Lednový díl najdete zde.

Únor bílý pole sílí – na mě letošní únor působil velice černě. A nejen protože nenapadnul sníh.

Každý článek, který jsem kdy vyrobila, jsem po napsání musela škrtat, mazat, předělávat, můj výrobek byl vždy příliš dlouhý. A tentokrát hledám berličky nápadů, jak vůbec začít! Zkusím probrat únorové fotky, určitě jich tam pár pozitivně laděných je. Kytičkama a zvířátkama bych vám i sobě náladu zvednout mohla.

1. 2. 2022 - píšu pod bedlivým dohledem

Drážďany a „Zakrušnohorské Polabí“ leží na drsném severu. Co do drsnosti klimatu samozřejmě zaostávají za ještě drsnějším severem Evropy, ale kupodivu i za většinou míst v České republice. Plně rozkvetlé sněženky jsem u nás na zahradě vyfotila už druhého února.

Do práce to mám pár kroků. Doleva, do kopce, křižovatka, rovně a jsem tam. Jistě to máte na svých tisíckrát a jednou prošlých cestách to samé. Přesně víte, kam se v které části kouknout, co zkontrolovat a kde si dávat pozor. Tady by mohli konečně zamést, voda v potoce na standardní výši, další sousedi sundali vánoční výzdobu. Zase ty dešťové kapky. Už je fotit nebudu, mám toho plný mobil, stejně nic inovativního nevymyslím.

Mourovato bílý kočičák tentokrát u dolní ulice. Japato, že nejsi doma, když mrholí? No to víš, že tě pohladím, i když teda dneska fakt spěchám. Kontrola spodních oken bytu na horním rohu ulice je samozřejmostí. Několik měsíců se tam ráno nahřívá nad topením (si myslím) další zvíře s bílým kožíškem a černýma ušima. Kočička Zora. Jo! Spí…

A dopytle! Kdo zase tohlecto tady tonenimozny blbcijsouvsude achjo. Dům na konci ulice nemá klasický roh. Je uřízly, zkosený. Architekt by mi určitě naznačil správné pojmenování. Vzniklý prostor dělá obcházení domů přehlednější. Jen tam nesmí občané odkládat kde co. Pochopím, že ne všechny věci, které člověk už nepotřebuje, jsou na vyhození. Co ale nijak nepoberu je názor, že to haraburdí můžou odložit před cizí dům! Tentokrát tam moknul nepotřebný gauč a ještě nepotřebnější počítač. Nad tím má někdo zajásat a odvézt si to domů? Věci na tomto odpadkovém rohu nezůstávají dlouho. Město je odveze na nedalekou (!) skládku, zaplatíme to nepřímo všichni zdejší.

Mám ráda procházky večerním nebo nočním městem. Ne, nechodím sama a centru Neustadtu se v pozdních hodinách vyhýbám. Občerstvení u přívozu ještě na začátku února svítilo všemi barvami a vánoční výzdobou. Když to nesundali u Fähre, náš vánoční stromek taky může zůstat! To je téma našich každoročních únorových manželských diskuzí. Nojono.

3. 2. 2022 - noční toulky kolem Labe.

Dne 4. února mě termín v kalendáři odvelel na Hauptstraße. Na tuto ulici se dostanete, když přejdete z Altstadtu (Drážďanské centrum) přes starý most Augustusbrücke do Neustadtu. Pěší zónu na Hauptstraße hned na začátku z koňského hřbetu hlídá pozlacený August Silný. Pohled má upřený na krásnou platanovou alej a dohlédne přes celý Neustadt až na špičku věže Garnisonkirche, kostela svatého Martina, která stojí u jeho bývalých kasáren. Stromy kolem Augusta, stejně tak jako záhony na pěší zóně ještě spí. Trávník hned vedle Augusta už má na zimní spánek jiný názor. Pod platany tu je díky rozkvetlým talovínům žluto. Svítí stejně jako August :). Jo a večer jsem byla po půl roce v sauně, ale tam jsem ale vopravdu nefotila a o saunování napíšu třeba někdy jindy.

Talovíny pod platanem, únor 2022

Dne 5. února nastal den W, čili Weihnachtsbaum weg. Pryč s vánočním stromečkem v obýváku. Mé skrývané nadšení kazil jen zčistajasna nefungující kotel a zima v celém baráku. Kotelní technik dorazil kolem poledne, vyčistil… eeee prostě cosi v kotli, kotel zapnul, předložil k podepsání papír se sobotní přirážkou a odjel. Mezitím v obýváku vánoční koště odstrojeno, z balkónu vyhozeno, vše skoro uklizeno … PRÁSK! No, nebudu z toho dělat samostatný článek, bouchnul nám právě oservisovaný kotel.

Kontrola zakočkovanosti zahrady

Pan montér zapomněl dát do prostoru, kde se olej zapaluje a spaluje, zpět teplotní čidlo. Kotel spaloval olej, ohříval vodu, ale čerpadlo pořád nedostávalo z kotle zprávu, že uuuž teplo, koukej tu vodu hnát dál. Při 200 stupních (vody) udělal pojistný ventil před čerpadlem to, co měl v popisu práce, a vyletěl. V kotelně bylo jak v prádelně, jen ta mlha byla černočerná.

Tož vytřela jsem tu potopu, několikrát vytřela. Na rozdíl od zbytku domu bylo ve sklepě i docela teplo. Malovat budeme jindy a nebo nikdy. Večer mi kotel prohlédnul a dal do pořádku další odborník, manžel na něj dohlíd a večeři už jsem vařila jen v jednom svetru. PS: Venkovní stromeček dostal milost. Ostatně po dvou měsících služby na balkóně vypadal podstatně zachovaleji než ten vyfintěný oficiální.

Dne 10. února stále platí ve všech obchodech kromě drogerií a potravin anticovidový systém 2G (genesen – uzdravený, geimpft – očkovaný). Využívám pár hodin, kdy mám auto na STK, a jedu se podívat do centra. Zlákaly mě povánoční slevy. U vstupu do jednoho z větších center konzumu mě překvapí pán se skenovací pistolí: chcete razítko? No jasně! To někdo prosadil kreativní a užitečný nápad. Jsem oražena a v centru mě pustí kamkoliv, aniž bych musela nechat scanovat qr kód v mobilu a hledat kamjsemtozasedala občanku.

Vyzvedávám auto (ojoj, opravdu potřebuju už po deseti letech úplně novou baterii?), služebně stíhám být na několika místech najednou (postupně najednou, samozřejmě) a jak tak jedu kolem Labe, je mi jasný, že teď okamžitě musím zabrzdit, najít skulinu mezi parkujícími auty, přeběhnout silnici, vytáhnout telefon a pro Fotorok vyfotit nasvícenou scenérii u mostu. No, už jsem to nestihla. Mraky byly rychlejší. A když už jsem tam byla, popoběhla jsem kousek dál a koukla, jak jsem minule slíbila, co to za mostem roste za veliký strom. Milé děti, je to dub.

12. 2. 2022 - ranní zahrada

Dne 12. února začaly v Sasku čtrnáctidenní prázdniny. Do poslední chvíle nebylo jasné, jestli na zimní dovolenou odjedeme a hlavně kam. Ještě v pátek naložil manžel po krátkém hovoru se sestrou všechna svá dítka a jeli se rozloučit s jeho maminkou. Tchyně všechny překvapila, když po „máme tě moc rádi, zvládnem to tu, klidně nás tu můžeš nechat“ vstala a šla jim z okna zamávat na cestu domů! Týden na horách jsme si užili. Sníh, běžky, sjezdovky, rampouchy, vichr z hor, déšť, pěší výlety, led, obleva, výpadek proudu, sluníčko – tentokrát to bylo pestré. Ze zimy jsme po týdnu přijeli do jara plného rozkvetlých fialových krokusů.

Úklid (po těch šílených větrných dnech byly všude větve) a průzkum zahrady 20. února odhalil první květ zlatého deště, probuzené popínavé růže, nové květy na jasmínu, špičky listu velkokvětých kosatců a pylem obalené kočičky. Konečně jsme vyčistili ptačí budky. Pozdě. Ne, že by si už ptáčci stavěli hnízda. Pozdě, protože jsme to nestihli v mrazech a blechy, kterých jsou budky vždycky plné, už držely u vchodu stráž. Fujtajxl.

24. 2. 2022 - západ slunce nad Labem

O půlnoci z 23. na 24. února jsme manželovi popřály k narozeninám a dort jsme ve čtvrtek ráno krájeli už ve stísněné náladě. Po poradě s kormidelníkem Zvířetníku mnou stokrát přepsaný odstavec o otázkách, na které ještě dlouho nebudeme znát odpověď, mažu a téma přenechávám jinému webu.

V pátek 25. února ráno odjíždí manžel vystřídat sestru v péči o maminku. „Jeď opatrně, maminka na tebe čeká“ stojí v noční textové zprávě. Nepočkala. Je to smutné, i když víme, že smrt přišla v tomto případě přirozeně a spravedlivě. A byť to umírání na konci rozhodně nebylo bezbolestné, tak to vlastně všechno bylo, jak to na světě být má. R.I.P.

27. 2. 2022 - rozkvetlá Hauptstrasse

O posledním únorovém víkendu tu bylo krásné počasí. Sluníčko, větrno, vysoké mraky, zima. Děti zasedly ke školním restům, já vzala kolo a jela se projet kolem Labe. Lidí všude jak blech v ptačí budce. Od pěšáků zababušených v teplých kabátech až po běžce v kraťáskách a tričku. Já byla ráda, že mám čepici, rukavice a teplou sukni přes džíny. Výlet kolem Labe vyžaduje při takovém počtu lidí a pohybu vpřed pevné nervy a ohleduplnost. Nápis na cestě „Rücksicht macht den Weg breiter – s ohleduplností je cesta širší“ mluví za vše. A proč jsem nejela jinam a jinudy? No protože bych neviděla Labe a rozkvetlou Hauptstraße a nevyfotila první orsej!

Včera bylo posledního února. Zprávy ze světa stále nejsou dobré a nejspíš i nějakou dobu nebudou. Zkouším najít rovnováhu mezi hladem po nových informacích, přemýšlením nad jejich objektivitou a svou psychickou příčetností. Zpráva o tragické smrti kamarádky mladší dcery mě včera odpoledne doslova dostala na kolena. Žádná násilná smrt, žádná přirozená smrt, „jen“ pitomé zakopnutí na příkrém svahu v zasněžených horách! Dnes článek dopisuji a koriguji se spánkovým deficitem a po několika hrncích silného kafe. Snad jsem na únoru 2022 našla i pár hezkých chvil. Pokud se vám zdál stejně jako mně měsícem špatných zpráv, doufejme společně, že březen bude světlejší.

Foto: Eva Schlittermann. Další obrázky si můžete prohlédnout níže v klikacím okénku nebo přímo zde na Rajčeti.