Možná jste už o různých věcech, které se ještě nedávno zdály být „trvalými“, slyšeli „je to o ničem“. Jednou jsou o ničem papírové fotografie (máme přece počítače!), jindy pevná telefonní linka (k čemu takový nesmysl v době mobilů?). Je to pohodlný způsob, jak se rychle vypořádat s věcmi, které se pro mnohé staly nepotřebnými. Není nutné dlouhé vysvětlování, stačí tu formuli jen vyslovit. Naposled jsem ji slyšel při hovoru o hodinkách. Nosit hodinky na ruce je také o ničem, protože kolik je zrovna hodin, umí ukázat mobil. A ten má každý, tak k čemu hodinky? Je to o ničem.

Není to tak dávno, kdy se člověk dal hodnotit podle náramkových hodinek. Zejména prodejci drahých vozů, šperků nebo recepční v luxusních hotelích byli nabádáni, aby si na zákaznících všímali jejich bot a také hodinek. Vycházelo se z předpokladu, že i ten, kdo se obléká jako vandrák a chová se jako vandrák, na své obuvi a na hodinkách šetřit nebude. Pokrok se ale, jak se říká, zastavit nedá a dnes je vše jinak. Jsou země, kde umí vyrobit funkční napodobeniny těch nejdražších hodinářských značek. A nestojí miliony, nýbrž několik stovek.

Známý si před několika lety přivezl z cesty do Asie takové „švýcary“ hned troje. Jedny přestaly tikat, sotva je vybalil, ale ty zbylé vypadaly slušně. A padělatelé se zdokonalují. Nedávno proběhla zpráva, že někde na letišti zabavili padělky hodinek a znalec je musel zblízka detailně prohlédnout, než byly definitivně uznány za padělky. Originál za miliony, padělek takřka na první pohled k nerozeznání za pár stokorun. Takže už ani podle hodinek se nic nedá posuzovat. Myslím, že zájem o tento způsob získání prestiže v důsledku fals poklesl, neboť i originál může být považován za lacinou napodobeninu.

Kapesní hodinky z roku 1905

O tomto druhu snobství jsem ale psát nechtěl. Mám na mysli hodinky, jaké jsme byli zvyklí ráno natáhnout a připnout na zápěstí levé ruky. Měl jsem spolužáka, který je zásadně nosil na pravé ruce. Dotyčný byl členem malé skupiny, která se scházela v pivnici a nošení hodinek na pravé ruce si dohodli jako společné znamení.

Moje první hodinky byly značky Poběda a koupil mi je dědeček. Fungovaly spoustu let, pak jsem nosil Primky a po nich automaty Glashütte z NDR, které jsem dostal k promoci. Měl jsem je přes 20 let a když jsem je nedávno vyndal z krabice a ukazoval, strojek se dal pohybu. A to jsem v nich plaval a nosil je do sauny! Je však pravda, že před odložením mi je v hodinářství vyčistili a také vyměnili poškrábané sklíčko. To bylo počátkem 90. let v Ostravě ve Vítkovicích, kde u kina Jas fungovalo jedno z posledních hodinářství z těch, která jsem znal.

Opravny hodinek sice nezanikly, ale již dávno nepatří mezi běžné služby. Hodinky se většinou neopravují, prostě se koupí nové. Vzpomene si ještě někdo, kdy naposled šel s hodinkami do hodinářství? Pokud to nebude zrovna sběratel hodinek, nejspíše tomu bylo hodně dávno. Náhoda mne přivedla k tomu, že jsem nedávno opravnu hodinek hledal a nakonec poslal hodinky k opravě až na druhý konec republiky. Možná i jiní hledali opravnu hodinek a budou mít v tomto směru své zkušenosti. Co k tomu přivedlo mne?

Doma měl otec různé staré hodinky, většinou kapesní, které se nepoužívaly a uchovával je jako rodinnou památku. Některé po natažení dokonce tikaly. Jedny takové funkční byly velké náramkové hodinky s masivním šroubem na natahování. Jejich ciferník ve tmě svítil a kolem něj se dalo otáčet kroužkem, na kterém byl také svítící bod. Byly to švýcarské hodinky z konce 30. let určené pro piloty, tzv. letecké hodinky.

O prázdninách jsem jezdil na kole a abych si šetřil své Primky, měl jsem na ruce staré letecké hodinky. Brzy to na nich zanechalo různé šrámy, zejména tím velkým šroubem, který byl uzpůsoben tak, aby se hodinky daly natahovat i seřizovat v rukavici, jsem pořád o něco zadrhával. Mimochodem jde o stejné hodinky, které v seriálu Zdivočelá země měl stále na ruce podplukovník Maděra, který byl za války letcem. Ve skutečnosti by ale pro denní nošení byly naprosto nepraktické. Každou chvíli by se jimi člověk o něco zachytil a ten vyčnívající šroub by to dlouho nevydržel.

Letecké hodinky podplukovníka Maděry

Možná to způsobil ten seriál, že jsem pátral na internetu a tak zjistil, že jsem ničil (a zničil) unikátní hodinky. Tedy kdysi, když byly vyrobeny, to jistě nic mimořádného nebylo, unikátem se staly až později. Tak to ale se starými věcmi obvykle bývá. Rozhodl jsem se, že je nechám opravit a uvést do původního stavu.

Hodinář, se kterým jsem se na dálku domluvil a hodinky mu k renovaci poslal poštou, mne potěšil příznivou zprávou. Hodinkám nic vážného nebylo, stroj je perfektní, pouze prasklé sklíčko zastavilo chod ručiček. Hodinář strojek vyčistil, opravil jeho dvojité těsnění, vyrobil nové sklíčko a obnovil všechny svítící číslice i bod na otáčivém kroužku. Než mi je vrátil, několik dní je sledoval, aby je seřídil. Zvědavost mi nedala a týden jsem je den co den natahoval, abych zjistil, jak přesně jdou. Je to k neuvěření, ale po tom týdnu byla jejich odchylka čtyři vteřiny. Dokázaly by to dnešní luxusní mechanické hodinky? Myslím ty originální, ne falsa.

Hodinky skončily opět v krabici. Mám známého, který je fanda do všeho, co se týká letadel druhé světové války. Staré letecké tikající hodinky ho uvedly v nadšení. Občas je vyndám a opatrně natáhnu. Prý se to má dělat. Jejich tikání je v místnosti slyšet a čas odměřují se stejnou přesností. Za den je jejich odchylka od časového signálu takřka nepostřehnutelná.

Někde jsem četl, že některé hlavní součásti pražského orloje jsou původní, tedy z 15. století a při jejich zkoumání bylo zjištěno, že byly vyrobeny tak, že vydrží, když ne věčnost, tak dalších 600 let. To jistě nebude případ starých leteckých hodinek. Věci se již dlouho nedělají tak, aby přetrvaly – když ne „věky“ – tak alespoň spoustu let, prý by to bylo v rozporu s fungováním ekonomiky, kupovat nové věci se prostě musí. Parádu s nimi dělat rozhodně nejde, možná by šly dohromady s motorkářskou koženou kombinézou, ale i motorkáři mívají „chytré“ hodinky propojené s mobilem. Prostě ta krabice, kde léta ležely, je nemine.

Jistě znáte hodinky, kterým se říká outdoorové. Kromě času měří zeměpisnou polohu, mají kompas, teploměr, navigaci a dá se s nimi plánovat běžecká trasa i jízda na kole, sledují při tom náš výkon, dovedou měřit nadmořskou výšku, barometrický tlak, předpovídat počasí, oznamují časy přílivu, východu a západu slunce a mají spoustu dalších, zajisté užitečných funkcí. Nosí se na ruce jako hodinky, ale jsou to ještě vůbec hodinky?

Takže obyčejné hodinky, které ukazují pouze čas, jsou – jak jsem v hovoru zaslechl – „o ničem“ a staré letecké hodinky jsou o ničem nejspíše tuplovaně. Zatím hodinky nosím, od automatů jsem přešel k těm na baterii. Nezastaví se, když se na delší dobu odloží, a nemusí se na nich stále nastavovat přesný čas. Žádný luxus, proto bych je už také nenechal opravovat. A přiznám se, že často – když chci vědět, kolik je hodin – kouknu na mobil.

Foto: autor