14.12.2019 | Svátek má Lýdie


ČLOVĚČINY: Cesta do města

19.4.2006 0:21

Když byly naše děti malé,i my jsme většinu letních prázdnin trávili v domečku u lesa nedaleko Prahy. Já, manžel Jirka, naše tři děti a teta Anča. Pokud bychom naši dovolenou trávili s Jirkou společně, pokryli bychom necelou polovinu prázdnin. Nechat po zbylou dobu děti na starost tetě celý den, by bylo nevlídné i vůči tak velkorysé osobě, jako byla teta. Proto jsme se při vybírání dovolené střídali. Jeden zůstal s tetou venku, druhý jezdil denně 50 kilometrů do práce.

Já jsem při dojíždění dávala přednost vlaku, kde jsem mohla hodinu sedět v klidu u okna, pozorovat probouzející se letní krajinu a na nic důležitého nemyslet. To byl pro mne, zaměstnanou matku tří dětí, tehdy svátek. Tato varianta však měla jednu dost podstatnou vadu. V našem ústavu byly píchačky a kvůli minutám pozdního příchodu dělalo vedení velké problémy. Od zostouzení na výrobních poradách až po krácení vzácných prémií.Výzkum se provozoval výhradně od 6:45 do 15:30 - přesně. Vstávala jsem tedy o půl páté a v pět mi jel vlak, který byl v šest ráno v Praze. Pokud jsem měla štěstí, stíhala jsem se zařadit do fronty u píchaček včas.

Byla jsem mladá a ranní vstávání mi nijak zvlášť nevadilo. Ne tak Jirkovi. Ten nikdy úplně neuvěřil, že musím být u píchaček opravdu včas, stejně jako nevěřil, že musím v přesných termínech odevzdávat výsledky své práce. On chodil do práce většinou v půl osmé a vracel se pravidelně v době, kdy najedené a umyté děti začaly usínat. Své publikace mohl odevzdávat kdykoliv a dokončoval je tradičně před vánočními svátky a před dovolenou. To pak doma někdy ani nespal a dělal bez přestávky, až do úplného vítězství. Co se týče ranního budíčku, hovořili jsme prostě každý jinou řečí. Ranní vstávání mu vadilo a tak to se vstáváním za úsvitu nepřeháněl. Vadilo mu kupodivu ale i vstávání moje, protože byl přesvědčen, že tím trpím. Jirkovou hlavní životní náplní je, podle jeho slov, těšit Věrušku, tj. mne. Jeho snahy udělat mě šťastnou mi ale někdy dávají pěkně zabrat.

Tenkrát o prázdninách se mě v neděli večer před mým dojížděcím týdnem snažil přesvědčit, abych do práce jela autem. Mohla bych tak vstát o něco později. Mně se moc nechtělo. Vlak byl jistější než naše obstarožní a nespolehlivá škodovka. Chvíli jsme se hádali, potom jsem si řekla, že to nestojí za to zlobení a svolila jsem. Jirka, spokojen, že mě zase jednou učinil šťastnou proti mé vůli, mi předával klíče od auta a pravil: "…a prosím tě Věruško, vem si hned ráno někde benzín, už ho tam moc není. A moc nesviť! Nedobíjí se baterie."

Dost ve mně zatrnulo. Nejbližší pumpa v Sadské otvírala až v sedm a česká krajina před rokem 1989 ještě nebyla znešvařena benzinovými čerpadly tak, jako dnes. O non-stop provoze se nám ani nezdálo. V Praze jsem musela být nejpozději 20 minut před sedmou, což znamenalo vyjet z domu kolem půl šesté. O tom, že bych ráno nemusela svítit, se nedalo vůbec uvažovat. Počasí bylo už přes týden zamračené a deštivé.

Chvíli jsem ještě bojovala za sice časnou, leč klidnou cestu do Prahy vlakem. Díky předchozí hádce jsem však postrádala potřebnou razanci při uplatňování svých argumentů a zlomena jsem se odebrala na lože.

Ráno mi Jirka otevřel bránu a zamával. Bylo tma jak v ranci a hustě pršelo. S rozsvícenými parkovacími světly, abych moc nezatěžovala nedobíjející baterii, jsem se opatrně doplížila k dálnici. Tam už se řítily desítky dojíždějících rodičů, každý s plnou nádrží a dobitou baterií. Rozsvítila jsem i svá skomírající světla a zařadila se do proudu. Stěrače sice neměly sílu stírat, ale s nosem na skle jsem okolní svítící auta jakž takž viděla.

Cesta proběhla celkem hladce. Až na to, že na dohled od Prahy už toho baterie měla zřejmě dost a přestaly mi svítit blinkry.To nebyla ještě žádná tragédie. Plížila jsem se za nejpomalejším autem a prostě jsem nepředjížděla. Horší to bylo po sjezdu z dálnice. Cesta z Hloubětína do Podbaby nevede rovně a po hlavní. Občas jsem zahnout musela. Nalevo to ještě šlo. Po stočení okénka mi sice pršelo do klína, ale mohla jsem vystrčil ruku a věřit, že moje mávání ostatní účastníci silničního provozu nepochopí jako kynutí rozespalým davům na chodníku, ale jako můj úmysl zabočit vlevo. Toto počínání sebou neslo další problémy.

Zkuste levou rukou mávat a pravou držet volant. Nezařadíte. Auto buď chcípalo nebo burácelo, ale to byl jen nepodstatný doprovodný jev mé jízdy. Svoji touhu zahnout doprava jsem mohla dávat najevo jen postupným zpomalováním daleko před křižovatkou a třením se pravými koly o obrubník. Každá změna směru mě málem stála život. Kočičí hlavy na předměstí byly kluzké, auto v dešti skoro neviditelné, teď už ani nepředstíralo, že svítí. Mezi Letnou a Bubenčí jsem začala věřit, že bych mohla dojet. V Papírenské jsem si už dokonce začala dělat starosti s píchačkami. Bohové stáli při mně. Doklouzala jsem na parkoviště ústavu a zastavila. Sprintovala jsem do vrátnice, odpíchla a zasunula píchačku číslo 62 na správné místo. Včas !

Teprve potom mi přišlo divné, proč se auto vlastně zastavilo. Vždyť jsem ještě nezačala brzdit! A klíček stále trčel v zapalování! V zápalu boje o vteřiny jsem ani nevypnula motor. Vypnul se z nějakého důvodu sám. Auto zřejmě po desetiletém intimním soužití vycítilo moje zoufalství říznuté vztekem a nastavilo preventivně autopilota. Zkoušela jsem znovu nastartovat - nic. Baterie vybita, nádrž vysušena. Tím ale historka zdaleka nekončí!

Zdálo by se, že dobít baterii a doplnit benzin není v civilizaci žádný zvláštní problém. O prázdninách se ale vše začalo vyvíjet mimo obvyklý scénář. Většina známých a kamarádů z ústavu byla na dovolené. Příslušné laboratoře a dílny tedy zavřené. I kdybych na vrátnici získala klíče, stejně bych nevěděla do které skříně se ponořit, abych vyhrabala nabíječku. Lehké to nebylo ani s kanistrem na benzin. Jeden jsem sehnala u lakýrníků, ale byl od nějaké barvy a nikdo nevěděl od jaké. Nechala jsem na chvíli shánění a rozhodla se, že z auta zatím vyndám baterii. Ta musela ven tak, jako tak. Naplněna nemístným optimismem jsem se vydala k autu. Ten den ale nic nemohlo jít normálně.

Baterie byla mladší než naše auto a měla čtvercový průřez. Původní baterie, stejně jako díra na ni za zadními sedadly, byla obdélníková. Po odpojení kabelů jsem zjistila, že zatímco po levé a pravé straně baterky zbývá asi centimetrová vůle, nahoře a dole byla vůle spíše záporná. Tam by se nevešel ani vlas. Zkoušela jsem vsunout špičky prstů obou rukou do škvír nalevo i napravo, sevřít tu těžkou krychli a táhnout nahoru. S vypětím všech sil se mi ji několikrát podařilo o pár centimetrů nadzvednout, ale pokaždé se mi nakonec vysmekla a s tupým bouchnutím spadla zpátky.

Jediné, čeho jsem dosáhla, byly do krve odřené ruce a ulámáné nehty. Zkoušela jsem do baterky zabodnout proti sobě dva šroubováky a páčit nahoru. Žádný úspěch. Jen jsem si levou dlaň málem prošroubovala. Někdy dovedu být dost tvrdohlavá. Použila jsem snad všechno nářadí, které bylo v autě, ale po padesáti minutách dřiny, kdy ze mne kapal pot, krev a šmír, jsem to vzdala. Naprosto vyčerpaná jsem se trmácela do laborky, abych se alespoň umyla.

Na schodech mě potkal kolega, který se do té doby asi někde skrýval, protože jsem na něj při ranní honbě za nabíječkou a kanistrem nikde nenarazila. Podle toho, jak se vyděsil, když mě viděl, jsem musela vypadat strašně. Když se mě zeptal, co se mi proboha stalo, byl tak rozrušen, že on, lidovecký poslanec, bral jméno Boží nadarmo. Chtěla jsem mu vylíčit své problémy, ale místo gramotné odpovědi, jsem ke své velké nelibosti začala štkát. Nenáviděla jsem se, vzlykala, škytala a slzy mi smývaly oční stíny ze šmíru i krvavá zdravíčka, která jsem si na tvář namázla odřenýma rukama při otírání potu. Nakonec se mi však tím pláčem ulevilo a trochu jsem si oddechla, že jsem se o svůj problém s někým podělila.

Baterku jsme nakonec spojenými silami dostali ven a donesli do laboratoře. Kolega někde objevil nabíječku a v naději byl i relativně čistý kanistr na benzín. Začala jsem se pomalu zklidňovat, umyla jsem se, uvařila si čaj a usedla k zaslouženému odpočinku. Po pár minutách zazvonil telefon.

Jirka, přeci jen trochu nervózní z toho, jak jsem ráno dojela, sedl na kolo a dojel do Sadské k telefonní budce, aby se zeptal, jak se mi daří. S pocitem dobře vykonané práce a přestátých nebezpečí jsem mu humorně líčila všechny své útrapy. Jirka zcela evidentně trpěl za mne a vykřikoval svá "och, achich a jejda". Když jsem se dostala k líčení svého marného boje s baterkou, Jirka se mě zcela upřímně a bezelstně zeptal: "Ale Věruško, proč děláš takové těžké věci, proč to nenecháš na mně ?"

Podotýkám, že, i když je to k nevíře, myslel to upřímně. Znám ho a jsem na něj zvyklá. Ale pořád mě ještě občas dokáže vytočit k nepříčetnosti. Humor mě rázem přešel a zařvala jsem do telefonu: "Ježišikriste, jak jsem na tebe mohla počkat, když to auto chcíplo v ústavu na parkovišti? Vždyť jsi mi včera večer ten blbej klumpr vnutil s tím, že skoro nesvítí a nemá benzín!" "Ty jsi ale sprostá Věruško!" odvětil můj gentleman. A já jsem se holt zase jednou nezachovala jako dáma. Naprosto vysílená jsem už ani řvát nemohla. "Jdi do p…. Hostomáku!" dostala jsem ze sebe a zavěsila.

Moc pyšná jsem tedy na sebe nebyla. Jako vždy, kdy ve mně Jirka svým přístupem k řešení, nebo spíš neřešení problémů probudí běsy. Na další zvonění telefonu jsem nereagovala, když bylo zvonění moc dlouhé, nadzvedla jsem sluchátko a bouchla s ním zpět do vidlice.

Po ústavu se veselá historka o mých útrapách brzy roznesla. Alespoň se tak našel kolega, který přijel do práce autem a dovezl mě s kanistrem k pumpě, takže jsem mohla doplnit pohonné hmoty. Odpoledne se dobila i baterie, sluníčko svítilo a Praha o prázdninách byla docela průjezdná. Na dálnici jsem si už v autě zpívala. U cíle své cesty jsem zahnula k lesu a viděla jsem, že už mám otevřenou bránu. Mávala jsem radostně z okýnka, tentokrát nikoliv proto, abych nahradila blinkr, ale z čiré radosti, že jsem dojela, a že všechno dobře dopadlo.

Jirka stál připraven zavřít vrata a tvářil se rozpačitě. Z míry mě vyvedla teta, která běhala kolem auta jako poplašená slepice a vykřikovala :"Jéžiš děti, vždyť je to dobrý, no tak, hlavně se nehádejte, vždyť to nemá cenu." Zřejmě to v telefonu vypadalo, že jsem odhodlána ke všemu, hlavně Jirku definitivně nechat tam, kam jsem ho poslala. Moje dobrá nálada na pozadí těchto chmurných představ působila nějak nepatřičně. A tak jsem se nakonec zase omlouvala já.

Věra Hostomská


Fincentrum & Swiss Life Select a.s.
Manažer/ka obchodního týmu - Praha

Fincentrum & Swiss Life Select a.s.
Praha
nabízený plat: 80 000 - 120 000 Kč