Náhoda tomu chtěla, že jsem z letošního velmi letního českého léta plynule přejela do velmi letního chorvatského léta. I tam jsme si užívali velmi stálého počasí, z mého pohledu to byla perfektní dovolená, všechno šlo jako na drátkách.

Když jsme se po čtrnácti dnech vraceli, prožili jsme opět střih jako před třemi lety: projeli jsme pod Velebitem do vnitrozemí, a teplota byla na patnácti (“a stále klesá“), pršelo až k moravským hranicím. Teplota se sice udržela nad deseti stupni, ale měla co dělat, řekla bych. Asi mám někde v sobě baterky, protože jsem cestovala v kraťasech a tričku a neměla potřebu dolovat z tašky bundu.

Z Brna jsme pak vyrazili ku Praze vlakem. Takovým tím chytrým, co na vás mluví sonorním hlasem, za zvuků tiché hudby jsou vám podávány nápoje a krajina se nejspíš sama řítí, protože pohyb vlaku skoro není znát.

No, dojeli jsme tak do České Třebové, a tam zůstali trčet. Lokomotiva se prý nedokázala restartovat (ano, jako počítač), náhradní v Třebové nemají, a nemůžou pro nás nic dělat. Můžeme přehopkat na jiný spoj. To jsme ruče udělali a s námi i ostatní. Takže náš poloprázdný vlak se nasáčkoval do třičtvrtě plného vlaku, který nic netuše přijel. Jediný nenarvaný vagon byl místenkový - bohužel jen prozatím. V Pardubicích do něj nastoupil regiment tak devítiletých dětí, kterým jsme museli uvolnit místo. Uličky byly rázem zaplněné jako v Košičanu blahé paměti.

Nestěžuju si, děti místenky měly, i když si myslím, že učitelky mohly těm vyžlatům říct, ať se trochu scuknou, a někteří hodně šediví lidé by si mohli sednout. Parta postarších Kanaďanů, která cestovala s námi, živě štěbetala a často jsem zaslechla „advenčr“ a „avantür“ :D Hlavně se nudili. Quebečanka vedle mě si začala zpívat, moc pěkně mimochodem.

Děti v kupátkách měly zabořené hlavy do chytrých telefonů. Znuděná Quebečanka k nim nakonec strčila hlavu a postarala se dětem o zábavu. Nutila je komunikovat v několika cizích jazycích, děti výskaly a řehtaly se, snažily se a mezi sebou spolupracovaly na odpovědích. Zbytek Quebečanů objevil v uličce u stropu šprušle na odkládání zavazadel a začal na nich aspoň posilovat.

Cesta do Prahy pěkně uběhla, v dobré náladě, za zvuků zpěvu a dětského smíchu (nikoli vřeštění).

Takže díky, Quebečané, byla to s vámi fajn cesta :-)

Přeji pěkné podzimní cestování, aktuální počasí se k tomu výtečně hodí.

Toto je obvyklý víkendový pokecník, takže sem pište o čemkoli, co vás zajímá a oč se chcete podělit.