to kamarádka Aya a na zádech měla školní aktovku mojí dcery. I pustila jsem to nebohé dítě k nám a šla pátrat, proč mi potomek přišel domů bez brašny. Než jsem přešla zahradu, slyším z potoka: „Ayaaaaaa!?“ a tam stojí ta černovlasá paní z družiny. Silke. Ta pro změnu pátrala po svém dítěti. Na zahradě jsme zjistily, že holky mají stejné batohy. Od té doby naše rodiny sdílí nejedny stejné nápady a akce.

Druhý zářijový čtvrtek jsem opět nazula sportovní obutí a spolu s dalšími dobrovolnicemi se odkolila do Großer Garten. Tam přišla paní s velikou taškou, rozdala nám duté, do kruhu spojené vlnité trubky, uvnitř kterých se pohybovala těžší koule. Kruh se uchopí do ruky a pohne se celou paží. Koule způsobuje pohybem po vlnitém profilu vibrace onoho náčiní. Vibrace se přenáší do rukou a působí blahodárně na celé tělo i duši. Pro dosažení ještě většího zdravotního účinku je nutné se při cvičení smát. Že se nám smějí i parkem procházející, nemusím dodávat. Pokud byste hledali, jak takové cvičení vypadá, zadejte do vyhledávače heslo smovey. Mám před sebou šest lekcí. Tož, je to na vzduchu, hýbu se u toho, to dám! A park Großer Garten je moc hezký a fotogenický. Jen nestíhám fotit, protože jsem časový invalida a chodím všude buď přesně, nebo pozdě.

Devátého září jsem si vzala dopoledne volno a šla se podívat na výstavu „Der Schlüssel zum Leben. 500 Jahre mechanische Figurenautomaten – Klíč k životu. 500 let mechanických strojků“ v Lipsiusbau. To je ta budova v centru s kupolí připomínající lis na citróny. Každý návštěvník dostal u vstupu na výstavu klíč.

Klíčem se nerozpohybovávaly žádné figurky, odemykaly se s ním informace na displejích vedle vystavených objektů. Otočení doprava – text v němčině, otočení doleva – text v angličtině. V první části výstavy byly k vidění zábavné předměty, které si mohli dovolit jen bohatí – zlatem zdobené hodiny nebo méďa s hodinovým číselníkem, mechanický rak, který při večeři běhá po stole. „Pohyblivé obrazy“ si mohla dovolit i církev – vystaveno bylo vyobrazení života Ježíše Krista.

Neskutečné, že se ty dřevěné figurky hýbou dodnes. Poté někoho přepadla myšlenka, že si pohyblivými předměty může vydělat na živobytí, a zábavná mechanika se přenesla mezi lid. Vhodíš penízek a čáp snese čokoládové vajíčko nebo jukebox přehraje desku. Kdo zná stařičký černobílý film Metropolis, vystavenou robotku Mariu poznal na první dobrou. Na výstavu jste mohli zavítat do konce září. Kdo smutní, že to nestihnul, tady je pár minut pohyblivých obrázků:

Sedmnáctého jsem se nechala přemluvit do divadla. Se scénou Kleines Haus městského divadla jsem měla naposledy špatnou zkušenost, ale parťačka Silke měla spolehlivé zprávy, že tentokrát to klapne. Dávali kousek Leonce a Lena, původní hru Georga Büchnera přetavenou dopady dvou kovidovych let. Deset mladinkých lidí nacvičilo doma za počítači s kamerou a přes videokonferenci hru o zhýčkaném a znuděném princi Leonovi, kterého otec pošle se do Itálie oženit s princeznou Lenou.

Na divadelním plátně je jasně vidět, že hru mají děcka v malíku, jsou sehraní... dokud plátno nespadne a neodhalí, kdo vlastně za kamerou sedí, jak vypadá celý od hlavy po paty a hlavně, co cítí. Děcka jsme přikovali pro dobro nás všech na dva roky k monitorům a po dvou letech po nich chceme, aby normálně fungovala v normálním světě? V tomto divadelním případě, aby se dokázala postavit před publikum a odehrála virtuálně nacvičenou hru?

Divadelní scéna k představení Leonce und Lena

Co s nimi, když místo hraní divadelní hry chce jeden z nich jít s kamarádem zkusit, jak chutná první cigareta, co s párem herců, který má hrát zamilované a najednou ona po dvou letech, kdy fyzicky pro sebe existovali jen oni dva a nikdo jiný, zjistí, že on není ten pravý? Co když ansámbl radši odjede do Itálie, protože konečně může? Že nemůže, protože má povinnosti před divadelním publikem? Dva roky nemohli nic a teď po nich společnost chce, aby jednali rozumně. Jako dospělí! Těch deset mladých lidí nás drželo v křeslech s neuvěřitelnou lehkostí, a to po celých devadesát minut. Věřila jsem jim každé slovo a gesto, i když jim je teprve od patnácti do sedmnácti. Když vzali do ruky housle, sedli si ke klavíru a violoncellu a společně zpívali „Where Is My Mind“, tekly mi slzy a měla jsem husí kůži. Mám ji ještě teď...

Dvaadvacátého jsem s kamarády odjela na pár dní do Mariánských Lázní. Masáže, wellness, kolonáda, zpívající fontána, léčivé prameny, medovina, kontrola Lesního Mlýna, výlet po okolí, zážitková cesta vlakem tam a zpět – letos již poosmé.

Kolonáda s fontánou, Mariánské Lázně, září 2022

Počasí nám vyšlo, na vlak jsme dorazili včas, nekonalo se žádné místenkové překvapení, v hotelu vařili jako vždycky výborně a dali nám náš oblíbený pokoj (díky!), oplatky i vzorek lesního pramene jsem domů dovezla bez újmy. A protože všechno klaplo, jak mělo, někdo na úřadě centrálního řízení lidstva musel zařídit, aby byl minimálně můj svět opět v rovnováze a seslal mi moribundus jakýsi, který mě po příjezdu domů skolil na několik dní.

Pracovní, domácí i zahradní práce odložená na po-dovolené byla odložena na po-zmrtvýchvstání a tyto nedodělky vlastně doháním do teď. Proto vychází fotorok se zpožděním a je i trošku kratší.

Topinambury v zahradě u domu, Drážďany září 2022

Zahrada se po srpnových a zářijových deštích proměnila v zelenou, převážně žlutě kvetoucí džungli. Rozkvetlý břečťan intenzivně voní a láká motýly a sršně. Růže dohánějí, co přes léto zmeškaly, vykvetl ibišek a rododendron. Sklidila jsem ačokču, dýničku, hrušky a nůši hub.

Tu dýni ti pohlídám, než posbíráš klouzky. Zahrada u domu, Drážďany, září 2022

Každý den zametám před vchodem do baráku opadané červené bobule tisu. Tisovou marmeládu přesto do domu nosíme na podrážkách bot po kilech. V říjnu nás čeká boj o zlato, aneb hrábě versus foťák. Nápověda zní ginko biloba.

Foto: Eva Schlittermann. Další obrázky si prohlédnete níže v klikacím okénku nebo přímo zde na Rajčeti.