Ahoj lidi,

Jmenuji se Hope a chci vám vyprávět kousek svého příběhu. Byl teplý letní den a já ležela na břehu řeky a byla hodně zesláblá. Okolo chodili lidi sami nebo s pejsky a občas se u mě nějaký pejsek zastavil a očichal mě, ale já jsem nereagovala. I po řece jezdili lidi na různých udělátkách, ti mě také nezajímali – byla jsem ponořená do své bolesti a všechno okolo mi bylo jedno. Tjuchja, která se o mě stará, si myslí, že mě někdo vyhodil – nebyla jsem moc hezká a byla nemocná a asi se můj bývalý majitel na mě nechtěl už dívat – veterinární péči mi také očividně poskytnout nechtěl. Tjuchja dost pochybuje, že bych se ve svém stavu někam zatoulala.

Dlouho jsem ležela na kraji řeky a potom jsem odvrávorala o několik metrů dál pod keř. Zase jsem ležela a po té námaze odpočívala. Najednou jsem slyšela několik lidských hlasů a vypadalo to, že někdo něco nebo někoho hledá. V jednu chvíli se na břehu sešly dvě paní, které předtím jezdily po vodě a viděly mě, jak ležím více než hodinu na břehu, spolu s lidmi, kteří nesli přepravku a jejichž pejsek mě očichal. Dali pejska domů a vrátili se pro mě s přepravkou.

Paní z první dvojice se zná s tjuchjou, tak jí zavolala a dohodla mé přijetí v depozitu. Půjčila si od druhé dvojice přepravku a jeli jsme do depozita. V depozitu mě tjuchja prohlídl a vůbec se mu nelíbilo, co vidí – špatná srst, velká vyhublost, absces pod levým uchem, obě uši plné nějakého nepořádku. Problém byl v tom, že náš veterinární strejda byl ten víkend na Moravě – takže z dosahu a byla sobota před polednem (vždycky se takové věci dějí v tuto a podobnou dobu). Tjuchja rychle zvážil situaci a jako jediná možnost mu vypadla z hlavy klinika v Tiché ulici v Hradci Králové a tak se zeptal nálezkyň, jestli by ho tam se mnou odvezli.

Po pár organizačních věcech na obou stranách jsme ještě v polední pauze kliniky (po dohodě s paní doktorkou) vyrazili na kliniku a tjuchjovi táhly hlavou různé možnosti – lepší i horší. Na klinice tjuchja řekl paní doktorce, ať udělá všechny možné testy a vyšetření, abychom přesně věděli, na čem jsme. Nejdříve byly testy FeLV a FIV – negativní, biochemie docela dobrá – strach z ledvinového selhání se nepotvrdil, hematologie – nic moc, ale to se při pohledu na mě dalo čekat – hodně bílých krvinek, a hodně málo červených krvinek. Paní doktorka navrhla hospitalizaci, při které provede další vyšetření, ošetří absces a vyčistí mi uši. A zavodní mě kapačkami, protože jsem byla dehydratovaná. A že pokud budu jíst, tak mě v neděli pustí domů.

V neděli volala, že v uších mám nějaké útvary, které budou muset pryč a že operace bude, až se mi zvýší počet červených krvinek, protože bych teď narkózu nepřežila. Ale že můžu na operaci čekat v depozitu. Tjuchja zburcovala svoji kamarádku Martinu a ta pro mě zajela do Hradce – po cestě mě krmila kočičími pochoutkami, a protože přísun trochu vázl, tak jsem ji kousla do prstu.

V depozitu jsem byla v karanténní kleci a v neděli a v pondělí jenom jedla a spala. V úterý jsem přestala jíst a jenom spala. Zase telefonát na veterinu, kdy se dohodlo, že mě tam někdo přiveze na hospitalizaci a nechají si mě tam do operace na kapačkách a lécích proti bolesti. Jak mě totiž to ucho a celá tvář bolela, tak jsem bolestí nechtěla jíst. Nakonec jsem na klinice strávila 13 dní, kdy mi vždy po několika dnech dělali testy krve, jestli se už počet červených krvinek zvedá.

Když usoudili, že bych operaci mohla zvládnout, tak k ní přistoupili. Operoval mě nejzkušenější doktor na klinice. Při operaci zjistil, že útvar je hodně prorostlý celým uchem – takže mně odstranil boltec i zvukovod. Po operaci nebyl pan doktor moc optimistický – byly velké krevní ztráty a také se bál, že rána nemusí srůstat. Ale já se hojila celkem dobře – byla jsem ráda, že mě už nic nebolí, tak mě pustili po pěti dnech od operace do domácího ošetřování. Bohužel pustili nejen mě, ale i ten naprosto nemožný límec – řeknu vám, naprosto jsem ho nenáviděla.

Dostala jsem s sebou sirup s obsahem železa a antibiotika. Skoro tři týdny po operaci jsem šla na kontrolu, vyndali mi stehy a sundali límec. Také mi znovu udělali krevní testy a byla jsem pochválena, že se mi červené krvinky krásně množí – sice to ještě není úplně v normě, ale je to velký pokrok – dál dostávám sirup.

Hned v autě jsem se začala mýt – to byla naprostá paráda, připadala jsem si už jako špindíra. Skoro všechny jízdy na veterinu se mnou odjezdila nálezkyně Jitka – sama se k tomu přihlásila. A druhý den, po sundání límce, si mě půjčila a na zahradě jsme si udělaly piknik – na dece mě česala a mazlila a dávala mi dobrůtky – moc se mi to líbilo. Tjuchja mě sice taky hladí, ale nikdy na mě nemá tolik času, kolik bych chtěla.

Nemám ještě vyhráno. Teprve čekáme na výsledky histologie, které budou v polovině září. Pak se teprve rozhodne, co se bude dělat nebo nedělat s mým druhým ouškem. Ale momentálně mě nic nebolí, nabrala jsem na váze a cítím se docela dobře. A kdybyste věděli, jak umím zatočit s plnou miskou masíčka…

Foto: tjuchja Pavla H.