Snad si ještě někteří věrní Zvířetníkoví lidé vzpomenou, že jsem před delším časem (prosinec 2010) napsala povídání o tom, jak jsem poměrně náročným způsobem přišla ke zcela malinkatému štěňátku, které ač černé jako bota, jsem nazvala Sluníčkem. Právě tak, jak jsem fenečku zahřívala pod bundou cestou vlakem domů a dýchala jí do kožíšku, tak potom ona svou páskou hřála mě. Jako to sluníčko. A hned bylo rozhodnuto o jejím jméně.

Radila jsem se následně se Zvířetníky o podávání stravy (kojící fenu jsem v okolí nesehnala), krmení stříkačkou nám naštěstí šlo dobře, holčička měla velikou vůli žít a ostatní domácí zvěř si ji vesměs zamilovala.

Šel čas a brzy bylo zřejmé, že vývoj malé krasavice je na dobré cestě. Nosila jsem ji v náručí samostatně na podvečerní procházky, aby si zvykala i na jiné pachy než nabízí domácí dvůr. Chtěla jsem pro ni zajistit co možná nejsnazší přechod do nového domova, bylo totiž od počátku jasné, že takovéto řešení je jediné možné. Z tohoto období mám jednu velmi rozkošnou historku. V prosinci je tma velmi brzy, psí panenka nosila krásnou růžovou kombinézku s kapuckou, lemovanou bílou kožešinkou. Vracely jsme se takto jednou domů z procházky, po silnici jsem již už raději nesla v náručí. Moc lidí jsme nepotkaly, ale jednoho souseda přece. Pozdravili jsme se a minuli. Za několik dnů vyprávěla rozesmátá paní domácí po návratu z dědiny, že pan soused ji zvědavě oslovil, odkud máme u nás tohoto malého černouška, co mě s ním potkal. Po její odpovědi, že je to štěňátko, byl přesvědčen, že si z něj dělá legraci.

Začala jsem inzerovat. Brzy jsem zjistila, že „život je jen náhoda“. Na první inzerát, kde byla Sunnynka v maskáčovém úboru, mi nepřišla ani jediná odpověď. Po dvou týdnech po zveřejnění ve stejných inzertních rubrikách jsem zvolila výrazně červený svetřík. V kombinaci s uhlově černou srstí se začaly dít věci. Nestačila jsem brát hovory a odpovídat na e-maily. Přestože hned první kontakt přinesl Sunnynce životní štěstí, ještě po několika měsících jsem měla občas zájemce o „to krásné štěnátko v červeném svetříku“.

Sunnynka a její kouzelný svetřík

Pohádka pokračuje… Noví majitelé jsou ze stejného města, takže kontakt byl udržován, Sunnynka mě za svou „mámu“ měla až do své puberty a dokonce i potom. Dostávala jsem spousty fotek z dovolených a výletů, stala se jedináčkem v rodině čerstvých aktivních důchodců s rozumnými vnoučaty školního věku, pro které se pejsek stal bezva kamarádem, ale ne hračkou. Základní poslušnost zvládá, je bezkonfliktní k lidem i jiným zvířatům.

Zamilovaná rodina usoudila, že by bylo vhodné naši slečnu provdat, aby mohla svět spatřit další úžasná Sluníčka. Hledali ženicha, hledali až našli… Ono mezi kříženci je to, pravda, asi jednodušší. Vybírá se podle vzhledu i toho, co majitelé o pejskovi povědí. Ale vybráno bylo dobře. Sunnynka je šťastnou maminkou a svět má o pět Sluníček víc.

Chtěla jsem se podělit o jednu pohádku se správně šťastným koncem i s poučením, že když se jde náhodě vstříc (viz ten červený svetřík, který má to štěstí možná na svědomí), dobrá věc se podaří.

Foto: autorka