Donesla jsem vnoučatům hráškovou polévku a krutonky. Vzápětí se dvě ze tří dětí předškolního věku (ano, sourozenci) začaly hlasitě přít o to, kdo z nich si krutonky nandá jako první. Když už to začalo vypadat, že se o ně porvou, poučila jsem je, že gentleman galantně nabídne dámě krutonky jako první, neboť dáma má vždycky přednost. Mladý gentleman se na mě sice po lvím způsobu zaškaredil, ale přenechal misku své vítězoslavně se tvářící kozoroží sestře.

Vrátila jsem se do kuchyně a tam ve mně hrklo. Co když ty nebohé děti učím něco, co se dnes už nenosí a co jim může do budoucna komplikovat život? Co když bude v dospělosti tato moje malá dáma marně čekat na galantnost a dospělý malý gentleman naopak bude za svou galantnost osočen div ne z násilnosti?

Moje generace vyrůstala v mnohých stereotypech. Některé dodnes považuji za správné, jiné za sporné či špatné, ale všechny byly tak zažité, tak „normální“, že nás ani nenapadlo o nich přemýšlet. Máma mlela maso a táta opravoval traktor. Rychlé šípy a hoši od Bobří řeky byli kluci a Gabra a Málinka zase holky. Popelka čekala, až ji princ najde a vyzkouší jí střevíček. Kluci si hráli na indiány a vojáky a holky (až na divoké výjimky) na lavičce za domem houpaly kočárky pro panenky. Bejvávalo! Holčičku vezoucí kočárek s panenkou jsem už dlouho neviděla. Možná jen nemám tu příležitost, možná je to jen náhoda, ale už dlouho vídám jen děti v přílbách na hlavě, které se bez rozdílu pohlaví prohánějí na koloběžkách, kolech či na bruslích.

Prostě je všechno jinak. Staré stereotypy nahradily nové myšlenky, a ty, než by se snad mohly stát dalšími stereotypy, jsou nahrazovány myšlenkami ještě novějšími a to čím dál rychleji. Ale každá z těch generací pojmenovaných podle písmen z konce abecedy, ač v mnohém jinak přemýšlející a jinak konající, je pro mě stále ještě pochopitelná a uchopitelná. V mnohém může být pro nás dříve narozené jejich pohled na svět a postoj k životu inspirací a může nám pomoci bourat představy a předsudky, které máme v sobě tak hluboce zakotvené, že si je ani neuvědomujeme. Samozřejmě stejně často, ne-li častěji, můžeme mít pocit, že jejich konání je samotné i nás všechny směřuje do pekel, ale takový pocit starší generace mívají myslím od dob Kopčema nepřetržitě.

Ale teď jsem četla něco, co mě zarazilo. Totiž že mladí lidé považují tečku za větou v sms komunikaci za zastrašující (viz odkaz níže). Nejdřív mi to přišlo k smíchu a tak trochu s despektem jsem si pomyslela, že ti mladí dnes neunesou ani tečku. Čím víc se ale nad významem tečky zamýšlím, tím mi přijde významnější. Tečka na konci věty jako by byla symbolem větší uzavřenosti i i jen o málo starších generací v představách, názorech, stereotypech, větší uzavřenosti v postojích, oproti naprosté otevřenosti těch nejmladších ke všemu, k přijímání světa v celé jeho bohaté rozličnosti a odlišnosti. Ale zrovna tak může absence tečky znamenat nechuť, nebo možná dokonce neschopnost něco rozhodnout, uzavřít to a odejít od toho k něčemu dalšímu, což je základní předpoklad vývoje a růstu. Může to třeba také znamenat, že se ta nejnovější generace bude na všechny předchozí tvářit jako člověk, který již získal dovednost mluvit, na člověka, jehož kmen se dosud domlouvá posunčinou.

Může to znamenat cokoli

Odkaz na článek:

https://www.novinky.cz/koktejl/clanek/mladi-povazuji-tecku-za-vetou-za-zastrasujici-40334382?fbclid=IwAR1DEGWhBrBT1ERBc4mpKLebKge_jQ7cgmJ-NM98xz-5OZ178BA0KEgR4MM

Foto: Vave. . .

Osobní stránky autorky: http://vaverika.blogspot.com/