L. Blaza 5.1.2022 15:40

Zajímavý článek, díky Jiří!

• reagovat
• nahlásit příspěvek

J. Hlavsová 4.1.2022 21:29

Tak si představte, že budeme mít u nás kousek Austrálie. Už teď je v zámeckém parku voliéra pro papoušky a výběh s klokany. Kousek od voliéry je notně zchátralá oranžerie, která se bude revitalizovat do podoby z počátku 20.století. Budou vysazeny vzácné rostliny a dřeviny a v jedné části bude imitace australské buše a budou tam umístěny vzácné druhy ptactva. Tak se na tohle vylepšení těším.

• reagovat
• nahlásit příspěvek

M. Crossette 4.1.2022 19:01

Jirko, pěkný článek.

Kdysi hodně dávno, jsme nosily boty do opravny, kde je příjímala starší, velice milá paní. Když boty prohlížela, co je třeba udělat, koukala na ně téměř s láskou. Paní byl vždy milá, takže nikdo ve froně nikdy nereptal. Jednou jsem tam takhle stála, když se jí někdo přímo zeptal, jak to dělá, že je celý den "u starých bot" v dobré náladě, stále s úsměvem. Její odpoěď byla, že moc ráda vidí ochozené, prošlapané podrážky. Protože to ukazuje, že ten člověch nejenže hodně chodí, ale že "může chodit" a z toho že má velkou radost. A že nová podrážka lidem umožní v těch botách chodit dál a to jí také těší. Víc odpověď nerozváděla, dotyčný se neptal. Ale určitě všem bylo jasné, že paní má(zná) někoho, kdo chodit nemůže. Jenže místo toho, aby to naopak těm "chodícím" záviděla, jí to dělalo radost. Možná právě proto si tuhle práci vybrala, kdo ví? Myslím, že jsme tenkrát všichny z obchodu odcházeli trochu naměkko.

• reagovat
• nahlásit příspěvek

A. Lex 4.1.2022 16:54

Všem Zvířetníkům přeji hodně zdraví a štěstí v tomto roce.

Abych vysvětlila, někde jsem zašantročila přihlašovací údaje a já je právě našla - hurááá , takže jsem opět na značce aniž bych musela s prosíkem na idnes o nové přihlášení.

Jiří, velmi zajímavé povídání o pracovní etice.

• reagovat
• nahlásit příspěvek

Z. Matylda 4.1.2022 13:03

Tak mně by ty kloboučky nevadily a na rukavičky bych si zvykla

• reagovat
• nahlásit příspěvek

Z. Jenny 4.1.2022 11:12

Díky za zajímavé psaní o etice práce. Sama jsem pracovala ještě v důchodu, tak snad jsem si ho snad zasloužila neb tu práci jsem dělala za mrzký peníz spíše z entuziasmu a touhou pomoci zadlužené obci.Stálo mne to zdraví a nervy ale nikdy jsem si nestěžovala,to jen konstatuji. Dnes je situace naprosto jiná a neadekvátní,aspoň v tomto státě. Všichni chtějí hodně a ještě více a taky to dosud viděli tam nahoře,bez skrupulí,bez morálky a o etice práce nemohla být řeč. Nikdo nechce šetřit,většina chce život si užít ale je konec mejdanu. Tady na dědině je většina lidí skromných,hodně upracovaných a schopných vyžít z mála,dřeli celý život a pak ještě na svým,peníze nebyly ale bylo jídlo a ta slivovička, tak nějak to přetrvává v dobrých i zlých časech. Fňuksny jsou akorát někteří,spočítala bych je tak na prstech jedné ruky. Staré časy s etikou práce se už bohužel nevrátí a jediné co mne mrzí,že už neuvidím jaké to v budoucnu bude, moc by mne to zajímalo. Zvítězí dravci nebo bude nějaká rovnováha?! Díky za článek!

• reagovat
• nahlásit příspěvek

T. Zana 4.1.2022 11:09

Pěkné vzpomínání. Připomněl se mi příběh jedné velmi vzdálené příbuzné, která taky kolem roku 70 odešla do Austrálie. Po čase se přesunula do Ameriky s vysvětlením, že ty kloboučky a rukavičky byly na ní moc.

• reagovat
• nahlásit příspěvek

A. Zemanová 4.1.2022 9:40

Georgi, děkuju za zajímavé vzpomínání. Vždycky jsem ráda četla anglickou literaturu a taky mě vždycky zajímali ti věkovití sloužící, hospodyně, dělníci, řemeslníci. Byli tolik hodin ve službě a v práci, s minimem volna, a přesto spokojeni. Jejich povolání bylo jejich světem, uspokojovalo všechny jejich potřeby. Snad proto, že nějaké ty koníčky vůbec nepatřily do jejich života, ty patřily k jiné třídě.

Ve vlastním životopise Agáty Christie se na jednom místě mluví o tom, jak viktoriánci realisticky hodnotili vlohy toho kterého dítěte pro nějaké povolání či záliby. Šlo o to, aby se pro každého našlo něco, v čem se bude realizovat a prožije spokojený život bez neustálého toužení po něčem jiném.

Dnes tohle rozdělení světa padlo a často chtějí všichni všechno tak nějak samozřejmě. Pracujeme až příliš často ne proto, že nás to naplňuje, ale protože je potřeba mít spoustu věcí a je potřeba jezdit na spoustu míst. Posunulo se to úplně jinam, práce je nahlížena ne jako součást života, ale jako prostředek k tomu, aby se žilo. Říkáme si, ach, už zas pondělí, vstáváme do práce, a že ve středu se láme týden a čtvrtek je malý pátek a pátek už je začátek víkendu...

Já sama jsem v posledních letech v práci vyloženě přežívala, byl to samozřejmě obchod, něco za něco, ale přepočítala jsem se, a jak. Nejenže to, co jsem dostávala, nebylo zas tak moc, ale hlavně jsem podcenila, jakou cenu za to budu muset platit.

Najít si to své považuju dnes za to nejdůležitější na světě. A čím dříve, tím lépe.

• reagovat
• nahlásit příspěvek

Z. Lika 4.1.2022 9:04

Díky za poučný a zajímavý článek, poctiví pracanti si zaslouží úctu vždy a všude.

• reagovat
• nahlásit příspěvek

E. Zvolánková 4.1.2022 7:15

Krásný den všem přeji a taky moc díky za další povídání z Klokánie. Já se sice narodila ještě za socialismu, ale na začátku osmdesátek, takže ty tvrdé doby už znám jen z vyprávění. V rodině jsme měli jen jednoho emigranta, pokud vím, a ten prchl pouze do Rakous, takže dnešní Georgovo povídání pro mne bylo opravdu velmi zajímavým a poučným čtením. A před těmi "pommies" smekám.

• reagovat
• nahlásit příspěvek

Z. Xerxová 4.1.2022 6:33

hezké úterý všem Zvířetníkům a zvířátkům

dík za další střípek živého vyprávění o Austrálii minulého století

• reagovat
• nahlásit příspěvek