Z. Jitur 20.2.2024 12:45

Také mám takové paní učitelky, na které se nezapomíná.

• reagovat
• nahlásit příspěvek

Z. Janaba 19.2.2024 21:32

K chroustům nemám připomínku, v Praze nebyli a chata na okraji lesa je nijak nelákala. Ale pár si jich pamatuju, to jo!

Také pamatuji tmavě vínové šaty a šedé punčocháče. Oboje štípaly a na štěstí mě do nich maminka aranžovala jen svátečně. Ale libé vzpomínky mám na světle žluťounké tylové šatičky a slunce v zádech. Stín přede mnou vyčaroval krásnou princeznu v průsvitných šatečkách, no krása nesmírná! Jenom dneska nechápu, proč mě do nich naši oblékali při procházkách kolem břehu Vltavy. Ach, vzpomínky!

• reagovat
• nahlásit příspěvek

J. Hlavsová 19.2.2024 21:07

Taky jsem nosila bavlněné punčocháče. Mimo školu téměř výhradně tepláky, taky rozlišené zimní, letní. V osmé třídě první podvazkář a punčochy, pak kalhoty kaliopky z pružné látky, měly proužek pod chodidlo, dobře se nosily do zimních bot, později tesilky (tesil - umělina). Hodně věcí mi šila babička - vyučená švadlena. Tady v okolí bylo hodně textilek (Perla, Hedva), daly se sehnat krásné látky, takže šaty od babičky hlavně ty "nedělní" jsem nosila ráda. Rodiče pracovali v továrně, která spolupracovala s bratrským podnikem v NDR, táta fungoval jako tlumočník, koncem šedesátek nastoupily minisukně, to punčochy se moc nehodily a táta mi přivezl hit - dederonové punčocháče.

Naše město bylo město alejí a chroustů tady bylo požehnaně.

• reagovat
• nahlásit příspěvek

M. Crossette 19.2.2024 17:41

Lenko, moc pělný výčet dětských her, radovánek a pokladů v kapsách.

Ano, hnědé punčocháče a jejich vytahané nohavice a vytlačená kolena též pamatuji, bílé jsem asi neměla, nevzpomínám si. V dětství můj (ani bratrův) šatník nebyl nijak bohatý, běžně jsem chodila do školy řadu dní ve stejném. Takže nového kusu oděvu (koupeného, ušitého, upleteného) bylo třeba si vážit. V Praze stejně nebylo moc možností něco roztrhat, tak jsem z toho spíše vyrostla, než to zničila. A extra obnošené věci se přesouvaly na chatu. Tam jsem nosila hlavně tepláky (a bundu), které jsem dokázala spíše pořádně zašpinit než roztrhat. Nejvíce trpěly prodřená koleny, kterým maminka prodlužovala životnost čtvercovými záplatami.

A chrousti ! V letní době tu létají - někdy dost hustě - tzv. májoví či červnoví chrousti (May or June Bugs). Nejsou nijak velcí ale létají velice nemotorně, takže občas narazí i do člověka. Dost běžně je lovím ze sudu na dešťovou vodu. Často v létě slyším takové zvláštní "cvrnkání" a vím, že tihle chrousti narážejí do vinylového obložení domu. Protože mají dost tvrdé krovky, zní to jako házení hrachu na zeď. Samotní chrousti jsou docela hezcí, zato jejich (o dost větší) larvy jsou odporné bílé housenky, které dokáží podhryzat kořeny sazenic na záhoně (proto jich vždy sázím o dost víc, započítávám "ztráty"). Při každém jarním rytí manžel těhle housenek vyrýpe pěknou hromádku (má za tím účelem při ruce větší plechovku).

• reagovat
• nahlásit příspěvek

A. Alimo 19.2.2024 17:07

Já jednou nasbírala krabičku od bonboniery plnou chroustů. Tu jsem pak položila doma na kredenc, že se pochlubím taťkovi. Taťka přišel z práce a jako známý mlsoun se šel podívat, jaké že to jsou bonbóny. Chroustů plný byt, mamka ječela jako když ji vraždí a já s tátou jsme umírali smíchy a honili chrousty ven.

Já vyrostla s partou kluků. Pamatuju, jak mi mamka jednou na Velikonoce ušila modrou sametovou sukni s bílými puntíky, nabíranou do pasu a bílou halenku. Domů jsem šla ve špinavé blůzce a vzorně se držela s Vaškem od sousedů za ruku, to aby nebyla vidět ta šlicna na sukni, kterou jsem utržila lezouc přes plot.

A punčocháče - to byla noční můra

• reagovat
• nahlásit příspěvek

L. Písařík 19.2.2024 16:28

Bezva - jak to bylo dál?

• reagovat
• nahlásit příspěvek

E. Schlittermann 19.2.2024 12:53

Puncochace - hruza des bes. ty hnede byly snad jeste horsi nez ty bile, protoze nebyly svatecni a musela jsem je nosit i "normalne".

Babicka - nepamatuji si zadne lotroviny, spis jeji neskutecne dobre belese, povinny kostel a urputnou snahu nas oblict do neceho normalniho. cervenobile kotickovane kalhoty usite sousedkou vypadaly mozna dobre, ale desne smrdely.

Chrousti - jecela bych kdysi, jecela bych ted a nejspis budu jecet vzdycky, kdyz na me chroust bude delat nalet. Na zahrade ani na balkone se nekolik veceru neda sedet. brrrr

Hezka vzpominka, Lenko

• reagovat
• nahlásit příspěvek

T. Zana 19.2.2024 12:24

Šatičky jsem měla dvoje, oboje myslím ze sametu - jedny růžové a jedny bledě modré. Teď po letech musím říct, že byly moc hezké a vůbec nevím, kde je naši na přelomu padesátých a šedesátých let mohli vzít. Nejspíš byly šité. Ovšem já v té době... darmo mluvit .

Ta pravá idyla nastávala na chatě - tepláky (zvláštní, na léto v té době vzpomínám jako na období buď teplých nebo slabých tepláků), výjimečně koupání v rybníku, odkud nás naši vyháněli modré a nutili běhat, abychom se rozehřáli .

• reagovat
• nahlásit příspěvek

Z. Jenny 19.2.2024 11:35

Připojuji se ke zlobivým holčičkám,co v taftových růžových šatech lezly přes ploty a zídky do zahrad atd. Krásné vzpomínky,já měla ještě prak,kromě nožíku a ten prak měl pravou leteckou gumu,to byly šupy. U nás se musely školní punčocháče vyhazovat neb černě naolejovaná podlaha držela jak luteránská víra.

• reagovat
• nahlásit příspěvek

Z. Matylda 19.2.2024 10:24

Zlobivých holčiček, co v šatičkách a bílých punčocháčích lezly po stromech, bylo povíc :) a zvládly to i v Brně

• reagovat
• nahlásit příspěvek

L. Lika 19.2.2024 8:00

Na chrousty se pamatuji, u babičky jich býval plný ořešák. Od té doby jsem na žádného nenatrefila. Díky, Lenko, za vzpomínku

• reagovat
• nahlásit příspěvek

Z. Xerxová 19.2.2024 6:36

hezkou vzpomínkové pondělí všem Zvířetníkům a zvířátkům

• reagovat
• nahlásit příspěvek