Musím tu vzpomínat na lidi vzdělané i prosté, kteří měli koně tolik rádi, že jim doslova zasvětili svůj život. Byli to jejich ošetřovatelé a jezdci v ústavech a zařízeních pro chov koní – hřebčincích i hřebčínech – to první jsou domovy pro hřebce, kteří po dobu připouštění působili na venkovských stanicích a po sezoně se vraceli do hřebčince. Dnes už jich není třeba, protože chovy na vesnicích u zemědělců nejsou. To druhé jsou především plemenářské ústavy s klisnami a hříbaty, kde se hlavně pro připouštění vlastních klisen chovaného plemene chovají velmi cenní hřebci zvaní pepinieři. Těch je tam samozřejmě jen málo, jeden hlavní. Také se tam však za vybraným ženichem odjinud nevěsty posílají. 

Když jde o plemeno anglického plnokrevníka, bývali plemenní hřebci nakupováni často v cizině. Staroslavný, specializovaný hřebčín pro chov anglického plnokrevníka máme v Napajedlích od druhé poloviny 19. století. Plemeno vzniklo v Anglii v 18. století na základě domácích klisen a tří arabských plnokrevníků. Koním se dopřávala velmi vydatná potrava a pohyb. 

Šlechtilo se na rychlost. Podle výsledků na závodech se k chovu vybírali vždy jen ti nejrychlejší podle zásady „It is the speed that kills“ – rychlost zabíjí. Rychlost je nejnáročnější měřítko na energii. Stále se pečlivě sledují rodokmeny v plemenné knize ze strany mateřské i otcovské. Rozhodujícím měřítkem kvality koně tohoto plemene jsou úspěchy na rychlostních dostizích. Za čistokrevného anglického plnokrevníka se považuje jen kůň, který má z obou stran osm čistokrevných předků bez příměsi jiného plemene. Jen takové koně se trénují od hříběcího věku jednoho roku pro závody.

Tréninkové centrum je u nás v Chuchli v Praze. Nejlepší podle výsledků v rovinných závodech, tzv. „derby“ se v Chuchli vyberou do chovu, ostatní se trénují pro dostihy. Např. na Velké Pardubické steeplechase (náš nejtěžší překážkový dostih) běhají jen angličtí plnokrevníci. Jiná plemena by neměla šanci se jim vyrovnat. Na takových překážkových dostizích je velké riziko zranění, proto koně určení na plemenitbu na překážkových dostizích běhat nesmí. Když jsem měla možnost soukromé exkurse do Chuchle a poznala, jak to tam chodí, připadala jsem si jako v „Liliputu“. Ani mladší, ani starší člověk tam snad neměl větší výšku než do 160 cm a váhu tak od 45 kg do 52 kg. Režim učňů a mladých pracovníků byl k tomu zaměřen. Snídalo se až po několikahodinovém trénování, jezdilo a cvičilo se mnoho hodin denně. Velmi často se kontrolovala váha.

Tuto návštěvu a ještě několik zajímavých cest na koňařské akce, třebas i aukce do ciziny, mně umožnil docent Václav Michal. To byl bývalý dlouholetý ředitel hřebčína v Napajedlích a jezdil pro něj nakupovat plemenné koně i do kapitalistické ciziny. Bylo to v době velice pevné železné opony a znělo mně to jako hudba z dalekých sfér. Kádrová politika byla podivuhodná: z Napajedel se ocitnul na ministerstvu zemědělství z ministerstva u nás na Vysoké škole zemědělské v Brně a neměl ponětí, kde v Brně bydlet. My jsme tehdy bydleli blízko školy v prostorném podnájmu, a tak jsme se s docentem Michalem o bydlení rozdělili. Večery trávil většinou u nás a povídal o nedostupných zemích a hlavně o koních. 

Jeho život jim patřil a na prvním místě anglickým plnokrevníkům. Umožnil mně zúčastnit se přehlídky a dražby v Budapešti, exkurse do několika hřebčínů a hřebčinců u nás, včetně Slovenska, a návštěvu Chuchle. Navštívili jsme spolu Napajedla, kde na něho zaměstnanci vzpomínali s úctou. Ukázali mně také hřbitov hřebců, kteří tam působili. Ti jsou svými ošetřovateli tak milováni, že jim dopřávají dožití do přirozeného věku dobře ošetřovaného koně. Síly a dobré zdraví jejich svěřencům sloužily většinou kolem 30 let. Pak, v objetí svého ošetřovatele, byli zastřeleni ranou do hlavy, bez utrpení.

Ošetřovatel, který nás doprovázel, byl starší muž, pamatoval hodně a u jednoho hrobečku vyprávěl, jaký to býval nervózní a někdy i útočný kůň. Náhodou zjistil, když u jeho stáje smetákem čistil okno a smeták vyluzoval skřípavý zvuk na mokrém skle, že se toho hřebec strašně bojí. Stál prý jako beránek v koutku a třásl se strachem. Smeták potom už vždycky na něho platil a zvlášť v okně. Byl by vyprávěl ještě další příhody, ale rozplakal se…

Plemeno má a mělo hlavní praktické využití ve zkvalitňování jezdeckých sportovních koní a lehčích plemen koní tažných. Dodává jim výkonnost.

U nás chováme nejstarší a nejprestižnější plemeno na světě: staroslavného kladrubského koně. Je to mohutný bělouš v hřebčíně v Kladrubech nad Labem, a vraník stejné tělesné stavby, v jihočeských Slatiňanech. Slatiňany, kde se podařilo vzkřísit i příbuzenskou plemenitbou téměř vyhynulou černou linii kladrubských koní, jsou nyní součástí kladrubského hřebčína. Ve Slatiňanech je ještě jedna pozoruhodná zvláštnost: muzeum koní.

Plemeno vzniklo ze starošpanělských, poměrně těžkých koní, které používali rytíři k soubojům a turnajům. Tito koně byli dováženi také do střední Evropy a od roku 1563 byli cíleně zušlechťováni v Kladrubech v hřebčíně, který k tomu účelu zřídil císař Maxmilián II. Byli to parádní koně pro císaře a šlechtu do kočárů. Není nic krásnějšího než vícečetné spřežení kladrubských běloušů nebo vraníků. Mají klabonosou hlavu, vysokou ladnou chůzi, nádherné mohutné tělo. Je to naše původní plemeno. Jen naše. Roku 2002 byl hřebčín Kladruby nad Labem vyhlášen národní kulturní památkou.