Každý máme doma nějaký ten zbytek, co si nejsme jistí, co s ním - schovat do šuplíku či jinam, dojíst nebo zamrazit, odvézt na chalupu a tam založit na půdu, vyhodit - to je mnohdy nejlepší a nejrozumnější řešení. Ale jak kdy a jak pro koho. Rozdělila jsem zbytky do několika přehlednějších kategorií:

DOJÍŽĎÁKY
Jsme dva, bez dětí, tudíž se snažím vařit hlavně na chalupě a pak vyhledávám kdejakou možnost dalších strávníků, neb kdo ví, že vařit pro 2 je horší, než pro 20, pochopí mne. Vždycky něco zbude. Takže buď je to v mrazáku v malých krabičkách nebo se to musí dojíst v následujících dnech, což obvykle činím jen já, má drahá polovice už k tomu ani nečuchne. Když krabičky nepopíšu, stejně to časem vyhodím, neb zapomenu, co obsahují. Takové to: "To si budu pamatovat podle víčka", je naprostá blbost! Vždy, když se u nás jídlo dojí a jedeme s prázdným košem zpátky do Prahy, tančím tance indiánských šamanů, jak jsem to dobře spočítala, že to nebudu dojídat zas až do pátku sama v kanceláři. Nejvíc se asi vyznamenal se "zbytky" můj tatínek: když jsme spolu "prázdninově hospodařili" na chalupě, vždy vytvořil po odjezdu maminky z víkendu do Prahy jídelníček. Vypadal celkem normálně, ten jídelníček myslím, např. sekaná s bramborem, ovocné knedlíky s tvarohem atd. Až konec týdne to napravil, když se tak ve čtvrtek či v pátek, než se jelo na nákup do vsi a než měla přijet "živitelka, kuchařka a další pomocná síla" v jedné osobě, objevilo na jídelníčku: ZBYTKY

Jednou přišla sousedka na kontrolu, zda jsme neumřeli hlady, přinesla koláč a tatínek se hrdě presentoval tím jídelníčkem. Chudák - dlouho nemohla rozchodit ty "zbytky", asi si představovala, že když máme jeden den krupicovou kaši a druhý den sekanou, že si ten zbytek kaše pak napatláme koncem týdne na ten zbytek sekané…

OMYDLÍKY A NÁDOBOVÉ KAPKY
Omydlíky jsme mívali doma dost často - zbytky vymydleného mýdla se dávaly do láhve od okurek a jednou za rok, obvykle v zimě, je maminka mlela na takovém zvláštním strojku na strouhanku - podobný mlýnku na maso, jen měl strouhací kolečko místo toho šneka. Pak se dávaly rozpustit do horké vody do dřevěných necek a namáčelo se do nich prádlo a posléze pralo valchou. Nedávno jsem měla opravdu dilema - co s nimi, když jich jsou namleté 2 lahve od okurek a jedna je plná těch nenamletých? Vyhodit? Do automatky se jaksi nehodí a že by se mi chtělo "zatahovat" staré necky, které slouží na chalupě jako ozdoba a sundávat ze zdi valchu, to asi taky nehrozí.

Při těchto úvahách jsem se ovšem přistihla, jak cpu jednoho pražského omydlíka do pytlíku a vezu ho k těm ostatním na chalupu! A nádobové kapky? To je taky věc. Vždy na dně něco zbude, tak se to vypláchne, pak použije, to zná každý. Vypláchnutá lahvička od šamponu, od pěny do koupele, to vše je celkem normální, liju to do pračky, v tom prášku se to pak ztratí! Úžasné dokonalosti ale docílil náš hospodský, zvaný "zrzoun nejapný". Ten vyplachoval všechny lahve od vypitého alkoholu deckou vody a na konci dne nám směs hrdě ukazoval a všichni jsme měli odhadnout, co převažuje, zda zelená, fernet nebo becherovka. Pak směs s chutí zkonzumoval, na to už jsme ale obvykle nečekali.

TUBÁCI A PASŤÁCI
Znáte to všichni - vymačkat zbytek tuby býval docela zážitek. Dokud byly ty tuby kovové, různě se noži či jinými zakulacenými předměty obsah tlačil k výstupnímu otvůrku (někdy tuba praskla a mazlavý obsah stihl báječně zmatlat celou koupelnu) a pak se svinoval do hádka. Tubička pak byla tak mrňavá, že jich kolikrát bylo v kelímku 5 a nikdo je neviděl. Obsah byl natlačený k výstupu, takže po otevření závitu hmota vyletěla ven. V lepším případě - to když to nemazalo barevně, ale mastně - skončila na nějaké skřínce či zrcadle nebo tekla po prstech, ale např. zubní pasta Fluora, která moc hezky barvila všechno do zelenkava, se železnou pravidelností přistála na oblečení. Někdy se našli tací, co nůžkami vršek odřízli, aby vydobyli i ty poslední zbytečky a pak se krásně o ostré hrany pořezali (moje maminka). Ty tuby dnešní, většinou umělé, lze vytlačit s pomocí vytlačovátka, které ovšem něco stojí. Než můj muž pochopil, že je kupuju zvlášť a nejsou součástí té tuby, vyhodil jich asi 20 i s těmi tubami. Svému, jinak šetřílkovi, jsem pak vysvětlila, že 10,- Kč/vytlačovátko je fakt drahá sranda do odpadkového koše.

KELÍMÁCI A RTĚNKOVÍ DOPATLÁCI
Kelímky jsou taky zábava. Já osobně je nemám ráda. Nosím dlouhé nehty a vydolovat zbyteček, aniž by za tím nehtem nezůstal, to prostě nejde. Takže mám takové ty "lopatičky" od firmy Oriflame, jsou tak maličké, že je pořád ztrácím. Tak se tam šťourám kávovou lžičkou, druhým koncem pilníčku apod., pak to různě utírám, není to ono. Zato "rtěnkoví dopatláci", to je moje hobby. Z líčidel ulítávám na rtěnkách. Mám jich spoustu. Se železnou pravidelností si nějakou objednám, přijde-li nový katalog AVONu, ORIFLAME apod. V Monte Carlu, kde jsem byla na výstavě WELLNESS a THERMALIES s naším dodavatelem, byla také současně prodejní výstava kosmetiky. Tam jsem se vyřádila!

Ty oblíbené vypotřebuji a zbude dole ten konec, ženy znají, o čem je řeč. Obvykle, je-li to má oblíbená barvička, rtěnku nevyhodím, ale ten zbyteček vyšťourávám speciálním štětečkem, dokud nebyly ty vysunovací s krytem, byla od toho obyčejného školního zmatlaná celá kosmetická taštička. Teď už je s těmi krytými "hej". Ale jednou mne napadlo, že všechny takové ty starší + tyhle zbytečky vydloubu, nacpu je do petriho misky a rozetřu dohromady. Přidala jsem trochu pleťového oleje a zbytky perlových prášků ze stříbrných stínů a vznikla báječně barevná hmota s dokonalým leskem, kterou jsem vpravila do kelímku, nechala ztuhnout v ledničce a pak aplikovala tím štětečkem.

Asi tak 5x jsem to stihla, pochopitelně, že jsem se obvykle nalíčila v koupelně dřív, nežli jsem si vzpomněla, že v lednici je má "báječná rtěnka", takže hmota časem tak divně zežlukla, i když byla v chladu, asi tím smícháním všeho možného, takže jsem ji vyhodila se slzou v oku. Ještě před tím jsem ale několikrát vysvětlovala panu domácímu, který v naší obří lednici vždy neomylně narazil zrovna na tuhle hmotu, co to vlastně je. Myslím, že dodnes nechápe mou geniální myšlenku.

ODSTŘIŽKY A ODŘEZKY TEXTILNÍ
Taky báječný fant. Maminka zužitkovala opravdu kdeco. Cícha s ošoupanými rohy? Nevadí, budou z ní polštáře, v nejhorším jen "mazlíci". Šup, šicí stroj a už to jelo. Starší zbytky látek (šila vše na sebe i na mne) zužitkovala na ozdobné polštářky a deky stylu "patchwork" nebo z nich tvořila naprosto nejapné mrňavé dečičky pod leccos, lemované kraječkou, čímkoliv, co taky někde zbylo. Taky jich mám na rozdávání. "Vyhodím tuhle košilku, už je taková opraná", ale hned se z ní odpreparovala kraječka. A slovo "vyhodím" znamenalo, že se z košilky stal hadr na nádobí! Stejné to bylo se spodničkami a tzv. kombiné, což byla nezbytná proprieta každé ženy, jako punčochy s podvazky. Kytičky z podprsenek i z těch zmíněných podvazkových pásů, různé lemy a okraje od všeho možného, krajkové vsadky apod., toho všeho mám doma asi 3 obrovské krabice. Knoflíky tedy vůbec raději nezmiňuji! No, vyhoďte to! Tuhle jsem si jednu krásnou mašličku z podprsenky našila na halenku, na které byl flíček a nešel, potvora, odstranit. Zas mám nový kus v šatníku! Kdybych byla ještě více infantilní než jsem, tak asi začnu šít na Barbíny, odstřižků a dekorativních prvků mám doma fakt zásobu tak na malou manufakturu.

DŘEVÍKY, KABLÍKY A DALŠÍ TECHNIČTÍ ZBYLÍCI
To je taky moc fajn druh zbytků. Na chalupě za trámy se štosují zbytky dřevěných prkýnek, tyček, latěk, dýh a dalších od něčeho odřezaných dřevěných kousíčků. Dělá se polička? Tak uřízneme to, co potřebujeme, zbytek šup za trám vedle dílny. Běda, jak něco vyhodím směr kamna. Určitě budu za týden potřebovat rozměrově přesně tenhle kousek. Bohužel, vždycky ho najdu až úplně vespod, takže přeházím celou tu hromadu a vítězně si jej donesu do dílny, kde ho použiju. Držáčky dveří, kličky, kliky, staré zámky, většinou nekompletní, co kdyby, náhodou, někdy někdo nějaký ten komponent potřeboval, toho jsou tam plné šuplíky v regálu.

Kabílky, šňůrky, hadičky apod. - ty jsou tam taky a jsou taky úžasné! Nedávno má drahá polovice opatrně vpašovala do dílny odříznutou černou gumovou šňůru od jakéhosi spotřebiče, tuším vařič to byl, který nefungoval a vyhodil se. Mohla jsem se přeskočit, protože mi vůbec neseplo, na co to asi tak budeme potřebovat. Naštěstí své zásoby zbytků tohoto druhu moc následně nekontroluje, takže jsem to pěkně potichoučku já zase vpašovala do kontejneru. Co čert nechtěl - zrovna tuhleten kousíček jsme potřebovali asi 2 týdny poté k novému tlakovému spínači, jehož šňůra s koncovkou byla naprosto stejná, jenže moc krátká! Když jel pro tu blbost do města 30 km tam a 30 zpátky, docela nadával!

SKLENICE OD VŠEHO MOŽNÉHO
To sem do zbytků nepatří! Ale nedá mi to se o nich nezmínit: když jsem nemohla vylézt, díky své šikovnosti, která předcházela mému zranění vloni, na půdu, nosila má drahá polovice všechny sklenice od tatarek, majolek, kaviárů, výživ, okurek, sterilované zeleniny a kdovíčehoještě nahoru na půdu a vždy předcházela otázka: "Kam to mám dát?" Odpověď: "Nevím, to je jedno, někam to tam polož na podlahu, já si to pak, až tam jednou vylezu, uklidím." Vylezla jsem a nestačila se divit. Pro sklenice nebylo kam šlápnout. Takže jsem těmi pěkně umytými sklenicemi zaplnila dole ve vsi kontejner a zařekla se, že UŽ NIKDY VÍCE SKLENICI NESCHOVÁM, vše se bude průběžně vyhazovat. Jen ty tvarem zajímavé si ponechám! A výsledek? Ta police, co zela prázdnotou, neb jsem obsah vyhodila do kontejneru, už je zase plná! Zásadní otázka: ZVÍŘETNÍCI, NECHCETE ZAVAŘOVAČKY S VÍČKY? Budou se hodit, budou houby!

Myslím, že o zbytcích různého druhu by se daly napsat romány, tak jsem aspoň vybrala ty základní...