Jakub S. 13.2.2009 0:28

Hrnky... no to bude dlouhé a pečlivé povídání.

O vybírání, z čeho se mi zrovna co chce pít. O hrníčcích a šálcích od lásek a... po nich. Když už jsou  j i n d e. A těch, co jsme dali mámě a tátovi, když šli do svého bytečku - a pak se octly zase u nás, okruhem života. A teď už je mám jenom já. Keramické, porcelánové, čínské, korejské, z DDR, z Polska, z Uher, s pokličkou, rýžové, oplétané mědí a k tomu taková konvička, koflíčky do šířky a malinké na středozemsko-maďarské vražedné uno, a k tomu spousta cukrátek, piškotků, vafliček, čokoládek, vybrat si z tuctů a tuctů cukříků, co si donáším od mládí z kaváren, sladě jen nepatrně... aby bylo jasno, pojednání jsem ještě neprošel. Až ráno, až ráno... až bude bílý den.

Já jsem to věděl, dyť se znám. Stejně je to hned pár řádků. Su čím dál stejný. Marné.

• reagovat
• nahlásit příspěvek