12.12.2019 | Svátek má Simona


AUSTRÁLIE: Himálaj prudce po pětapadesátce (12)

7.2.2017

V úterý 8/10 1996 se nám jaxi hůř vstávalo. V noci jsme museli párkrát dojít do kadibudky a taky byla velká žízeň. Nicméně jsme kolem šesté zabalili svoje saky paky, nasnídali se, zaplatili a vydali se na další cestu. Naši braťja vstali asi jako my, avšak nebalili, jen se oblékli a odešli do Ghandrungu. Je to přes óbrovské údolí asi 5 hodin normální chůze, pro ně asi 3 hod vzdálené. Tam je nejbližší telefon a velice se starali, aby mohli zavolat domů, že v pořádku slezli dólu. Takže jsme se rychle rozloučili a zase jsme šli sami dva.

Je krásné jasné ráno a za námi vysoko září sněhové vrcholy Machapuchare, Hiunchuli a Jižní Annapurny. Lezeme opět do schodů, co tvoří hlavní „ulici“ Cchomrongu. Provoz je čilý a tak je sdílíme s kravami, mezky, místními rezidenty a tůristy. Také jsme uviděli první „organizovanou“ výpravu se stany, kuchyní a hordou otroků. Byl to otřesnej pohled, jak se ráno po snídani balili a ti votroci obskakovali sahiby. To by rozhodně nebylo nic na naši náturu.

Kolem 8 hod jsme v Taglungu, kde jsme si cestou nahoru dávali oběd. Přístřešek, co tam začínali stavět, je už hotový a vevnitř seděli známí Poláci z ABC. Chvíli jsme poseděli a pokecali. Jdou také tam, kam my, a tak se asi večer zase sejdeme. Máme namířeno do Tarapani (2727 m n. m.), osada na cestě do Gorepani. Jenže mezi námi a Tarapani je hlubokánské údolí. Cesta nás zatím vede téměř po vrstevnici do horních pater údolí.

Sluníčku přibývá na síle a vzduch houstne. Cestou se k nám přidal místní pes a asi hodinku jde s námi. A tak jsme pak po úbočí došli dolů do Gurjungu, kde zrovna v místní škole na dvoře měli ranní nástup a jakousi rozcvičku spojenou s pořadovými a patrně oslavným zpěvem na krále. Nám to připadalo dost srandovní, ale oni to berou smrtelně vážně, a ta děcka v čisťounkých uniformách ještě vážněji. Eště tam nésó zkažený.

Škola v osadě Melanje

Škola v osadě Melanje

Hned za školou zase začínají schody dolů k řece. A co jsme na schodech nespatřili. Do jednoho placáku je vyrytý pěkný velký kosočtverec s čárkou uprostřed a svatozáří. Takový obrázky v Austrálii nemáme, asi to je specialita severní polokoule. Po schodech dolů asi 300 m k řece (1700 m n. m.), přes most a na druhé straně samá rýžová políčka na terasách ve strmém kopci. Chodník vede přímo vzhůru přes ty terasy a každých 4 až 5 metrů vylézáme zídku.

Asi po hodině toho nejprudšího kopce se terén trochu odklonil od kolmice a začal se blížit spíš k horizontále. Taky jsme došli k Smělému hospodářství. Všude v okruhu asi 100 m kolem stavení rostly bujné a velké marijánky. Asi se tím živili jak obyvatelé, tak dobytek. Za další půlhodinu jsme procházeli osadou, kde většina obyvatel seděla na zídkách a plotech. Na malém plácku se 3 chlapi pokoušeli porazit vodního bůvola. Nejdřív palicí mezi oči, ale to bylo, jako by bušili do zdi. Bůvol se ani nehnul. Nezbylo jim nic jiného než to zvíře nakonec podříznout. Vyvržení a kuchání se dělo na hliněné zemi. Vnitřnosti (ty jedlé) a maso bylo dost ušmudlané od hlíny, ale to jim zřejmě nevadilo.

Pak jsme se ponořili do hustého deštného lesa, džungle to byla. Za ustavičného stoupání docházíme konečně do Tarapani. Je 13:30 a zatáhlo se. Tady jsme v mlze a nebo v mračnech. Vzduch opět trochu ochladl a my jsme si najali pokoj v hospodě na vršku s výhledem. To jako voptimisti jsme věřili, že ráno budou pěkné výhledy. Zabydleli jsme se, dali si horkou sprchu a k obědu česnekovou polívku a vaječnou omeletu se zeleninou. Trochu jsme se pak prošli po osadě. Bylo tam pár stánků s tibetskými tretkami. Většina budov měla střechy z kamene. Je to tu pravidlem ve věších výškách. K večeru došli známí Poláci, Jihoafričani a taky 3 Holanďanky, se kterýma se už druhý den potkáváme na cestě. Mají ale otroka, co jim nese zátěž. K večeři jsme si dali opět dahl bat a zanedlouho po setmění jsme šli na kutě.

Ve středu 9/10 mě Martin budí o 5:00. Při návštěvě hajzlu jsme si všimli, že je krásně jasno, a tak jsme si nachystali kamery na záznam východu slunce. Byly krásně vidět bílé vrcholy Machapuchare, Hiunchuli a Jižní Annapurny. Při svíčce jsme sbalili krosny a pak už nezbylo, než s balkonu pozorovat zázrak zrození nového dne. Obloha postupně bledla. Óbrovské údolí, které jsme včera přešli, se pomalu vynořovalo ze tmy. Sníh na vrcholcích začal růžovět a pak postupně měnil barvy do žluté a zlaté, jak se od nich odrazily první paprsky slunce. Ta zlatá koule zanedlouho vyslala paprsky i k nám.

Okolí Tarapani Lodge se probouzí

Okolí Tarapani Lodge se probouzí

Jsme skoro 3000 m vysoko a tak tu je východ slunka brzo. Po davových fotografických orgiích se hosté vytrácejí z balkonu a my rovnou do jídelny. Včera jsme si objednali snídani na 6:00 ráno a teď už je 6 pryč. Naše obavy byly zbytečné. Hodiny jim moc neříkají a tak jsme ještě asi 15 minut na müsli s mlékem čekali. Bylo to něco. Ty müsli byly patřičně nasáknuté petrolejem a tak to byla zajímavá snídaně. Celej den nám pak smrděl petrák z huby a říhalo se po něm. No ale všecko jsme zvládli a vyrazili před 7 hod na další cestu.

Tarapani je osada položená v jakémsi sedle, a jak jsme se včera drápali nahoru z jednoho údolí, tak jsme dnes ráno do druhého scházeli po příkrém chodníku a placama po schodech. Šlo se pohádkovým lesem ve smaragdovém šeru. Nádherný vysoký mech byl na stromech a popínavkách. Visel v cárech z větví jako roztrhané záclony. Pod nohama čvachtalo blato a voda. Asi po hodině jsme došli na dno údolí, přešli dravou horskou bystřinu po lanovém mostě a jali se drápat do protějšího svahu tím nádherným lesem.

Zaslechli jsme zvonky. Mysleli jsme si, že se blíží karavana mezků s nákladem, ale spletli jsme se. Se svahu se po cestě dolů hrnulo stádo asi 300 koz. Doprovázeli je dva pastevci a 2 psi. Nezbylo než se zastavit a počkat, až se ten dav zvířat přehrne. Moc místa nebylo a ty kozy si vybíraly tu nejpohodlnější cestu. Tak jsme pomalu vylezli do dalšího sedla a otevřel se nám krásný výhled do hlubokého údolí Bhurungdi Khola. V dálce na pravém svahu jsme spatřili osadu Ulleri, přes kterou půjdeme poslední den při návratu do civilizace.

Z údolí Bhurungdi Khola odbočujeme doprava na Banthanti

Z údolí Bhurungdi Khola odbočujeme doprava na Banthanti

My jsme však šli chvilku po vrstevnici a pak dolů do dalšího údolí. Toto údolí je hodně úzké se skalními stěnami na obou stranách. Jaxi to připomíná Slovenský ráj, ale ve značně větším měřítku. Nad útesy krouží dravci a my se pozvolna noříme do hlubiny. Asi po hodině jsme došli k bystřině v jakémsi kaňónu. Vysoké útesy po obou stranách se pnou do výše a celková šířka údolí nepřekročí 30 m. Nad hlavou je vidět proužek oblohy a po cestě uhýbáme kravám.

Docházíme do osady Bathanti (1900 m n. m.), rozhozené podél toku. Procházíme tuto osadu ve věčném šeru a čarokrásným, divokým kaňonem stoupáme vzhůru proti toku bystřiny. Hustý pohádkový les, četné vodopády, popadané stromy a občasné stádo skoro černých opic v korunách stromů dodává cestě tu správnou atmosféru. Závidíme opicím, jak se lehce a rychle pohybují v korunách stromů, ať svahem nahoru a nebo dolů. Jsou dost velké, asi 75 cm, a ve stádu jich je kolem 20. Pohybují se skoro neslyšně a samy neštěbetají. Kdybychom nezahlédli pohyb v koruně stromu před námi, tak bychom je přehlídli.

Divokost údolí nám placama připomíná Grand Canyon tady u nás v Blue Mountains. Po dvou hodinách výplazu tímto údolím se dostáváme opět do sedla. Ocitáme se v osadě Deorali a je to 3000 m n. m. Jen několik stavení a hlavně občerstvovny pro pocestné. Toho využíváme, dáváme si horkou citronádu, naše vločkové tyčinky a každý jedno jablko. S těmi jsme velice opatrní, loupeme je, abychom snad nedostali monumentální sračku, kterou tu trpí hodně bělochů.

Po desáté hodině se zvedáme a chystáme se na závěr dnešní cesty. Po hřebeni nahoru a dolů, jak to je v kopcích dobrým zvykem, do Gorepani. S cesty se nám poprvé otvírá pohled na nejhlubší údolí na světě, údolí řeky Kali Gandaki. Je sevřené dvěma megamasívy. Na západě to je masiv Dhaulágiri (8183 m) a na východě masiv Annapurny 1 (8091 m). Řeka v hlubině je 990 m n. m. a tak to megaúdolí je 7000 m hluboké. Řeka to je divoká a velice žádoucí pro vodáky ke sjíždění. Asi hodinu a půl jdeme po tom hřebeni a obdivujeme Dhaulágiri po naší pravé ruce, která se placama stydlivě halí do mračen. Je to impozantní, rozložitá hora pokrytá sněhem a ledem.

Ze sedla se nám otevírá pohled na impozantní masiv Dhaulagiri 8167 m vysokou

Ze sedla se nám otevírá pohled na impozantní masiv Dhaulagiri 8167 m vysokou

Nakonec scházíme asi 200 m do sedla, kde leží velká osada Gorepani (2850 m n. m.). Tudy vede hlavní cesta z údolí Kali Gandaki do údolí Modi Kohla a osady Birethanti. A ne jen cesta, ale i vzdušný koridor pro malá letadla a větší helikoptéry létající z Pokhary do Jomsomu. Takže tu je čilý frmol a letadla přelétávají sedlo jen pár metrů nad střechami domů. Teda žádnej klid a mír, na kterej jsme byli dosud zvyklí. Je tu velká škola, odkud dětičky mají miliónový výhled na hřebeny Dhaulágiri a do toho veleůdolí.

My přecházíme hlavní cestu uprostřed vesnice a drápeme se asi 100 m po hřebeni do protisvahu, kde je chata jménem Super View, co nám byla doporučena jedním Šerpou minulý večer v Tarapani. Majitel je velice přátelský a snaží se nám pomoci, s čím to jde. Je to první establishment, kde mají veliký botník na pohorky hned u vchodu a hosti se přezouvají. Je tam čisto, teplo a útulno. Je po poledni a sluníčko občas vykukuje spoza mraků, které jsou jen pár desítek metrů nad námi. Pustili jsme se do praní a taky jsme si dali horkou sprchu. K obědu jsme si dali špagety s vajíčkem a zeleninou a pak jsme se vydali do dědiny fotit a také zapsat se v další kontrole.

Protože vesnice je položená v sedle, tak náves je asi 30 m skoro rovná, jinak to jsou zase schody buď do jednoho a nebo druhého údolí. Mají tam pár hospod, 2 kšefty, obecní trubku s vodou a na ní kohoutek, takže voda neteče furt, jak tu je zvykem. Zašli jsme opět ke škole, u které je podivná plechová chatrč na asi dvoumetrové podezdívce. Vede do ní žebřík či schody jak kdysi slepicím do kurníku, tedy prkno a na něm napříč přibité plaňky. Je to místní telefonní stanice. Spojení se světem přes satelit.

Míla byla včera na menší operaci a tak jsme se rozhodli jí zavolat a zeptat se, jak dopadla biopsie. Vyndávali jí malou bulku na krku. Po žebříku jsme se dostali otvorem ve stěně bez dveří do větší místnosti, dveřmi oddělené od malého kumbálu, kde sídlil pan TELEFON. Tam důležitě seděl místní úředník a před ním na malém stolku trůnila ručně zrobená dřevěná bedýnka s kováním a velkou petlicí na zámek. V té bedýnce byl RUDÝ telefon. Vedle bedýnky se na stole vyjímaly obrovské stopky. Na stěně visel ceník hovorů skoro do všech zemí světa. Do Austrálie to stálo 175 rupií, tedy skoro naše $ 4,- za minutu.

V tomto domečku obitým plechem sídlí pan veřejný telefon a spojení se světem

V tomto domečku obitým plechem sídlí pan veřejný telefon a spojení se světem

Panu telefonovi jsme řekli, co chceme, on důležitě vytočil číslo, co jsme mu napsali, a jakmile dostal spojení, bimnul do stopek a předal nám sluchátko. Nutno dodat, že spojení bylo okamžité, jako při místním hovoru, a kvalita také perfektní. Komunikace se vydařila, Míla dopadla dobře a navíc měla radost, že jsme se po 14 dnech opět ozvali. To znamená, že až se vrátíme, tak dostaneme najest. Jen jsme se divili, že se z toho rudého telefonu neozval Bílý Dům a nebo Kreml.

Po tomto komunikačním cvičení jsme se ještě prošli po pitoreskní vesnici, než jsme vylezli k naší chajdě, kde jsme si sedli na zápraží s několika ostatními hosty, četli si a zapřádali hovory. Před námi se rozkládalo údolí Kali Gandaki a vysněžený hřeben Dhaulágiri. Sice se občas schoval za mračna, ale přesto jsme si mohli udělat pár záběrů.

Měli jsme zajímavou pobavu s lidmi z kanadského Toronta a hlavně jejich kamarádkou z Dawsonu – Yukon Territory. Té jsme se snažili popsat kamaráda Kennedyho, co už tam nějakej ten pátek žije, a usoudila, že to asi bude ten pokřivenej dědek z Bear Creeku. Ten Bear Creek by seděl a tak to asi bude von.

Než jsme se nadáli, tak se začlo stmívat, a tak jsme se uchýlili do jídelny a k večeři jsme si poručili dahl bat, čapátí a salát z mrkve a zelí. Byla to bohatýrská večeře a ten dahl bat byl vynikající. Nejlepší, co jsme doposud měli. Vzali jsme si od majitele na něj recept. U stolu také seděl dříve narozený pár, se kterým jsme rozmlouvali. Po chvíli z nich vylezlo, že jsou z Tasmánie z Hobartu. Jen jsem podotkl, že tam mám kamaráda, co tam už pár let bydlí ve čtvrti Fern Tree. Jak jsem řek jméno Alex, tak jsem nemusel pokračovat, protože ho dobře znali. Indoš je v okolí dobře znám.

Svět je prostě malej. Po pobavě dobře nadlabaní jsme se odebrali do našeho pokoje a šli spát. Ale nebylo to tak snadné, venku se rozpršelo, a jak kapky bubnovaly do plechové střechy, tak mela byla veliká.

Ve čtvrtek 10/10 po deštivé a hlučné noci se budíme do nevlídného rána. Ještě je šero, ale venku je mlha a tak se vzdáváme plánu spatřit východ slunka s kopce Půn (3200 m), co je hned nad osadou Gorepani (2874 m). Dlouho jsme se však válet nevydrželi, naházeli jsme do jedné krosny všecko na focení a teplé oblečení a vydali se rychlým krokem do kopce. Doufali jsme, že vrcholek bude z mračen už venku a bude aspoň něco vidět. Krosnu jako mladší a z cvičných důvodů nese Martin.

Předcházíme spousty lidí a na vrcholku, co je skutečně nad mračny, je dav asi 200 lidí. Dorazili jsme za 35 minut a zároveň s východem slunka. Výhledy jsou, ale relativně mizerné. Mračna jsou v několika vrstvách a směrem na Annapurny, Hiunchuli a Machapuchare je jen mlíko. Hluboké údolí Kali Gandaki se taky utápí v chumáčích mračen, jen masív Dhaulagiri se pne nad tím vším. Pofukuje chladný větřík a tak jsme rádi, že jsme si přinesli teplé oblečení.

Hodně lidí tu pokuřuje marjánku, spokojeně sedí a kochají se pohledem na tu Boží krásu. Trochu fotíme, jinak jen čumíme a víme, že to je na tomto vandru náš poslední výhled s této výšky. Odtud půjdeme jen a jen dolů až do civilizace. Podnikaví domorodci ještě za tmy vynesli na vrchol termosky s horkým kafem a čajem, čerstvý tibetský chleba a jiná teplá jídla a tam to fšecko čile prodávají. Na náš fkus tu je moc lidí a hluku a tak asi po půl hodině začínáme scházet zpět dolů do chaty. Tam se už taky hejbaj lidi. Kanaďani se balí a odcházejí, my si dáváme snídani a čteme si.

Masiv Dhaulagiri s Pun Hill

Masiv Dhaulagiri s Pun Hill

Sedíme v malé místnůstce nad hlavní střechou. Ta je postavena jako orlí hnízdo. Měří asi 3 x 3 metry, leze se tam po schodech strmých jako žebřík otvorem v podlaze jako na půdu, je tam stůl a 4 židle a od pasu nahoru tvoří stěny skleněné tabule. Prostředkem místnůstky vede trouba od kamen, co jsou v jídelně v přízemí. Těmi kamny vytápí celou chatu. Nad jídelnou je další podlaží, kde je většina pokojíčků pro hosty a kam vede stejný schodožebřík. Kdyby se v té jídelně jeden sťal, tak by ztěžka lezl nahoru do ložnice.

Takže z toho orlího hnízda kdyby bylo vidět, tak by byl báječnej výhled. Je tu však klid a Martin se učí, já dělám plán další cesty. Udělali jsme všecko, co jsme chtěli a ještě víc. Zbývá nám pár dnů do odletu letadla a tak jsme se rozhodli, že to tu zítra zabalíme a spustíme se do nížin. Chtěli bychom se trochu víc podívat po Pokhaře a Kathmandu. Všecko však závisí na tom, jestli se dovoláme do hotelů a změníme data objednávek pokojů.

Ale ještě k „naší“ chajdě. Po opuštění Pokhary to je po 10 dnech první establishment, kde mají normální záchodovou mísu. Sice jen jednu, ostatní 3 jsou osvědčené díry se šlapkama. Na použité šajspapíry tam furt trůní košík nedaleko od xichtu, ale je to známka, že jsme blíž civilizaci. Jinak je ovšem celá chajda stavěná ručně, jak tu je zvykem, a všechny okenní rámy a prkna, kterými je obložená jídelna, nesou stopy ruční výroby. Povrch je jakoby důlkovaný, vypadá to jako dekorace a zatím to byla nekonečná ruční práce, ty rámy a prkýnka vydlabat.

Kolem poledne jsme se zvedli a odešli k panu telefonovi. Ten nás už zdravil jako staré známé. Se spojením nebyl problém a vlastní domluva taky ušla. Jak v Kathmandu, tak v Pokhaře nás ujistili, že to není problém dostat pokoje o 2 dny dříve a na delší dobu a změna autobusu také tak. Dokonce nám řekli, že budeme mít ty stejné pokoje, jako když jsme tam byli poprvé. Spokojení jsme zaplatili za hovory a ještě se prošli po osadě, než jsme zase zalezli do orlího hnízda.

Klid netrval dlouho. Do chajdy došli noví hosté a to náležitě hluční. Nebylo divu. Jak jsme později zjistili, tak to bylo 8 Němců od Frankfurtu. Melu dělali za 50. Byli jsme rádi, že s nimi nebudeme dlouho pod jednou střechou. Před večeří chatař chystal stoly v jídelně a dával nové ubrousky. Když rozbalil nový balíček, tak mezi ubrousky našel nějakou exotickou bankovku. Protože jsme byli s Martinem po ruce, tak se nás zeptal, jestli nevíme, co to je za zajímavou měnu, slova v cudzej reči, a podal nám fungl novou českou dvacetikorunu.

Okamžitě jsme začali zkoumat ty ubrousky a skutečně vypadaly na české. Na obalu ale nic nebylo. Vysvětlili jsme mu, že ten papírek má hodnotu asi 40 rupií a vodkuď je. Večer jsme trávili v jídelně a po královském dahl bat jsme zapředli hovor s mladým párem z Anglie. Z mladíka se vyklubal lékař, a když zjistil, že Martin dělá doktorát v biomedikálním engineering, tak vyzvídal, co je nového přes umělé klouby a podobně. Zábava se zvrhla v odbornou debatu asi tak na 1,5 hodiny. No ale kolem deváté večer jsme se zvedli a odešli všichni na kutě.

Foto: autor. Další obrázky si prohlédněte přímo na Rajčeti tady a také tady.



Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!