29.9.2022 | Svátek má Michal


ZANINY CESTY: Jak bylo v Telči

31.8.2022

Do Telče jsem si vezla seznam výletů, z kterých jsem vybírala podle toho, jak moc by mě mrzelo je nestihnout. Na začátek jsme se proto vydali do Dačic (už jsme tam kdysi dávno byli; pamatovala jsem si jen kostku cukru). Kostka cukru má totiž v Dačicích pomník – na památku toho, že první kostkový cukr na světě byl vyroben právě tady.

Dačice - kostka cukru

V Dačicích jsme udělali zásadní chybu. Nechtělo se nám vracet ke konzumu, usoudili jsme, že ještě nějaká příležitost bude. Nebyla a my neměli sebou pití, protože si ho přece koupíme cestou…

A tak jsme šli dál, hezkou cestou podle potoka, až do Lidéřovic, kde nemají krám, ale mají moc hezký gotický kostel sv. Linharta (v tu chvíli bych bývala dala přednost tomu krámu).

Někde tady jsem poprvé uviděla chrpy – chrpy jako plurál, ve fakt značném množství. Což byl pro mne velký svátek, protože je miluju a ve středních Čechách bolestně postrádám. Od té doby jsem vyrobila několik desítek fotek záplavy chrp…

No a pak jsme přešli přes potok na stráň, která byla čím dál víc zarostlá, a na cestu, která byla čím dál míň zřetelná. Bylo to takových dva, dva a půl kilometru a šli jsme to hodinu. Připadala jsem si trochu jako Apač na válečné stezce. Ta stezka byla místy jen naznačená, protože tam, kde zřejmě kdysi býval les, nebylo kam dát značku a vykácenou plochu pohltila džungle - dva metry vysoké kopřivy, stromky a šlahouny ostružin s pořádnými trny, občas v tom schovaná kláda nebo větve pokácených stromů.

Zřícenina zámku Český Rudolec

Nakonec jsme patřičně zničení a žízniví došli do cíle, do Českého Rudolce. Lákal mě tam zámek, o kterém jsem četla, že a) se mu říká také Malá Hluboká, b) je zříceninou. Oboje je správné. Původní tvrz ze 14. století byla mnohokrát přestavěná, naposled v roce 1860 ve stylu tudorovské novogotiky. Během 2. světové války byl několikrát vykraden a pak už jen pomalu chátral. Od roku 2008 patří společnosti Malá Hluboká, která ho postupně rekonstruuje. Provádí se v něm.

Na prohlídku jsme nešli, jako obvykle jsme potřebovali stihnout vlak. A upřímně řečeno, nejdřív jsme se potřebovali napít. Ta společnost, co jí zámek patří, provozuje taky pivovar, restauraci a penzion – tím si vydělává na rekonstrukci.

Telč - náměstí Zachariáše z Hradce

Napojeni a najezení jsme vyrazili směrem k nádraží do Dolního Bolíkova. Docela hezká cesta to byla, do Telče jsme dorazili ještě včas, abych stačila vyfotit staré město v zapadajícím slunci.

Ve čtvrtek jsme popojeli do Slavonic. Pořád všichni mluví o Slavonicích, ale… jsou pěkné, to jistě, ale upřímně řečeno mně se víc líbí Telč. Což neznamená, že bychom si Slavonice neužili, ale třeba na krásném náměstí mají parkoviště. To v Telči mají pro auta vyhrazená místa na straně, aby nepřekážela. Taky nás paní v infocentru informovala, že zaprvé podzemí je v týdnu zavřené (v červnu?) a že teplé jídlo se tu nabízí jen do tří.

Slavonice

No dobře, Franta se těšil na muzeum pohraničního opevnění, které je v lese. V lese bylo příjemně. Zpátky jsme trochu spěchali (to jídlo!), ale stejně jsme se došli podívat na kopeček, kde je pozdně gotický kostel Božího těla a křížová cesta. Ta byla zvláštní – našli jsme jen pár kaplí (tři nebo čtyři).

V pátek nám to vyšlo moc pěkně. Skrz zámeckou zahradu v Telči jsme prošli na kraj lesa a pěkně ve stínu jsme pokračovali mezi poli (místy to vypadalo, že na nich pěstují chrpy) do kopce k zřícenině hradu Štamberk.

Chrpové pole

V kopci inzerovali „kamenné moře“, ale po těžbě kůrovcového dříví byly stráně zarostlé trávou – krásně v ní kvetly náprstníky - kopřivami a sem tam malým stromkem. Jestli tam nějaké kamení bylo, tak dobře schované.

Zřícenina hradu Štamberk patří k těm, z kterých nezbylo nic. Ale skály, do kterých byl zasazený, jsou moc pěkné a celkově to místo stálo za vidění.

Zřícenina hradu Štamberk

Mířili jsme dál k Velkému pařezitému rybníku, ale cestou jsme zkusili ještě nahlédnout k lomu Řásná. Nevěděli jsme, jestli se k němu vůbec může, ale už dávno se v něm kámen netěží (mapy.cz říkají, že na dně se nacházejí pozůstatky těžebního vybavení). Je zaplavený, voda je hluboká a nádherně sytě modrá.

Na mapě se zdá, že odtud k rybníku půjdete lesem. To bohužel v pokůrovcové době neplatí, jde se holinou, cestu člověk spíš odhaduje. Není to moc pěkný pohled.

Velký pařezitý rybník

Zlepšilo se to až u rybníka, ten je krásný a les těsně u něj je poměrně zachovalý. U rybníka je i kemp, kam jsme se šli najíst. Tady jsme se o jediný den minuli s Xerxovýma a Yodou…

Na poslední výlet jsem šla sama, bylo vedro, Franta z klimatizovaného vlaku nastydlý a nenaložený. Zkusila jsem dojet do Třešti (mají tam dřevěnou sochu pana Tau na památku místního rodáka Otty Šimánka).

Ještě v Telči jsem se ptala v infocentru na hrad Roštejn a paní ho velice vřele doporučovala. Zeptala jsem se znova v Třešti a tady říkali, ať jdu po silnici. Podotkla jsem, že je horko a raději bych šla po turistické značce. „Tak… to tam taky dojdete…“, hlesla paní a mně až cestou došlo, jak to myslela.

Hrad Roštejn

Cesta je to mimořádně nepříjemná – všechny vykácené holiny, co jsme do té doby potkali, nemohly soupeřit s tím, jak to vypadalo tady. Tady se totiž kácelo nedávno. Takže holiny fakt holé, rozježděné, bezútěšné. A hrad… nejdřív jsem dorazila k parkovišti (asi jsem byla jediná, kdo šel pěšky). Pak jsem zjistila, že je tam spousta lidí. A že se mi hrad nelíbí. Údajně ho rekonstruovali ve 2. polovině 20. století. Mně přijde, že ho spíš postavili znova…

No, nějak jsem – už po silnici – došla, nebo spíš doběhla, na vlak (jezdil po dvou hodinách, to si člověk raději přichvátne) a dojela zpátky do Telče.

Poslední den bylo vedro příšerné, tak jsem jen vyběhla brzo ráno do města. Telč je opravdu velice krásná, přívětivá a fotogenická. Její historické jádro je zapsáno na Seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Už jen to, jak je obkroužené rybníky, v kterých se zrcadlí, stojí za vidění. Pravděpodobně je pěkný i zámek, ale ten bohužel opravují. Ale mohlo se do zahrady a ta je velká a stinná!

Telč je obkroužena rybníky

Čas do odjezdu autobusu jsme strávili na zahradě apartmánu v chládku.

Foto: Zana. Další fotky si můžete prohlédnout tady na Rajčeti.

Zana Neviditelný pes