A uspokojit tyto potřeby musel kdokoliv, kdo se nachomýtl okolo. Musím však dodat, že jediný, s kým spal na polštáři líčko na líčko jsem byla já. Jenže jak milý kocourek rostl, přestal Kryšpín vnímat synečka a manžela začal brát jen jako jídlonosiče. Jediný, s kým byl ochoten si hrát jsem byla já a Klára (naše druhá kočka), ale ta zase nechtěla jeho.

A všechno vyvrcholilo teď přes prázdniny, kdy byl syneček na chalupě s babičkou a dědou, manžel 14 dní na rybách a já zůstala s kočkami sama doma. Ne že by se Kryšpín na mě bůhvíjak upnul, ale když se vrátil manžel, vrhnul na něho tak zhnusený pohled, že ten se málem obrátil a odjel zpátky na ryby.

Večer jsme zalehli do postele, a Kryšpín se samozřejmostí vlastní jenom kočkám si lehl mezi nás. Pomazlili jsme kocoura, povídali si a pak si manžel šel zapálit poslední cigaretu, kocour pro jistotu s ním (co kdyby přitom něco jedl). Za chvilku ale přišel zpět a lehnul si na manželovu půlku postele.

Když se manžel vrátil, odmítl ho pustit do postele a díval se na něho pohledem, která jasně říkal: běž pryč, to je moje postel, tady jsem teď já. Chvilku to vypadalo jak ve slavném westernu Tenkrát na západě. Ten pohled z očí do očí, to napětí kdo z koho, jen sem čekala, kdy na sebe vytáhnout kolty. Bohudík, na střelbu nedošlo, kocour byl potupně vyhozen a manžel si uhájil svoje postavení.

V noci jsem pak cítila, jak si kocour ke mně vyskočil, stočil se do klubíčka, přitiskl k mým nohám a tak spává od té doby každou noc. Ráno to sice není roztomilé klubíčko, ale pořádně rozvalený skoro metrový kocour, kvůli kterému spím na kraji postele, skoro bez deky, ale co bych pro svého miláčka neudělala...