Fallowa 2.4.2009 6:56

No,

to je pěkných vzpomínek na dědečka,i když tentokrát trochu horor.Já bych nemohla chovat hospodářská zvířata,protože bych je nedokázala zabít,ať už by měla jména,nebo ne.A určitě by ze mně byl vegetarián!Co se týká šneků,asi bych kačenám sehnala jiné laskominy a šneky radši vyházela za plot,až by se dědeček nedíval...

• reagovat
• nahlásit příspěvek

Marička 2.4.2009 2:25

tvého dědečka moc chápu

Milá Renato, moc pěkné povídání.

Také jsme kdysi na chatě během prázdnin vykrmili z malého housátka velkého housera. Chyba byla, že jsme mu dali jméno Luboš. Naučil se za námi všude chodit jako pejsek, když nám nestačil, žalostně plakal. Dokonce i naše kočka kolem něho chodila obloukem. Houser měl ale chromou nožičku a silně pajdal. Když už byl moc tlustý a kvůli noze nemohl ani chodit , věděli jsme, že je čas ukončit jeho trápení a  "dát ho na pekáč". Tatínek už nežil a maminka ho prostě zabít nedokázala. Nakonec se toho úkolu ujala sousedka-chatařka. Byla z vesnice a bez rozpaků řekla, že nám ho zabije. Ale prý se nakonec i jí chvěla ruka. Já se té popravy nezůčastnila, musela jsem odejít do lesa. Když jsem se vrátila, chudák Luboš už opravdu na tom pekáči v troubě ležel. V té době byla takováhle pochoutka vzácností, ale tenkrát nám ani jednomu to maso nechutnalo.

• reagovat
• nahlásit příspěvek