Když jsme v minulém století koncem let šedesátých přibyli mezi klokany, tak ve většinové společnosti tehdy doznívaly anglosaské, koloniální zvyky, morálka a hodnoty.

Takže žádná slušná ženská by nevyšla na ulici bez náležité kosmetické úpravy obličeje, pečlivě provedeného účesu, šatech se sukní pod kolena (móda mini dorazila až po nás), punčoch, kloboučku, obvykle s nějakou florální ozdobou a rukaviček. To vše i v období zdejšího ohnivého léta. Pod pekoucím sluncem a teplotou v chládku, ve stínu, přes 40 °C. Nám, co jsme dorazili ze socialistického ráje, kde nebyla tehdy nouze uvidět někoho oděného v modrákách a nebo dokonce i v teplákách, to buď vyrazilo dech anebo připadalo komické.

Stejně gentleman by nedorazil do kanceláře, tedy do práce, v nevhodném obleku, bez vázanky a nebo měl tmavou košili se vzorkem. Díky teplému klima bylo upuštěno od vesty, ale tmavý oblek, bílá a nebo světlá košile, černé vyleštěné polobotky a černé ponožky, v období hrozících bouřek nechyběl i deštník a v ruce ještě třímal kufřík či aktovku, ve které měl nezbytnosti a hlavně práci, kterou si minulý večer donesl domů a na které po večeři hodinu či dvě pracoval. V opravdu horké dny byly tolerovány kraťasy těsně nad kolena, světlá košile s vázankou a někdy i rozhalenkou, bílé podkolenky hezky až pod kolena a černé vyleštěné polobotky. Nám takto odění gentlemani připadali jako kašpárci, než jsme se takto začali odívat také.

Společnost byla výrazně stratifikovaná, tedy rozvrstvená, jak ekonomicky, tak i vzděláním a politicky či církevně. Bohatí i chudí, každý měli své enklávy, jakási géta, akademicky vzdělaní jedinci se s těmi, co skončili vzdělávání základní školou, neměli o čem příliš bavit a rivalitu mezi katolíky a protestanty, dovezenou ze staré dobré Anglie, snad netřeba představovat. Politika byla ovládána v podstatě dvěma silnými stranami. Rudá, levičácká, labouristická strana se silnými odbory zastupovala tradičně dělnictvo a modrá, pravičácká, liberální strana zastupovala pracující inteligenci, drobné podnikatele a úřednictvo.

Většina z nás, kteří jsme tehdy do Klokánie přibyli, neuměla anglicky a tak jsme pracovali obvykle manuálně jako pomocné pracovní síly, kde nebylo potřeba příliš hovořit. V prostředí těchto tvrdých manuálních prací jsme měli možnost poznat, kterak se s takovým údělem vyrovnávají imigranti různých národností a imigranti z Velké Británie.

V tehdejší době stále ještě platil zákon o pouze bílé imigraci a tak žlutou, rudou, černou a nebo i jinak přičmoudlou tvář se spatřit nedalo. Přesto poměr k práci byl mezi jednotlivými národnostmi propastný.

Snad ti, kteří se nejvíce práci vyhýbali a nebo ji šidili, byli obyvatelé břehů Středozemního moře. Egypťané, Řeci, Italové, Turci a trochu i Španělé a Francouzi. Zde je nutné si uvědomit, že tito všichni byli sotva vzdělaní, mnozí neuměli psát a číst ve své vlastní řeči a tak reprezentovali v podstatě to nejhorší, co mohla ta která společnost nabídnout. Oproti tomu imigranti zhruba od severní Itálie a Švýcarska na sever měli pracovní etiku našich dědů a otců. O nás, v socialismu vyrostlé mládeži, raději taktně pomlčím. Bylo mezi námi příliš mnoho těch, kteří zastínili i výše zmiňované z jižní Evropy.

Takže za první 3 měsíce, kdy jsem v příšerném prostředí pomáhal vyrábět překližky, a následný rok kdy jsem byl pomocná síla ve velkokuchyni, kde se vařilo pro 3000 pacientů v blázinci, jsem měl možnost pracovní interakce se jmenovanými jedinci. V té velkokuchyni, ve cvokhausu, jsem vydržel rok jen proto, že jsme se oba stravovali z přebytků, které jsem nosil domů a které se jinak vyhazovaly, nebo lépe, odebírala je nějaká prasečána, tedy vepřín, aby snad nedošlo k lingvistickému omylu. A mohu říct, že ti čuníci měli velká kvanta velice kvalitní a dobře připravené stravy.

Na příklad, když chovanci měli k obědu grilované kuře s hranolky, tak nejen že jsme oloupali několik pytlů brambor, ale nadělali jsme z nich hranolky a tyto fritovali ve friťácích velikosti menší vany. Kuřata jsme grilovali na grilovací lince, 1500 kuřat, a protože strávníci nebyli zcela schopní obírat kosti, tak aby se nám nějakou nezadusili, bylo nutno oddělit maso od kostí, prostě kuřata obrat. Aby pár lidí takovou práci zvládlo, tak se maso od kostí oddělovalo značně velkoryse a kostra, mnohdy i s více jak polovinou masa, šla do zbytků a ty čuníkům. Takže několik takto masem oplývajícím kostřiček poskytlo i nám chutnou krmi na několik dnů.

Jak jsem se už zmínil, společnost byla tehdy velice viditelně stratifikovaná a bylo to výrazné i v prostředí, ve kterém jsem tehdy pracoval. Nutno předeslat, že neexistovala nějaká podřadná práce, pouze podřadní jedinci, kterým se pracovat nechtělo. Kdo měl zájem, práci našel vždycky. Každá práce měla svoji hodnotu a ten, který ji vykonával, byl na ni náležitě hrdý. Zvlášť když uměl a práce mu šla od ruky. Snad nejvýraznější byl tento jev u příslušníků dělnického stavu, kteří imigrovali z Velké Británie. Těchto bylo sice poskrovnu, „poms“, jak se jim říkalo, se raději živili okecáváním a nebo organizováním militantních odborů či v rudé labouristické partaji. U své původní manuální práce jich zůstala jen malá hrstka. Tato nám však stačila ukázat zcela jinou pracovní etiku, než kterou jsme znali z tehdejšího socialistického Československa.

O jejich hrdosti na svoji práci jsem už zmínil. Tato však šla daleko hlouběji. Byla to hrdost na to, že se tento člověk dovede svojí prací o sebe a svou rodinu postarat a nikomu není na obtíž, ani společnosti, ve které žije. Z tohoto vyplývalo, že když náhodou přišel o práci a byl nějakou dobu nezaměstnaný, tak nepřišel žádat o podporu, ale žil z vlastních úspor, pokud to šlo. Nabídnout takovému jedinci pomoc uráželo jeho hrdost na vlastní soběstačnost. Být na podpoře neslo sebou stigma příživníka na společnosti. U mnohých to šlo tak daleko, že do starobní penze odcházeli léta po dosažení zdejší hranice 65 let věku. A to potom po státu starobní penzi nepožadovali a žili ze svých celoživotních úspor. Opět, ti, kteří starobní penzi pobírali, byli vnímáni jako vyčůraní příživníci, kteří se nedovedou a nebo nechtějí o sebe postarat.

Uvedu tři příklady. Podobaly se sobě jako vejce vejci. A to nejen charakterem, ale i fyzicky vzrůstem a zjevem. Že by klony? Poměrně malí, hubení a vrásčití, uzavření a tiše hovořící.

Počátkem let sedmdesátých jsem dělal v palírně CSR (Colonial Sugar Refining Co.) ve čtvrti Pyrmont, nedaleko City of Sydney, na jejímž místě dnes stojí luxusní obytné apartmány. Pálil se tam jak průmyslový alkohol, tak i rum. Ano, ten pravý ze zkvašené melasy z cukrové třtiny. Aby měl rum v čem zrát, tak palírna měla i velkou dílnu, kde se udržovaly a vyráběly klasické dřevěné sudy – cooperage – bednářství. Zde se provádělo vše, od přípravy dřeva po výrobu obručí a následně i vlastních sudů tradičním, manuálním způsobem jako před 100 lety. V šeru dílny pracovalo několik bednářů – coopers a každý měl „svůj“ kout, který si zorganizoval podle své chuti a potřeby. Zde jsem se občas zastavil na pár slov s hubeným staříkem, který vypadal, jako by z Mauthausenu utekl. Plnokrevný „pommie“, hrdý na svůj stav, řemeslo, národnost a příslušnost. Pyšně mně ukázal a vysvětlil mnohá tajemství svého řemesla, měl zjevnou radost, že někdo má o jeho umění zájem. Byla to práce vyžadující značnou dovednost a zručnost, včetně náročného fyzického nasazení. Takže to nebyla práce pro padavky.

Jednou k večeru na podzim, kdy funěl ledový vítr z Antarktidy, drobně pršelo a bylo opravdu mizerné počasí, cestou z práce na autobus tento mistr bednář na chodníku upadl a na místě zemřel. Sklátil ho masivní infarkt myokardu. O veliký, téměř slavnostní funus se postaral zaměstnavatel a jeho spoluzaměstnanci. Zde jsem se dověděl, že se mu vyplnilo jeho přání, aby snad nezůstal na někom závislý a zemřel rychle bez potřeby nějaké péče o jeho maličkost. Bylo mu 75 let.

Druhý, opět „pommie“, byl zaměstnáním uklízeč – cleaner. Tento uklízel ve velké výrobní dílně, kde pracoval na noční směny, aby odpoledne ještě uklízel ve škole. Takže měl dvě práce, i když je nepotřeboval, ta první na noční směnu mu poskytovala vyšší peněžní odměnu než tehdy mně, kdy jsem už dělal v konstrukci. Nevím, jak to dokázal, ale uklízení byla jeho vášeň a tak se svým volným časem nevěděl, jak lépe naložit, než zase někde uklízet. A to prosím vše ve věku 78 let. Pro peníze, jako i ti ostatní, to zjevně nedělal. Jejich život byl jednoduchý, skromný, vysoké náklady nevyžadující.

To nejlepší jsem si nechal nakonec. Steve byl, jak jsem už napsal, jako uprchlík z Mauthausenu i přesto, že byl celý svůj profesní život kovář – blacksmith. Prostě střízlík. Když jsem ho poznal, tak tento „pommie“ pracoval na kovacím lisu ve společnosti několika o 40 let mladších kovářů. Své řemeslo ovládal brilantně a mnohé kolegy lehce svým výkonem a kvalitou práce zastínil. Se svými výkovky se přímo mazlil. Co mě však po čase našich společných rozprávek dostalo, byl jeho věk. 82 let, ale myslelo mu to jako třicetiletému, ovšem náležitě pyšnému a hrdému na své postavení ve společnosti. Prostě člověk z úplně jiného těsta než my, přivandrovalci ze socialismu, a nebo to byl ufon?

Psáno 10/10/2021