Velmi brzy jsem poznal, že se to báječné prostředí trempu odlišuje od zatím poznaného života. Byl to svět ve světě. Zkrátka, když jsem v pátek odpoledne vzal na záda svoji usárnu, uzdu, bágl a já nevím, jak jsme ještě zabalený spacák do kousku plátna nazývali, ocitl jsem se ve zcela jiném světě.

Na nádraží jsme se sešli s ostatními z party a než přijel vlak, ale i potom ve vlaku, jsme hráli písně o dálkách, psancích a dobrodružství. Byli jsme hrdinové sami před sebou. Hodně cestujících nás již znalo a někteří si s námi dokonce i zpívali. V mnohých očích spolucestujících jsme byli ale špinavci, výrostci, z kterých nic dobrého nevzejde, a kteří jsou pouze na obtíž socialistickému soužití. To nás ale pramálo zajímalo. My to vše viděli prostě jinak.

Poznal jsem záhy, že špatně vybraný "flek" na spaní se k ránu velmi citelně připomene. Ať nepříjemným pocitem chladu, tak otlaky na těle od lajdácky očištěného místa či jinak. Špatně zabalená uzda byla bídným spolucestujícím a nedobře vybraná strava vám hned druhý den připomněla, že se příště musíte zamyslet lépe. Také rozpočet byl velmi napjatý a tak se hospodaření s ním musel každý naučit záhy, jinak by prostě nebyl schopen obstát.

Zvláště zajímavé bylo moje poznávání ostatních kamarádů a lidí okolo vůbec. Snad poprvé v životě jsem se potkával s úplně cizími lidmi, které jsem posuzoval bez jakýchkoliv poznatků o nich a oni zase o mně. Poznal jsem mnoho kamarádů, kamarádů nekamarádů i kamarádů, abych tak mírně řekl, příživníků. Velmi brzy mi došlo, že se ale všichni zpočátku tvářili jako kamarádi kamarádi. Bylo tedy jenom na mně, jak rychle to rozeznám a vezmu si z těchto zkušeností ponaučení. Zkrátka, šlo o to, si za každé situace umět poradit sám. To bylo také pro můj další život velmi důležité.

Naše cesty se ubíraly všemi možnými směry. Jezdili jsme do přírody, na potlachy a na různé jiné trempské slávy. Naše parta byla vítána hlavně z toho důvodu, že jsme vždy přivezli dobrou muziku. Alespoň jsme si to mysleli. Mnozí z nás si toho byli vědomi a to byla motivace ke stálému zdokonalování. Později jsme byli zváni na svatby, zabíjačky i jiné čistě netrempské oslavy, kterých jsme se ale z pochopitelných důvodů rádi zúčastňovali.

Zkrátka, tremp se nám mnohým stal na dlouhou dobu dospívání nenahraditelným prostředím. Byl to nádherný svět svobody, který dnes již bohužel zaniká a který se i z důvodu jiného stavu vlastnictví stává čím dál tím obtížnější. Byla to ta skulinka v totalitním režimu, které jsme si tenkrát sice nebyli až tak vědomi, ale kterou jsme nevědomky dokonale využívali. Ta skulinka nám umožnila něco, co se již nemůže nikdy opakovat. Alespoň v takové podobě ne.

Dodnes si rád připomínám ty časy, kdy jsme v přírodě dokázali uvařit na ohni cokoliv. Pamatuji si, jak se jeden starší kamarád večer u ohně vsadil, že uvaří druhý den svíčkovou. Od rána pak připravoval tu dobrotu a všichni jsme se zájmem pozorovali, jak si poradí. Já tenkrát ještě nic nevěděl o vaření a už vůbec nic o svíčkové. Je pravda, že mamka ji vařila mistrně, ale jak to dělala?

Zkrátka ji uvařil a všichni jsme se oblizovali. Už je to dávno, ale pamatuji, jak rezavým hřebíkem dělal do staré plechovky díry a tak si vyrobil cedník na pasírování zeleniny. To jsou pouze útržky vzpomínek z velmi bohatého trempského života, který jsme prožívali, a který nám dával vše, po čem jsme jako kluci toužili.

Svět se vlastně tenkrát pro mně rozdělil na dvě části. Byl to všední den, který jsem dělil na školu a výuku hry na hudební nástroje a dny volna, prožívané svobodným životem na trempu.

Kam tím vším mířím? Moje úvaha je v podstatě jednoduchá, ale o to víc důležitá pro duši člověka. Tím vším se totiž ta naše lidská dušička naplňuje a formuje. Všechny dobré i špatné zkušenosti se do ní zapíšou a v průběhu života ji nejen ovlivňují, ale lidé z ní též čerpají.

Všichni z naší trempské party se něčím později stali a všichni si mohli vzít ze svého dosavadního života i ze života ostatních ponaučení. Většina z nás ale vzpomíná v dobrém a hlavně, vzpomínáme rádi. Je s podivem, jak se prožitky časem mění a jak se mění též jejich hodnoty.

Nedávno jsem potkal jednoho kamaráda z těch dob. Čundráka tělem i duší, dobrého kámoše a v tu dobu i dobrého kytaristu a zpěváka. Spojovalo nás mnohé. Tehdy i například to, že nám v dopravních prostředcích říkali "špinavci". Nakonec, to pojmenování bylo pro trempy z úst "mastňáků" běžné.

Vzpomněl jsem na jednu nezapomenutelnou příhodu, která mě s ním navždy v mých vzpomínkách spojila. Tehdy, po útrpném cestování vlakem, útrpném proto, že byl vlak zcela obsazen a teplota vzduchu byla okolo třiceti stupňů, jsme se zastavili kdesi v Českém ráji na sklenku oroseného. No a co myslíte? Stačila poznámka od místních štamgastů, zda na ty zabalené "housle" umíme vůbec zahrát?

Už nás nepustili a před půlnocí jsme se "ukládali" ke spaní na slámě v chlívku u jednoho z nich. To, co na této příhodě je dodnes ale nezapomenutelné, se stalo hned ráno druhý den. No ráno, táhlo na poledne a my se probírali z krásných snů. Probírali jsme se také proto, že onen místní, ráno už kámoš, nesl na podnosu dva kafáče s kakaem, ještě teplou bábovku a přívětivě nás budil. Ale ani to by nebylo až tak zajímavé.

Ten okamžik nastal až při procitnutí. Nejprve jsem registroval hlas našeho hostitele, poté podezřelé zvuky a krátce nato jsem zacítil teplo a velmi příjemný pocit u svého levého boku. Moje oči se stěží otevřely a já spatřil neskutečnou podívanou. Nad námi stál příjemně se tvářící kámoš z večerní slávy s tácem v ruce a vedle mne se vyvalovala nejkrásnější pani prasátková, jakou jsem kdy spatřil. Korunu této příhodě ale nasadil okamžik, kdy jsem se ještě obalen senem posadil.

Můj kamarád, kytarista, ležel z druhé strany pani prasátkové a drbal ji na zadku. Ona si tak překrásně pochrochtávala, to byly ty podezřelé zvuky, že jsem ji začal drbat taky. Ve dveřích chlívku si nás prohlížely zvědavé oči několika malých dětí. Nádhera! Od té doby jsme si začali s kamarádem říkat švagříčku. (Mimochodem, ona pani prasátková byla velmi čistá, krásná mamina a vážila téměř 300 kg.)

A ještě k mému setkání s kamarádem. Než jsme se rozešli, jen tak ze zvědavosti jsem se ho zeptal, co vlastně teď dělá? Všelijak se vykrucoval a tak jsem to z něj tahal jako z chlupaté deky. Doktor, vědec a dnes již dosti známý specialista ve svém oboru. Když jsme se rozloučili, otočil se ještě a již v chůzi povídá: "Tak v pátek ve čtyři u stánku!" Zasmál se a potom zmizel v davu mezi lidmi. U pátek u stánku na "Hlavasu" jsme se totiž tenkrát vždy setkávali a odtud vedly naše cesty po celé zemi.

"Ahoj Špinavče!" Ještě jsem zavolal a šel svou cestou. Tak možná zase za třicet let, pomyslel jsem si.