Při pohledu na okno mne takhle nedávno napadlo, že bych měla třeba taky vyprat záclony. A okamžitě jsem tak pošetilý nápad zavrhla! Což pak o to, sundat a vyprat není problém, ale pověsit je zpátky!

Nikdo nemládnem a dopadneš jak starej Magdon, kritizovala jsem se! Když budeš mít štěstí, tak se jenom zabiješ, když budeš mít smůlu, zlámeš si všechny hnáty, dumala jsem. Za hlubokomyslného zdůvodňování, proč zrovna dneska ty záclony neprat, měnil ten hadr barvu od slonové kosti, přes velbloudí béž až k podzimní hnědé. Někdo by mohl namítnout, že měla jsem si obstarat výpomoc, ale znáte to... nejsou lidi!

Jednoho dne však zhnusení dosáhlo vrcholu. Dost, pravila jsem, a než se stačily zmobilizovat záchranné reflexy, byly záclony v pračce. Dovlekla jsem štafličky a usoudila, že když je tuhle postavím a támhle se chytím, mohlo by vše dobře dopadnout. Plán byl promyšlen do nejmenších detailů, aby, jako vždy, nakonec bylo všechno jinak!

Když jsem házela záclony do pračky, začaly za oknem poletovat drobné vločky. Sněžení postupně houstlo, a když jsem přikročila k samotné akci věšení, řádila za oknem už docela slušná metelice, snad aby dokreslila katastrofickou vážnost okamžiku. Bylo mi to fuk!

Poskládala jsem si záclonu do ruky a vysápala se nahoru, abych zjistila, že nejdříve nutno odstranit špunt, co uzavírá kolejničku. Kam s ním... vhodného místa nebylo, takže do pusy. Trefila jsem se prvním háčkem do kolejničky a vše postupovalo, jak mělo.

Ovšem ve chvíli, kdy už dobrá třetina háčků byla v kolejničce, ozvala se rána jak z děla. A další! Nadskočila jsem na štaflích půl metru, zachytila se a snažila se nespadnout a zvládnout blížící se infarkt. Při pohledu z okna naskytl se mi apokalyptický obraz šíleného sněhuláka, který bušil pěstičkou do okna a zděšeně volal: „Seš tam?“

Nemohla jsem pustit záclonu, protože by mi z té kolejničky zas vlastní vahou vyjela, a nemohla jsem ani odpovědět, neb jsem měla v puse ten špunt! Po chvíli rozhodování jak zareagovat a nezabít se, jsem napřáhla nohu a zlehka kopla do skla v odpověď.

Sněhulák zaječel, uskočil a lapal po dechu!

Z houstnoucí vánice vynořil se anglický soused: „Co ye,“ otázal se se zájmem.

Vytřeštěný sněhulák jen ukázal ke mně.

Soused se sklonil a nahlédl do okna. „Žije,“ oznámil s klidem Angličana a bez dalších komentářů zmizel za brankou.

Dověsila jsem zbytek záclony, zašpuntovala, slezla ze štaflí a otevřela okno: „Co tady blbneš,“ dotázala jsem se se sousedky poněkud zmatena.

Chytla se za srdce! „Já se bála, že ses voběsila,“ vysvětlila mi tragickým hlasem.

Vločky rozverně tančily v mrazivém dni, sněhulák se tetelil a mé mozkové synapse zjevně odmítaly tu pitomost zpracovat. Měla jsem pocit, že se musím bránit! „Vždyť jsem kopla do okna, abys věděla, že tě slyším,“ upozorňovala jsem.

„No právě,“ oddychovala ztěžka. „To ty voběšenci přece kolem sebe kopou, než se voběsej!“

K tomu nebylo co dodat! „Ne neoběsila jsem se,“ konejšila jsem ji. „Jseš hodná!“

Pomalu jsem zavřela okno a sesula se v hýkavém záchvatu k zemi. Ale pohled vzhůru mne uklidnil! Ta záclona byla čistá a vypraná. A pověšená!