16.12.2019 | Svátek má Albína


POHÁDKA: O zapomenutém skřítkovi (4)

22.12.2007

Začalo to nenápadně. Maminka byla unavená, protože Anežka nechtěla v noci spát a tak hubovala kluky, když dělali hluk. To by se ještě dalo pochopit, ale brzy padla rozmrzelost a nervozita úplně na všechny. Anežka odmítala usnout v kočárku pod oknem, nechtěla si hrát a když zůstala jen chviličku sama, zoufale plakala.

Maminka nic nestíhala, a tak se víc zlobila než usmívala, tatínkovi šel na nervy hluk a nepořádek, kluci měli každou chvilku chuť se pořádně pohádat a poprat. Artuš se neodvažoval vystrčit nos ze svého domečku - měl obrovské štěstí, že mu ho kluci udělali, protože na jeho domek se maminčino pozvání nevztahovalo, takže se tam před divoženkou přece jen mohl schovat. Ale co je to za život, když je jeden vlastně ve vězení?

Ale ani sama divoženka - jmenovala se Eulálie a tajila to - to neměla snadné. Lidé v domě se ukázali být mimořádně odolní a kromě podrážděnosti a občasného výbuchu vzteku se jí ani za dva týdny nepodařilo postoupit dál. Nechápala to - vždyť dělá všechno správně, ne? Netušila že chlapci o ní vědí a už vůbec ji nenapadlo, že by proti její vůli mohl někdo bojovat. Přesto tomu tak bylo.

Kdykoliv měl Adam chuť nadávat bráškovi, vysmívat se mu nebo mu jinak ubližovat, vzpomněl si na vílu a se zaťatými zuby se ovládl. Stejně se Bertík snažil potlačovat ublížený pláč, škodolibost a naschvály, které se mu zdánlivě úplně samy od sebe objevovaly v hlavě. Samozřejmě to nezvládli vždy, ale jakmile se přistihli, že na sebe křičí a nebo jsou jeden na druhého zlí, hned si řekli - pozor, to je dílo té ošklivé divoženky, přece jí neuděláme radost - a pokusili se ovládnout.

Brzy zjistili, že Anežka je mnohem klidnější a hodnější, když není doma, tak se sami nabídli, že ji povozí v kočárku na cestě před domem, aby maminka mohla aspoň něco udělat. Ta sice ze začátku umírala strachy, že kluci Anežku vyklopí nebo provedou nějakou jinou neplechu, ale kupodivu se všechno zdálo být v pořádku. Ale nebylo.

Kdykoliv to šlo, utíkali bráškové do dřevníku na poradu s Artušem. Ten dostal za úkol zjistit, jak by se mohli zlé víly zbavit. Chudák Artuš! ty knihy měl už celá staletí, ale stejně dlouho se do nich fakticky nepodíval. Nejméně posledních sto let považoval za mnohem zajímavější číst lidské knihy a v době, kdy musel žít ve studni byl vděčný aspoň za zapomenuté noviny. Teď si musel pracně vzpomínat na ten správný jazyk a písmo, takže čtení mu šlo velmi pomalu. Jak rád by třeba místo toho čistil studnu nebo natíral okapy! Ale nebylo zbytí. Zatímco studoval, Adam propadal bojovným náladám. V duchu se viděl oblečený ve stříbrném brnění a s velikým mečem, jak... no jak bojuje... proti kočce? No, tahle představa už pěkná nebyla, tak vypustil kočku a vymyslel si draka. Když mu začalo být líto i draka, přestal si vymýšlet detaily a začal si radši hledat nějaký meč. Nejdřív vyzkoušel menší klacík, potom větší, potom šel okukovat kuchyňské nože.

"A-da-me! Ať tě to ani nenapadne..." ozvalo se za ním varovně. Ta maminka! Všechno zkazí. Tak nakonec potají odnesl pod svou postel ocílku na ostření nožů, která vypadala báječně mečovitě a přitom nehrozilo, že by se s ní někdo říznul. Bertík se držel Adama jako klíště, protože se tak trochu bál. Přece jen to byl jen maličký chlapíček. Meč nehledal, radši nosil v náručí Ťapku, kterému se to ale pranic nelíbilo.

Nakonec se Artuš skutečně vyznamenal a jeden večer zavolal radostně na kluky: "Našel jsem to! Poslouchejte..." A četl. "Dawna mudrość prawi, że najlepšiej dom oswobodzony od dziviej żienki jest przez podania jej pokarmu nadzwyczajnego i traktowanie jej choćby kimś bliskim dla Ciebie była." Kluci vykulili oči. "A ty víš, co to znamená?" zeptal se zaraženě Adam. Artuš se hrdě napřímil a sebevědomě odvětil: "Jasně,že vím. Prostě musíme sehnat něco úžasného k jídlu, kvůli čemu se ta divoženka promění zase do podoby kočky. No a potom se k ní musíme zachovat správně, jak se má."

"Hm," zabručel Adam nepřesvědčeně. "A co to znamená - zachovat se správně? To už tam nepíšou?" Artušovi poklesla brada a honem listoval prastarým grimoárem. "No, to už tady není..." ale rychle se mu vrátilo sebevědomí. "To musíte vědět vy, ne? Jak se správně zachová člověk. Jste přece lidé!" To Adam nepopíral. Potom se ozval Bertík: Já bysem věděl to jídlo! Ťapka má nejuadši smladlavou uybu!"

Artuš uznale pokývnul. "Jo, uzenáč by určitě fungoval." Sám ho měl moc rád. "A nastražíme ho Anežce do kočárku!" zvolal nadšeně Adam. Stejně ta potvora leze nejradši za ní!" "Pche! Maminka tě pšeuazí," komentoval to s převahou Bertík. Na rozdíl od Adama měl vyvinutější smysl pro realitu. "Tak to položíme vedle kočárku..." ustoupil nerad Adam. Nakonec shrnul úkoly pro příští den: "My musíme získat uzenou a rybu a vymyslet, co s kočkou. A ty Artuši, pokud tu vílu dokážeš vidět, měl bys ji sledovat, abychom věděli, kdy a kam nastražit past." Slovo past se Adamovi moc líbilo, vypadalo tak záludně! Trochu ho tedy mrzelo, když se Artuš místo obdivného ticha uchechtl. "Jo, kdyby vás to zajímalo, tak ta divoženka se jmenuje Eulálie! Radši to ale nikomu neříká..." "To se ani nedivím," ušklíbl se Adam a odběhli s Bertíkem domů. Museli toho ještě plno zařídit!

Později večer, zatímco se Adam cákal ve vaně a tatínek uspával Anežku, seděl Bertík mamince na kolenou a tiše se k ní tiskl. "Necháš uosvíceno?" zeptal se po chvilce. Maminka se usmála a pozorně se na něj podívala. "A proč medvídku? Snad se nebojíš?" Bertík se skutečně trochu bál, ale nechtěl o tom mluvit. Místo toho se zeptal: "Maminko, jak se má člověk chovat ke zlým zvížatům?"

"Toho se bojíš? To nemusíš, zvířata nejsou zlá, když jim člověk neubližuje. To nejlepší, co můžeš udělat pro ta divoká, je nechat je na pokoji. No a domácím nabídneš něco dobrého k jídlu, teplý pelíšek a pohlazení - pokud se nechají," usmála se maminka a přitulila si Bertíka blíž. Adam ve vaně výskal a cákal, tatínek ho šeptem napomínal a Bertík byl šťastný. Maminka na to přišla! Vždycky na všechno přijde...

Druhý den se konala v dřevníku válečná porada. Tedy válečná... Artuš vypadal po vyslechnutí novinek dost nepřesvědčeně. "Slyšel jsem, že některé domy divoženky ovládly navždy! Už nikdy tam nikdo nemohl bydlet a domy zchátraly a spadly..." reptal. "Přece to nemůže být tak snadné?" Adam si vzpomněl na své meče a zamyšleně se na něj podíval. "Já myslím, že to možné je. Lidi je zkoušeli vyhnat a to se miskou a pohlazením obvykle nedělá, ne?" Bertík se usmíval a poskakoval kolem. "Já to věděl, já to věděl!" pozpěvoval.

"Zkusíme to odpoledne, až dá maminka Anežku spát. Půjdeme s ní ven, aby usnula a potom přivezeme kočárek na zápraží. Tam maminka z kuchyně nevidí. Nastražíme rybu a budeme čekat." rozhodoval Adam. "A kdo pohladí kočku? Když to teda vyjde..." zeptal se Artuš a dodal: "Já to být nemůžu, to víte..." "My oba ji pohladíme!" oznámil mu Bertík. "Ona potom bude hodná, víš?" No jen aby, pomyslel si skřítek pochybovačně. Ale proti plánu nic neměl. Něco přece zkusit museli.

Sluníčko zrovna vykouklo z mraků, když kluci potichounku přivezli kočárek se spící sestřičkou na zápraží. Bylo chladno, mraky slibovaly sníh a klukům při čekání v úkrytu za starou jabloní začínaly cvakat zuby. Zimou, napětím i strachy. Artuš měl pozorovatelnu na střeše. Na zemi, hned vedle kolečka kočárku, ležel na papíru kus uzené makrely. Najednou se nad okapem objevil divoce poletující kapesník. To Artuš dával znamení, že se divoženka blíží. Zatím lidským očím neviditelná se pomalu přikrádala ke kočárku. Anežka ze spaní nespokojeně zakňourala.

Osamělý kočárek byl pro Eulálii nesmírně lákavý. Konečně měla možnost se nepozorovaně k děťátku dostat. Jako každou vílu ji děti nesmírně zajímaly - dalo se s nimi dělat tolik pozoruhodných věcí! Jenže potom ji do nosu doslova praštila ta úžasná vůně. Její kočičí já zpozornělo a pusa se jí zalila slinami. Úplně cítila, jak si vzrušeně pomrskává ocasem. A najednou tak skutečně činila! Aniž by si to uvědomila, přeměnila se opět do podoby malé bílé kočky a opatrně se zakrádala k předložené lahůdce. Měla pocit, že si vůbec nepamatuje, kdy naposledy jedla.

Ve chvíli, kdy byla plně zaměstnaná pojídáním uzené ryby se zpoza stromu potichoučku vyplížili oba chlapci. Pár lehounkých kroků, opatrně si přidřepnout a naráz - dokonce jemně - pohladili kočku od hlavy až po ocas. Ta se strašně lekla, přitiskla se k zemi a divoce vzhlédla. jenže to už ji prochladlé klukovské ruce hladily, znovu a znovu. A obě pozorné tváře sledovaly, jak se kočce z očí vytrácí divoký svit a mění se v obyčejnou kočičí podezřívavost.

"Že vy mi chcete sežrrrat rrrybu, co? Nedááám!" Adam se vítězoslavně zasmál a znovu pohladil hedvábný kožíšek. "Tak vidíš, a je z tebe normální kočka, a ne že ne!" A Bertík blaženě dodal: "A budeš se jmenovat Lálinka!" Kočka se odvrátila a hladově se pustila do zbytku ryby. Ani nevěděla proč, ale když dojedla, začala spokojeně příst.

(Minulý díl najdete zde)

Konec:))



TIPY: Dárky pro malé princezny, které zaručeně potěší
TIPY: Dárky pro malé princezny, které zaručeně potěší

Nemáte ještě nakoupené všechny vánoční dárečky? Pokud zrovna vybíráte pro slečny, jistě uvítáte inspiraci.