Zdena b.p. 16.9.2008 19:44

Díky Jiří,

Když jsem to přečetla, nebyla jsem schopna reagovat. Ty první dny byly jen hektické a euforické, ale to vyšumělo a ta dlouhá realita potom...  My ji měli každodenně až moc na tělo. Ráno jsme jeli vlakem do Prahy v poklidu, ale odpoledne se do vlaků usadily důstojnické ženušky a stěhovaly do Milovic koberce, deky, hrnce, porcelán, šaty, boty a další cokoliv. Když halenku, tak 20 ks, všechny barvy i velikosti, když botičky, tak taky. A my jsme denně balancovali, zavěšeni na štanglích a poslouchali jejich myšlenkové pochody v ruštině. Roky a desetiletí. Ještě v roce 1990 jsem nedokázala vlídně odpovědět na ruský dotaz, kde je nádraží. Až když odjel poslední vlak, tak jsem byla schopná říci víc, než NEROZUMÍM. A jet na kole mezi Labem a Jizerou? Nebylo zvláštností, narazit na zemljanky i mimo vojenský prostor. Teď už dokážu dělat vtipy, ale i ty samopálky jsem měla 3x v zádech. Nějak člověk i otupěl a večer usnul.

• reagovat
• nahlásit příspěvek

Jakub S. 16.9.2008 12:52

Jiří, no toto. Nemohl jsem to nechat napotom, ačkoliv už oblečený (8°) na oběd!

Já jsem se do Brna dostal až za půldruhého týdne, víte, že jsem to prožil ve Varech. Ale další dny byly pro mě plné všeho, protože to bylo jedno z (jak z dalšího vysvítá, bohužel mnoha) rozcestí: 30. jsem se měl ve Zlíně ženit! A pátého září jsme měli jet do Itálie...  A koncem září jsem hned měl začínat jinde, ještě k tomu všemu! Tak třeba taky, bude-li ctěná libost, napíšu...?

Aha, ten oběd. Tak jo, žandulku, utiš se, nebo tě kopnu (říkali jsme v pubertě).

Musím ostatním prozradit, že mám za sebou neuvěřitelnou výměnu psaní s Jiřím a (heč) aji s jeho paní - ohledně černopolní(-ské?) historie našich rodin - specifikovali jsme to, pořád blíž - až jsme došli k tomu, že v domě mých dědečků bydlela taky jejich příbuzná, a jmenovala se  s t e j n ě - ! A na další ulici, kde bydlela má nastávající, bydleli přímo oni...

Napsat to do povídečky, redakce mi poradí, abych s ní ještě něco udělal - že je to přešpekulované - oversophisticated... ale život to snese!

• reagovat
• nahlásit příspěvek

WWW 16.9.2008 9:40

dik za vzpominku

pane Jiri. Ac o neco mladsi, okupovan v srpnu jsem byl "drive" nez  vy, nebot jsem tu noc s 20 a 21 srpna probdel v Praze a mel to z prvni ruky.

Predtim jsem jeste vecer na Prikopech byl pritomen asi v deset vecer debate ( byl tam ten Hyde park ) a jednoho podnapileho , co vykrikoval, ze tady kecame a Rusaci uz maji natocene tanky, tak toho tam malem ztloukli jako provokatera.

Pisete take o tom, ze nikdo nepodal okupantum vodu, ulice byly bezejmene, vsude vtipne napisy. Ano , presne tak to bylo. Jen: s nepritelem se ma predevsim bojovat ! On si totiz vodu nakonec zbranema vynuti a trefit bude take vsude. Nasi legraci nerozumi, tak se ho nijak nedotyka.

Myslim, ze  ani nemame byt na co pysni z te doby. Ostatne, ta uzasna narodni jednota vzala do dvou let za sve. To uz se nejednalo o vznesene idealy, svobodu, nezavislost atd. Pouze o udrzeni mista, misu cocovice proste.

Tak to mi bezi hlavou, po precteni tehle vzpominky. Diky za ni !

• reagovat
• nahlásit příspěvek

Karolína 16.9.2008 7:15

Trochu smutné povídání

pro ty, co to zažili na vlastní kůži! Vše se mi znovu vrací - náš návrat 20. srpna z dvouměsíční cesty po Západní Evropě (start Anglie, pokračování Irsko, Skotsko, lodí do Belgie, celý Benelux a Německo, kde se končilo a jelo zpět do Prahy). Všude nás přemlouvali, abychom se nevraceli, že nevíme, co se stane. Tatínek neposlechl a tak jsme si to v mých milovaných Krkonoších těsně u staré celní cesty z Polska užili dostatečně. Nejhorší byl ten návrat zpátky do Prahy. Jeli jsme těch 160 km skoro 24 hodin! Je dobře, že se o tom píše a hovoří, i když pro nás - pamětníky, je to občas smutné čtení!

• reagovat
• nahlásit příspěvek

EvaŽ 16.9.2008 7:03

Díky podobným povídáním

se mladí, kteří to nezažili, začínají zajímat o to, co se tehdy v tom srpnu stalo. Vzpomínky na první dny jsou u většiny lidí podobné. Cesty se rozešly až později. Já byla dost stará na to abych chápala a příliš mladá na to, abych mohla volit svou cestu. Stejně nevím, co bych udělala. A jestli by to bylo správně.

• reagovat
• nahlásit příspěvek

Fallowa 16.9.2008 5:48

Vzpomínky

na rok 1968 (jsem tu psala v srpnu) - tehdy mi bylo 22let a měli jsme synka starého necelé dva měsíce.Ráda si přečtu vzpomínky dalších pamětníků.

• reagovat
• nahlásit příspěvek

RenataE 16.9.2008 1:07

byly mi čtyři roky, nepamatuju si nic

ale letos jsem se vyptala všech v okolí. A dozvěděla jsem se spoustu věcí. A nejčastěji: "Nikdo se mě nikdy nezeptal, až teď."

• reagovat
• nahlásit příspěvek