Doma na mě volají: Káčo, Kačí, Kačenko, Pinďo, Draku, Kdeseflákáš

Ke žrádlu dostávám: Psí konzervy, granulky

Ale já mám mnohem raději: V podstatě všechno včetně cibule, okurek, a kupodivu i vybraného alkoholu. A teď mám novou pochoutku - šišky… Panička mi to vymlouvá, že nejsem veverka, ale když mě to tak chutnááá.

Oblíbená činnost: průzkumničení - všude a pořád, je to prostě můj životní úkol mít všechno a všechny neustále pod kontrolou. Honění se za míčkem, míčem - prostě čímkoli co je kulatý. Ideální jsou děti hrající fotbal - páníček říká, že jsem rozený fotbálista, i hlavičku umím.

Já a moji lidičkové žijeme: v Praze v paneláku, ale brzo se prý budeme stěhovat na vesnici za Prahou do domečku se zahrádkou

A nejzajímavější na mě je: že si každý myslí, že jsem čistokrevný jezevčík a už pár lidí se ptalo jestli mám papíry. Největší úspěch jsem měla na Slovensku - ale to je jiný povídání.

Jak jsme se našli: to je delší povídání a panička říká že vám to poví: Dalo by se to shrnout do jedné věty - Za všechno může Zvířetník! - ale asi se sluší to trošku rozvést. Poté co jsem se odstěhovala z domova a psinu nechala mámě, ocitla jsem se zvířatoprostá (kromě kobylky Lady, ale ta z pochopitelných důvodů se mnou panelákový byt nesdílí :), což jsem vydržela přesně dva měsíce. Poté jsem si pořídila postupně dvě andulky a zdálo se vše v pořádku. No ale pak přišlo pravidelné čtení Zvířetníku a přemýšlení, jestli by se nedalo nějak pomoct opuštěným zvířatům. Nejdřív jsem uvažovala o kočičce, ale pak jsem usoudila, že kombinace s andulkami - z nichž jedna je nelétavec by asi nebyla příliš šťastná a začala jsem uvažovat o psovi.

Okolí nebylo příliš nadšeno, přesněji bylo v podstatě proti. Nicméně pravidelným dyndáním a ukazováním fotek útulkáčů se mi povedlo přesvědčit drahou polovici aby se mnou do vytipovaných útulků jela. Tak jsme se ocitli v útulku paní Maskulanisové v Řepnici u Litoměřic. Pes kterého jsem si po netu vytipovala tam již nebyl, ale do travnatého výběhu nám na ukázku vypustila asi sedm adeptů. Mezi všemi nás zaujala černá jezevčička, která nás přišla k plotu přivítat a pak už se plně věnovala žužlání míčku. A hlavně - neštěkala. V útulku jsme strávili hodnou dobu a odjížděli rozpolceni. Doma probíhali diskuze nikam nevedoucí až nastal den D.

Toho dne vyšel na Zvířetníků portrét Grizzlinky od paní Hany Williamson. Po jeho přečtení a usušení slz jsem se rozhodla, že si prostě pro Káču jedem a určitě všechno dobře dopadne. Drahá půle rezignoval; paní v útulku musela do připravovaného natáčení "Chcete mě" vybrat jiného pejska a Kačenka byla naše. Bylo to asi nejšťastnější rozhodnutí v mém životě :.

Čím se mohu pochlubit: že ač jsem skorojezevčík, nejsem skoro vůbec tvrdohlavá, poslouchám a taky nedělám nory. A taky jsem strašně chytrá a velice rychle jsem pochopila koho si hlavně musím omotat kolem tlapky… samozřejmě páníčka (kterej je z ní celej pryč :) a pak taky náhradní paničku (ta teď sama nabízí hlídání :). Hlavní panička byla omotaná sama a hned.

Můj člověk je: Klára Kydlíčková (KláraK)