Obraz takového věčně mladého a hbitého anděla, který je vždy v pravý čas na pravém místě připraven zasáhnout a pomoci, je nám přece jen milejší, nebo ne? Taková představa je nám také mnohem pohodlnější. Představa strážného anděla, který nám zvěstuje poselství, který nám oznamuje, co nás v životě potká či jaký kalich nás nemine, který nad námi drží ochrannou ruku, když se dostaneme do nebezpečné situace a který nás na svých křídlech přivede opět do bezpečí.

Ale viděli jste již někdy tyto malé andílky - tato baculatá mimina s ještě příliš malými křídly, které by tyto polstrované a dobře vyživené bytosti sotva unesly? Vídáme je jen malované na barokních obrazech nebo odlité do sádry či vyřezané ze dřeva na barokních oltářích. Oni ještě nemusí opravdu létat. Jsou malí jako mimina, není ještě poznat, jestli je to anděl-kluk či anděl-holka, ale to také ještě není důležité. Tito malí "buclíčci" jsou prostě jen roztomilí a vzbuzují v nás soucit a mateřské city.

A teď si teda představte, že každý člověk s prvním nádechem na tomto světě dostane na svoji výpomoc do života takovéhleho neohrabaného "buclíčka", který leze kolem toho svého lidského mimina, mluví s ním tou pro nás dospěláky nesrozumitelnou řečí a rozveseluje ho tak, že se ten lidský mrňous pořád a pořád - pro nás bez důvodu - usmívá. Vypráví mu ty nejneuvěřitelnější historky ze svého nebeského života a pomalu s ním dorůstá do velikosti statného anděla. Jeho křídla se prodlužují, jeho nohy dokážou už bez potíží delší skoky a pak se anděl odváží podniknout i prvé letecké pokusy. A jednoho dne se odváží i na výlety, ze kterých se nám vrátí třeba teprve po několika týdnech.

Tenhle čas jeho nepřítomnosti však nezřídka pociťujeme jako osvobození, protože my také toužíme být někdy sami. Bez trvalé přítomnosti našeho strážného anděla chceme sbírat zkušenosti, které by nám náš anděl asi ne vždycky schvaloval. Ale v poslední chvíli jsme rádi, když se zase vynoří a dál u nás stojí. On věděl, že ho potřebujeme, protože nás zná lépe než my sami sebe, vždyť je přece už od našeho narození naším strážným andělem. Jeho úkolem je s námi růst a být vždy připraven nám ukazovat správnou cestu.

Jaké by to však bylo, kdybychom jako malé děti už měli u sebe nějakého dospělého "hotového" anděla? Ten by nám teda vůbec nic nedovolil! Už by vše dopředu věděl, a ze strachu, co se všechno může stát, by nás pořád vedl za ruku a to bychom se pak sami vůbec nic ani nemohli naučit. On by pak už třeba ani neměl chuť si dělat výlety a "tvrdnul" by neustále u nás, a jeho příběhy z nebeského života by byly pořád chudší a chudší, protože by byl napořád s námi a už vůbec nikdy v nebi. To by pro nás bylo potom stále a stále nudnější, až bychom ho pak už vůbec neposlouchali a nakonec bychom ho od sebe vypudili. No takového anděla bychom ani nepotřebovali, no řekněte!

To už je tedy ten malý boubelatý buclík určitě lepší. Ten má v hlavě stejné neplechy jako my, a to už je opravdu radost s někým takovým odkrývat krásy a strasti života. Samozřejmě, že v hloubi duše víme, že ten náš andělský přítel má přece jen o něco lepší přehled a zná a ví o kousíček víc než my sami. A tak žijeme a učíme se společně s naším strážným andělem a současně stárneme a moudříme.

Bohužel ale nejen to. Pružnost nás oba opouští a stejně tak, jako nás začínají pomalu bolet kolena, našeho anděla pobolívají tu a tam jeho křídla. Musí dělat více přestávek, už nelétá tak daleko a také chodidla, která tak často používal ke startu a přistání už mu neslouží jako dřív. A tak u nás sedí ponořen do smutných obav, protože už neví, jak by nás mohl ještě ochránit. Ale nic neřekne. My jen na něm vidíme ten nekonečný smutek a ani se ho nemůžeme zeptat, co se mu stalo, protože jsme se andělské řeči nikdy nenaučili. Nikdy jsme totiž nic nemuseli říct, vždyť tu byl pořád pro nás, na správném místě a ve správném čase a mluvil s námi po celou dobu v našich myšlenkách.

Tak teď přišel čas, kdy bychom měli naopak my utěšovat našeho anděla. Nějak. Jedno jak. Neboť když je smutný anděl, je to ještě horší, než když je smutný člověk. Je to pro anděla tak zlé, že ani nedokáže plakat. Už tam jenom sedí, má prázdný pohled a křídla mu jen tak visí - a to je panečku setsakra smutný pohled! A to všechno jen, protože si začal myslet, že na svoje úkoly strážného anděla už nestačí. Jen my víme, že to vůbec, ale vůbec není pravda. Vždyť byl vždy naším strážným andělem a takovým i nadále zůstane. Dokud s ním budeme žít.

A tak ho vezmeme jen tak do náruče a trochu jej zahřejeme. Cítí se u nás v bezpečí, je u nás doma. A tak ho hladíme po vlasech, mažeme mu křídla, a také chodidla. Stejnou mastičkou, jakou používáme na svá kolena. A to jsme rádi, že jednou můžeme také něco udělat pro našeho anděla.

Ano, dokonce i andělé potřebují člověka! Možná, že jste to ještě nevěděli, ale potřebují nás v každém věku. Jsou našimi přáteli, kteří jen vědí o maličko více než my. A chtějí být našimi přáteli napořád. A proto s námi i stárnou.

Malba: Vladimír Komárek, foto Friderike Komárek

(Článek pro Zvířetník přeložil Vít Rázek)

Friderike Komárek