Přesto, že jsme to měli z Brna do Vídně kolem 110 km, tak byla pro nás nedostupnější než jižní pól. Na "západ" či ke zlým kapitalistům se obyčejný člověk nedostal. Ano, byli jsme "krmeni" a v mnoha případech úspěšně desinformováni "zprávami" socialistických médií, jak je ten kapitalistický systém prohnilý a zkažený. Na jaře roku 1968 se naskytla naděje podívat se na tento prohnilý společenský systém vlastníma očima. Začaly se poskytovat výjezdní doložky k platnému pasu do kapitalistické ciziny i obyčejným lidem.
Ale raději od začátku, protože jak víme, všecko souvisí se vším. Bylo to dávno, velmi dávno, když jsem se narodil. Tehdy si lidé kolem zrovna zvykali na fungl nový název krajiny, kde žili. Protektorát Boehmen und Mahren. Tak zcela evidentně válečný materiál. V mém předškolním věku byla válka součástí života jako jaro, léto, podzim, zima. Vyrůstal jsem v činžáku v chumlu kamarádů a kamarádek. Největší radost jsme mívali z leteckých náletů. To se při poplachu celý barák nahrnul do sklepa, dospěláci seděli zarytě v koutě a my jsme se společně dosyta vyblbli bez napomínání a jiných nežádoucích zásahů z jejich strany.
Po válce následovala škola, ale hlavně vzrušující hry v okolí, které bylo plné válečného materiálu, tak vhodného k dětským hrám. Dodnes se s kamarády, kteří jsme zbyli, divíme, že jsme to ve zdraví přežili. Ještě než spadla klec v r 1948, jsem stihl zacvičit si v Sokole a hlavně jako vlče místního Skautu nádherný prázdninový měsíční tábor ve Vysokých Tatrách v Tatranské Lomnici. Poté se život jaksi pozměnil.
Dověděli jsme se, že vedoucí v Sokole a Skautu byli naši úhlavní a hlavně zakuklení nepřátelé. Zavřeli je, i Skaut a Sokol. Nás učili milovat a provolávat slávu SSSR. Byli ale špatní učitelé a nezadařilo se. Jak by mohlo, když jsem měl kádrově závadný původ. Otec, bývalý úředník Pražské městské pojišťovny, se už zakaloval přeřazený do výroby, coby pomocný dělník. Navíc byl politicky nespolehlivý, neboť veřejně prohlásil co si o komunistech myslí.
Dědeček od mamky byl prťák neboli švec, ale soukromý a dědeček od taťky jezdil jako brzdař s ČSD. Proto jsem se musel prvně i já zakalit ve výrobním procesu a teprve potom mě bylo milostivě dovoleno vzdělání na průmyslovce, i když jsem tehdy měl úplně jiné ambice, které byly v daném systému neuskutečnitelné. A na vojně jsem skončil na Šumavě. Ne, nebyla do mne vložena důvěra a nestřežil jsem západní hranici bašty míru a socialismu, ale zato jsem přišel na chuť moku značky Gambrinus v hospodě U kulaté báby v Janovicích nad Úhlavou. Takže jsem se po dvou letech vrátil z vojny coby celý muž.
V roce 1968 jsme byli s ženou Mílou dva roky svoji, táhlo nám na třicítku a volný čas po práci jsme věnovali intenzivní výstavbě vlastního hnízda, jinak rodinného domku na okraji Brna v Řečkovicích. Svépomocí holenkové, svépomocí. Tehdy neexistovalo stavbu zadat firmě a čekat až ji postaví. Dokonce i studnu v žule jsme si vrtali a stříleli. V práci si z nás dělali srandu, že se chceme prokopat do Austrálie. To ještě holoubkové netušili a ani my ne.
Přesto jsme si hodlali udělat dovolenou. Takovou trochu dobrodružnou, jak už byla ta rok předtím. Vyjet si na motorce JAWA 250 s přívěsem PAV 40, zvaným vajíčko k Jaderskému moři do Jugoslávie. Tentokrát však ne přes socialistické Maďarsko, ale přes kapitalistické Rakousko do Slovinska a Julské Alpy. Pak jsme měli cestu nalajnovanou do Benátek, Raveny, Rimini, San Marina, Florencie, Říma, Pisy, Gardy s jezerem, Bolzano a přes Brenner, Innsbruck, Worgl, Brixen, Kitzbuhel, Salzburg a přes Linz a Vídeň domů. Odjezd měl být v pátek 23. srpna ráno.
V pondělí 19. srpna jsme pobyli v práci déle, nadělávali jsme si ten pátek, kdy jsme chtěli vyrazit na naši dovku. V úterý, 20. srpna, jsme večer zajeli ke kamarádům poradit se o cestě přes Julské Alpy a kolem Triglavu. Od nich jsme se vraceli dost pozdě a to jsme netušili, že "bratři" nás už začali okupovat.
Každé ráno o půl páté nás budilo rádio a my pak v cuku letu sedli na motorku a jeli přes půl Brna do práce. Ve středu, 21. srpna, nás však nevzbudil obvyklý program, ale vážná, jaksi truchlivá hudba. Jen ze srandy jsem řekl, že začala 3. světová válka, ale srandičky okamžitě zatrhlo naléhavé hlášení o okupaci Československa armádami Varšavského paktu. Udělalo se nám až fyzicky zle, ale sedli jsme na motorku a vyjeli do rodícího se dne.
Na hlavních křižovatkách byli Ruští vojáci a u mostu přes řeku Svitavu v Zábrdovicích i s technikou a kulomety. Navíc tam tehdy ještě byla železniční zastávka Tišnovky, tedy dráhy do Tišnova, která je dnes už pouhou historií. V práci se samozřejmě nepracovalo, ale lidi co dojeli, poslouchali rádia a diskutovali. Dost lidí do práce vůbec nedojelo. Odpoledne jsme pod bedlivými zraky okupantů zase odjeli na motorce domů, kde jsme se začali věnovat naší rozestavěné stavbě.
Stavěli jsme na sousedním pozemku vedle Míliných rodičů, u kterých jsme zatím bydleli. A navíc na výpadovce na Prahu. Tato byla blokována ruskými vojáky zrovna před barákem, takže o zábavu jsme měli postaráno. Bydlet o dvě čísla dál od Brna, tak nás ty mrchy nepustily ani do města. Došlo nám, že v pátek 23. srpna na dovku neodjedeme. Přesto jsme sháněli informace, jak to vypadá po cestě z Brna do Mikulova a na Vídeň.
Celý večer 21. srpna jsme sledovali rozhlas a televizi, kde byly zprávy převážně z Prahy. Zprávy od lidí byly mnohdy protichůdné, jako od mého šéfa, kovaného komunisty, co se 23. srpna vrátil z Vídně od sestry. Na otázku jak to vypadá po cestě, a jestli Rusi neblokují silnici, odpověděl, že nic neviděl a všecko je v pořádku, nic se neděje. Chudák nevěděl co si může dovolit říct a tak raději mlčel, a vyčkával jak to vše dopadne.
Tak jsme pár dnů sbírali informace, které jsme náležitě filtrovali. O víkendu jsme chodili po "štatlu" a četli různé vtipné nápisy posílající Ivany domů na východ do Ruska nebo i někam jinam. Všechny ulice už byly bezejmenné, tabulky se jmény a čísly zmizely jakoby zázrakem.
Okupantům se nepodala ani voda, ani jídlo i když někteří vypadali že by obé potřebovali. Veškeré diskuze s nimi vedly k ničemu. Buď se báli rozhovoru nebo lépe, měli zakázáno se s námi bavit. Pocit bezmoci a frustrace byl intenzivní. Atmosféra napjatá, nabitá nenávistí k okupantům. To jsme ale ještě furt byli optimisti a mysleli si, že to přece nemůže dlouho trvat.