Původně vyšlo na Zvířetníku (Neviditelný pes) 11. 4. 2006 (odkaz zde)

Odmalička jsem měla věčně rozbitá kolena i hlavu a odřené všechno, co vyčuhovalo z oblečení. Kamarádky jsem nikdy neměla. Nebavilo mne to s nimi. Panny a kočárek jsem sice vlastnila, ale nikdy jsem si s nimi nehrála. Lítala jsem věčně jen s kamarády. Otec si velice přál, aby se místo mne narodil kluk. Když ale přišla na svět druhá holka, začal mne jako kluka vychovávat. A já mu ráda vyhověla. Mé nejoblíbenější hračky byly klacky za pasem místo šavle, prak, kuličky, míč a zavírací nožík, se kterým jsem si mohla uříznout prut na luk a šípy, udělat si z proutku píšťalku a uličnicky ohlušovat okolí nepřetržitým pískotem, zašpičatět hůl a vyrobit si oštěp.

Kapsy mi přetékaly provázky, kuličkami a všelijakými klučičími poklady, které mi však maminka před praním vždycky s chutí vyhazovala do kamen a pálila. Ona nechtěla, abych byla jako uličník. Ráda mne strojila do pěkných šatiček a bílých bavlněných punčochových kalhot, na kterých se mi vždycky dole u kotníků dělaly takové krabaté harmoniky. Naši je vždycky kupovali pro o 2 roky starší a mnohem větší a silnější Evu. Když z nich Eva vyrostla, dostala jsem je já a musela je nosit, i když mi byly příšerně dlouhé a široké a rozkrok jsem měla věčně až u kolen. Tyhle punčocháče jsem úplně bytostně nesnášela a nenáviděla..

Kdykoliv mne do nich chtěli navlíkat, dostávala jsem hysterické záchvaty vzteku, které zpravidla skončily výpraskem, před nímž mne neochránila ani babiččina náruč. Pravidelně jsem vymetla hned první louži, kterou jsem potkala okamžitě po vyjití na ulici. Byla jsem strašně nešťastná z toho, že musím dávat dobrý pozor na sváteční oblečení. A to tak moc, že jsem samou trémou padala do bláta a kolena punčocháčů jsem měla hned po prvních metrech chůze černá jak ten nejšpinavější komín, který dlouho nikdo nevymetal.

Nosila jsem v kapse „lítacích a hracích“ kalhot takový malý nůž ve tvaru stříbrné rybičky. Dokázala jsem z kůry borovic vyřezat lodičky a za deště jsem se brouzdala loužemi, stavěla přehrady a hloubila v bahně potůčky, abych je měla s kamarády kde pouštět. Nožík byl můj věčný na nepostradatelný přítel, pomocník a průvodce... Mám ho někde dodnes, i když bude už asi pěkně rezavý.

Každou chvíli jsem přicházela domů s roztrhanými kaťaty. Babička jen spráskla bezmocně ruce a bědovala: „Dítě, ty nejsi vůbec holčička, na tobě všechno jenom hoří!! A učeš se a umyj dřív, než dorazí rodiče, nebo zas budeš bita. Ukaž mi ta rozedraná kaťata! Musím to hned spravit, aby nikdo nehuboval. A vezmi si raději knížku a chvíli si čti! Nebo víš co? Raději vyprávěj u toho šití, co jsi to zase vyváděla!“

A já se nikdy nenechala pobízet dlouho. Povídala jsem o tom, jak jsem lezla pro hrušky na vysokou hrušeň, jak mi ujela ruka tak, že jsem si odřela úplně všechno, a jak se se mnou utrhla větev, na níž jsem zrovna stála. Pověděla jsem babičce i o tom, proč mám na zadku tu obrovskou díru, kterou právě zašívá. Ona trnula hrůzou nad tím, co se mohlo stát. Já totiž zrovna za ty kaťata zůstala viset na ulomené větvi hlavou dolu. Visela jsem tam tak dlouho, dokud kluci nepřiběhli se štaflemi a nesundali mne dolů. Babička dobře věděla, že si nikdy nevymýšlím. Nikdy jsem nelhala.

Babička totiž dobře věděla, co jsem to za čerta. Užila si toho mého vyvádění tolik, že mi věřila. Jezdily jsme s babičkou celé roky do Orlických hor k jedněm dobrým známým. Byla to a je maličká vesnička nedaleko městečka Vamberk, které se proslavilo svými šikovnými krajkářkami a nádhernými paličkovanými krajkami doslova po celém světě. Ta maličká vesnička existuje dodnes a jmenuje se velice příhodně. Je to PEKLO nad Zdobnicí.

Kdykoliv se blížilo jaro, už jsme se vždycky s babičkou připravovaly k odjezdu. Babička říkávala: „Všichni čerti patří do pekla, takže sbalíme své saky-paky a odjíždíme do Pekla už opravdu za týden. Jak jsem tohle uslyšela, věděla jsem,že se odjezd blíží, a doba mého pobytu v Mostě na dlouho skončí.Vracely jsme se s babičkou většinou až koncem listopadu, aby babička pomohla mamince s předvánočními přípravami.

Do Pekla jsem se vždycky strašně těšila a nemohla jsem se samou nedočkavostí vůbec uklidnit. Nemohla jsem ani spát. V Pekle jsem měla tolik kamarádů a známých míst! Čekalo tam na mne tolik dobrodružství! Tam byla ta pravá volnost a svoboda bez nenáviděných bílých nedělních punčocháčů s harmonikou u kotníků a rozkrokem u kolen. Maminka mi po celou dobu pobytu vůbec nechyběla. Neměla jsem čas tesknit, když jsem mohla zažít tolik dobrodružství a událostí! Nebyl čas se na chvíli zastavit.

Čekaly mne všechny stromy s ovocem, které jsem musela vždy ochutnávat, i když bylo nezralé a já věděla, že mi po něm bude strašně zle. Musela jsem pálit s kluky čarodějnice, skákat přes oheň a věčně si připalovat zadek, když jsem doskočila špatně a ujely mi nohy, skákat z patra stodoly do sena. Jezdila jsem na koni, sekala srpem trávu králíkům, pomáhala sušit, obracet, kupit a uklízet seno, krmila jsem slepice, nechala se olizovat kravským jazykem, krmila psa, stloukala v máselnici domácí máslo a pomáhala nebo spíš se pletla u pečení domácího chleba, abych žebrala a žadonila při každém pečení v opravdové peci o tu vynikající pochoutku jménem podplamenice, která se dělala stejně jenom kvůli mně.

Scarabaeus melolontha, Chroust obecný | foto: Linnaeus, 1758

Začala jsem v Pekle chodit i do 1. třídy a vyváděla tam spoustu uličnictví a lumpáren. Jednou z nich byla i tato: Tři veliké krabičky od zápalek jsem doslova nacpala asi 50 chrousty a přinesla do školy. Tam jsem najednou krabičky otevřela a uprostřed vyučovací hodiny chrousty vypustila ven, do volného prostoru třídy, kde začali krásně lítat a vrčet svými krovkami jak maličké vrtulníky. To tehdy bylo ječení, řevu a paniky, když holčičím spolužačkám tyto živé vrtulníčky přistávaly ve vlasech a usazovaly se jim na šatičkách! Ten hysterický jekot slyším dodnes. Dodnes ale taky slyším i zvonivý smích naší paní řídící a její tiché napomínání: „No tak, Lenko, koukej to nadělení tady s chlapci sesbírat a ty nešťastné chrousty vypusťte ven, kam patří! Jsou to sice brouci škodliví, protože dovedou doslova ožrat všechno listí ze stromu, který pak zahyne, ale jsou to živí tvorové a my jim nebudeme ubližovat. Otevřete všechna okna a pusťte je ven, kam taky patří! Já vás tu nechám chvíli o samotě. Vezmu holčičky ven a než se vrátíme, ať je hotovo!“

A bylo po zábavě. Já si dodnes velice tu příhodu pamatuji a taky jsem si z ní pro sebe hodně odnesla do svého povolání učitelky. Snažila jsem se její příklad vždy napodobovat. To byla PANÍ UČITELKA! Kam se na ni ty dnešní protivy hrabou. Ona byla mým velkým, ale nedostižným pedagogickým vzorem.