ri 4.4.2009 22:48

Jsem rozmazlený plavec

V Rakovníku se školní plavání neprovozovalo a po všem vysvětlování a splývání jsem jednou jako středoškolačka na bazénu úplně jinde najednou pochopila jak na to, a od té doby plavu ráda a vytrvale. I když rychle ne. kolem Neratovic a potom kolem Hradce jsme často navečer vyráželi na večerní a soumrakové plavání. Miluju ten tichý pohyb vodou s hvězdami nad hlavou. Jen to vyžadovalo speciální výbavu. Kolem soumraku jsou komáři nejkrvežíznivější. Tak jsme se natřeli repelentem (a  přiznávám, občas vzali sebou nic netušící oběť). A tady je ten problém. Vždycky do pískoven. Na moje  plavání musí být voda křišťálově čistá a raději studená. Opustili jsme Hradec a stal se ze mě neplavec. Stojím na okraji místních "koupališť" a "jezer", hledím do hnědé břečky plné lístků, řas, zvířeného bahna a šťastných lidí a myslím na hlubokou, tyrkysově průhlednou vodu, čistou tak, že si vidím na nohy. Právě tak jsem se stala neplavcem.

• reagovat
• nahlásit příspěvek

Yezi 4.4.2009 22:26

Miluju vodu

je to můj živel, prostě být to na mně, tak jsme z vody nikdy na souš nevylezli! Vyrostla jsem na miniprostoru mezi řekou, rybníkem a koupalištěm a naučila se sama plavat asi v 5... jo a taky skákat z 10m můstku, což babičce, která mě vždycky po několika hodinách přišla vytáhnout z vody za uši, málem přivodilo infarkt Nicméně, jak vidím vodu na plavání tak do ní musím a mířím takříkajíc k obzoru... jen poslední dvatři roky mě to trošku blokují nachlazená záda a já tiše doufám, že nebude hůř...

• reagovat
• nahlásit příspěvek

jajka 4.4.2009 22:25

Voda je můj živel,

ve vodě nejsem nemehlo. Plavat umím od cca 6-7 let, ale školní plavání jsem nezažila. Poslední roky základní školy jsme teplá červnová odpoledne trávili u motolských rybníků, nebo na koupališti pod Barandovem se značně studenou vodou – tam jsem poprvé skočila z pětimetrového prkna, a pak otevřeli bazén v Podolí....to teprve bylo něco. Někdy kolem roku 1964 jsem poprvé u moře vyzkoušela masku a šnorchl a propadla potápění, i když dnes bych řekla spíš šnorchlení. No a taky četbě knížek pana Cousteau. S ploutvemi jsem plavat neuměla, ale nebránilo mi to potopit se se svým žabím stylem i do nějakých pěti, šesti metrů pro nějakou škebli. Teprve nedávno jsem zjistila, že vyrovnání tlaku – aby uši v hloubce nebolely, pro spoustu lidí není samozřejmé...

V přiměřeně teplé možské vodě vydržím libovolně dlouho, hloubka mi nevadí, ale mnohem radši pozoruji podmořský život, nejen rybky... jsem součástí toho modrého světa

A pak jednou v práci slovo dalo slovo, nechala jsem se vyhecovat a ve věku nikoliv nejmladším si udělala potápěčský kurs přístrojového potápění. A naučila se na stará kolena plavat s ploutvemi, bez toho to nejde. Od těch dob alespoň jednou za rok jedu na nějakou výpravu – Jadran, Rudé moře. Asi bych o tom měla napsat, ale nevím, jak začít – že je voda můj živel?

• reagovat
• nahlásit příspěvek

RenataE 4.4.2009 22:23

U dědečka na chalupě - intermezzo k tématu

Na prvního máje dědeček nechodil jásat do průvodu. Počasí nepočasí, na prvního máje šel zahájit svou plavací sezónu v rybníku Cihlář.

Chalupa neoplývala koupelnou ani teplou vodou a koupel v plechové vaničce, zásobované teplou vodou ohřátou na kamnech - to nebylo to pravé ořechové. Havlíčkův Brod v té době provozoval Městské lázně. V lázních byly oddělené kóje, v každé z nich veliká litinová vana a teplé vody, co hrdlo ráčí. Lázně skýtaly i další vymoženosti - pedikúru a asi i kadeřnictví, ale já si pamatuji jen ty vany, jednou jsem tam byla s babičkou Takže důkladná očista se v zimě odehrávala v Městských lázních a od května do října v Cihláři.

Rybník Cihlář - jak jméno napovídá - je v lokalitě, kde se těžila cihlářská hlína. Břehy neskutečně klouzaly a jednou mi prodloužily prázdniny o dva týdny. V krásnou červnovou neděli jsme se šli cachtat, rozběhla jsem se ke skoku, uklouzla a zbylých čtrnáct dnů školního roku jsem strávila se slušivým zinkoklihovým obvazem na noze. Moji osvícení rodiče usoudili, že mi bude lépe na Vysočině a vysvědčení mi v Praze vyzvedli.

• reagovat
• nahlásit příspěvek

vitr 4.4.2009 21:21

tax Axa - to je teda opravdu zajimave

protoze tam v Axe  mne nekdy koncem 60 let hazela do vody jako mlada talentovana ucitelka plavani -  pozdejsi  medailistka  ve skoku do vody   Duchkova  myslim se jmenovala. Ucila mne tim ze mne hazela do vody pres okraj bazenu. Vysledek se dostavil - sileny strach z vody , ten mne presel az asi ve 12 kdyz jsem se na jakemsi pisniku naucil plavat sam

Od te doby jen lituju ze musim z vody, uzasny pocit - svobody, volnosti  pohody...

Pizduch vodu - kdyz tam je neco zajimaveho - zadny problem, za jakehokoli pocasi kdyz jsem tam ja, chvili fnuka a pak se vyda - verne po boku - co kdybych tam mel schovanou kachnu - proc jinak bych tam taky lezl pekny vecer

• reagovat
• nahlásit příspěvek

Pája 4.4.2009 19:41

Plavu dobře plavu rád

Zdravím, my jsme všeci plavací, já, Frogi, Terry, mě naučili plavat v plavání, Frogiho naučila plavat Yorča a ten to zas předal Terrymu takže dnes Terry pobíhal po břehu Dřevky jako,že už je čas zahájit sezonu ale nic, šli jsme na agility

jinak oba vyžadují do vody hračku, máme takové super kolečka z lana, každý svoje,ale Terry je mrcha a Frogáška okrádá,

a vlastně Frogi už sezonu zahájil a bude schnout až do rána

• reagovat
• nahlásit příspěvek

Hanča 4.4.2009 19:41

Jsem vodomil,

plavání miluju, naučila jsem se plavat rychle a dřív, než jsem šla do školy. Můj tatínek měl spoustu vynikajících vlastností, ale trpělivost k nim rozhodně nepatřila, a tak jeho metoda vyúky byla spartánská - vysvětlil mi, co mám dělat a hodil mě do vody. Moje maminka zatím na břehu trpěla, protože sama plavat neuměla, až asi za 10 let poté absolvovala kurs plavání (nikoliv u tatínka, to by nedopadlo), ale nebyla si nikdy jistá a nikdy nešla nad hloubku. Mě kupodivu jeho drsné metody neodradily, naopak jsem si plavání zamilovala a dlouhé trasy na druhý břeh rybníka, na ostrůvek, přes zátočinu mám ráda. Pohyb ve vodě klidným tempem je pro mě přirozený a připadá mi, že bych se tak mohla pohybovat nekonečně dlouho. Jednou - myslím, že to bylo na dovolené ve Francii - jsem se takhle vydala z "naší" pláže přes zátočinu prohlédnout si protější pláž. Byla jsem už prakticky u cíle, když se mi na postavách na břehu zdálo něco divného - co to jenom je? No, všichni byli nahatí, namířila jsem si to přímo mezi nudisty. Z prohlídky pláže tentokrát nebylo nic - postála jsem asi tak 5 vteřin na špičce nohy, abych si odpočinula, a obrátila to zase nazpátek.

Uff - jsem ráda, že se mi podařilo dopsat, za předposlední větou mi Firefox spadl,ale naštěstí se zase obnovil.

• reagovat
• nahlásit příspěvek

Zdena b.p. 4.4.2009 19:17

Dobrý večer.

Dobrý večer. Jsem holka od vody a plavání je pro mne veliké potěšení. První řádný výcvik plavání vzal na svá bedra můj o osm roků starší bratr. Byli jsme tenkrát u bazénu v Harrachově, mně byly necelé 4 roky a bratříček mne měl hlídat. Jak potupné. Tak mne zkusmu skopnul do hloubky a já se doštrachala ke kraji. To byl můj první metr. Pak už to šlo docela svižně, takže jsem o prázdninách před první třídou dokázala přeplavat Labe. Nesměla to vědět mamka, protože ona byla klasický neplavec.  Vzhledem k úrazu na koleně jsem měla od osmnácti osobitý styl "našišato, ale nikdy pro mne nebyl problém dočvachtat se přes Orlík, Vranov, nebo i Slapy. Prostě lážo - plážo. U vody a ve vodě jsem zažila moc. Vlastně je to opravdouvá součást mého života. Neumím plavat důstojně na paní radovou. Po otevření nového bazénu kousek od nás, jsem zjistila, že mi nedělá dobře chlorovaná voda do očí. Tak jsem si koupila brýle. Já vím, máte je kde kdo, já si říkala, že už jsem na ně taková... přerostlá. No taková radost, jakou jsem si pořídila mne překvapila. Sluníčko svítilo do vody a já si jela pod vodou s otevřenýma očima. Úžasné. Z bazénu je vidět do parku a zejména sluncem zalité  zasněžené stromy jsou krásné. A v létě? to se u nás chodí koupat podle fáze léta a času, který na vykoupání máte. Než skončí škola, tak si zajdeme na Grádo. O prázdninách to už není ono. Je to slepé rameno Labe a kvete tam voda. Velice blízko je písák Malvíny, který v srpnu už taky není čistý. Tak šlápneme do pedálů a přejedeme Labe a skončíme u Jazery. Ale mohla bych klidně pokračovat o místech, kde se člověk slušně vykoupe. Jízda na kole a plavání nepovažuji za sport. Je to kus mého života.

• reagovat
• nahlásit příspěvek

Olčava 4.4.2009 19:13

Miluju plavání,

ale takový lážo plážo, nepodávám žádné extrémní výkony, ale užívám si to. A chodím raději do bazénu přes celý rok. Vyvolování u vody mě nebaví, ale když jedem na kole a potkáme nějakou pěknou vodu, tak si zaplavem a jedem dál.

A taky jsem se jednou topila, to jsme byli s babičkou ve Stromovce na říčce a já se tam cachtala s kruhem, a on mi sklouzl na nohy, takže nohy byly nad vodou a hlavu jsem měla u dna. Děsnej pocit.  Nikdo mě nešel zachránit, ono to vypadalo, jako že si náramně užívám a radostně cákám kolem sebe. A já zatím bojovala o život. Ufff.

• reagovat
• nahlásit příspěvek

Vave 4.4.2009 18:57

O.T.

NABÍZÍM SÁLOVÉ "BOTASKY" - můj synáček si čas od času koupí boty, které ho tlačí - zřejmě stále doufá, že se mu nohy trošku zmenší, ale zatím se tak nestalo.  Teď to vzdal asi po dvou letech a odložil téměř nenošené (asi 2x na noze) černé kožené "botasky" velikosti 41, značka hummel, podrážka světlá.

Budu ráda, když se někomu budou hodit, nechce se mi je házet do popelnice. Mohu zaslat nebo případně přivézt na coursingové setkání.

• reagovat
• nahlásit příspěvek

Vave 4.4.2009 18:53

Řekla bych,

milá Dede, že jsem živoucím důkazem, že pocházíme z vodních opic.

Poprvé jsem se topila, když mi byl rok a půl a hlídal mě nezodpovědný strýček, který na malou neteř balil slečny. Tehdy jsem se šla projít na molo nad rybníkem a pokračovala v chůzi i ve chvíli, když už molo skončilo. Naštěstí strýčkovo děvče nebylo až tak oslněno půvaby mého strýčka a zaregistrovalo, že mizím pod hladinou, a strýček pro mě hrdinně skočil. Pak jsem se topila v šesti a půl letech v Sázavě, kdy jsem zkoušela, kam až stačím, a ona pak tam byla hlubina a proud, a zachránil mě nějaký kolemjdoucí pán. Potřetí jsem se topila v Drhlenách na táboře o rok později, kdy jsem seděla na pružném skokanském prkně a honili se tam velcí kluci tak vehementně, že mě katapultovali do hluboké vody. Tentokrát pro mě nikdo neskočil, ale všichni na břehu mi radili, že mám dělat tempa a já jsem je dělala a od té doby umím plavat.

Plavu ráda v rybníku i v řece, máčím si hlavu, do vody skáču šipkou a pak plavu pod vodou a cítím, že do vody patřím; taky moc ráda vodou chodím, potokem, i na břehu rybníka, řekou.Musím přiznat, že letos jsem nohy do vody ještě nestrčila, ale Anka už si v potoku poležela - jaro je fakt tady.

• reagovat
• nahlásit příspěvek

Xerxová 4.4.2009 18:13

rehek

špačkové přiletěli na počátku března, když byl všude kolem sníh - ale to mě nepřekvapuje, to jsou opravdu otužilí poslíci jara. Ale dneska na mě na zahradě koukal zvědavý rehek domácí - takže jaro už opravdu dorazilo. No podle teplot spíš léto

• reagovat
• nahlásit příspěvek

Apina 4.4.2009 17:30

jééééé Axa

Do Axy jsem také chodívala plavat v rámci školního výcviku, tuším, že to bylo ve druhé nebo třetí třídě. Mám takový dojem, že plus mínus nějaký rok to muselo být zhruba ve stejné době - rok tak cca 1973 + - něco. Dámy s tyčemi si ovšem jako už dávný plavec nepamatuji. Plavat jsem se naučila asi v pěti letech v naší pískovně - mimochodem není nad pískovny, je tam čistá voda a je sladká. Plave se okamžitě od břehu, protože jsou strmé, prostě, pro dobrého plavce pohádka. Tenkrát nás v Axe  rozdělili na družstva od neplavců po plavce, a já už dobře plavala, takže pro mě to byla příjemná zábava. Plavali jsme vždy v hloubce a neplavci byli na druhé straně, takže jejich výcvik si nepamatuji. Když o tom ale přemýšlím, mí spolužáci neplavci nějaké výrazně pozitivní pocity neměli, tak asi dostávali přes prsty. Pro mě plavání mělo to ještě jeden půvab, po plavání si mě vyzvedávala má máma a chodily jsme ještě s jednou mou kamarádkou na dort do Bíle Labutě, která je hned naproti. Nahoře byla kavárna - a ty dorty ... mňam

• reagovat
• nahlásit příspěvek

Bubu 4.4.2009 17:04

Plavání je báječné

Je to jediný pohyb, ve kterém mohu soupeřit se svými chlapy, ba co víc, mnohdy jim to pěkně natřu. Plavu od 4-5 let, vlastně si nepamatuju, že bych někdy neuměla plavat. Naučili mě to rodiče na dovolené na Latorici a pak to podpořily ještě 3 týdny v Bulharsku. Tatánek miluje vodu, ale spíš jako rybář a do bazénu bychon ho nedorvali. Máma plavání miluje, nejspíš je napůl ryba. Sice plave stylem paní radová, ale to proto, že kdyby si propláchla nos, spustí se jí rýma a smrká pak 3 dny. Zato může plavat hodiny a hodiny a vyleze naprosto v pohodě, žádná únava.

Pro mne je styl paní radová za trest, děsně se nadřu a nic neuplavu, takže z vody vždycky lezu s kompletně mokrou hlavou. Ale jsem schopná plavat jako Hanka klidně hodiny a hodiny. Na vysoké jsem si na těláku střídala plavání s kanoistikou a v té době jsem poprvé zažila jaké to je, zpotit se v bazénu. A v poslední době při plavání oceňuji mírné tukové zásoby. Předloni jsem se s Juniorem vydala v Chorvatsku plavat na ostrov (nemám ráda, když se na podobné dálkové plavby vydává člověk sám, i když je to dobrý plavec, může se ledacos přihodit). Doplavali jsme v naprosté pohodě na ostrov, vylezli na šutr a slunili se. Jenže Junior se rozklepal jak ratlík a nebyl schopný se zahřát. On je totiž typický vytáhlý puboš s tělem bez gramu tuku. Navíc žádný energetický doping nebyl po ruce. Slunili jsme se tam na šutru dost dlouho, až to Mému nejdražšímu bylo divné a doplaval za námi. A byl velmi prozíravý, protože do pytlíku zavázal tatranku a pověsil si ho na krk. Junior sprásknul tatranku, přestal se klepat a v klídku jsme zase doplavali zpět.

• reagovat
• nahlásit příspěvek

HanaW 4.4.2009 15:59

Plavaci historka

Plavat me naucil tata, sam vyborny plavec. Vytrenovala jsem se sama do plavce na velke vzdalenosti, jako treba preplavat na nejake prehrade 2 hodiny na druhou stranu, chvili se kochat a pak zas odplavat zpatky. na rodinnych dovolenych na  mamu sly mrakoty, kdyz se ptala, kde je Hanka a bylo ji receno, ze jsem si sla zaplavat - a po 4 hodinach se vratila.

Pobyt ve vode je pro mne jak terapie na dusi i na tele. A taky jako Dede miluju more - je ciste, slane a nechemicke. Pravda, v Atlantiku s casto velkyma vlnama a proudama se toho zas tolik naplavat neda, tak splyvam - dobre a dlouho. Obcas vylezu z oceanu jako susena nasolena svestka. Clovek ztrati pocit casu, starosti odplynou, voda huci do ucha, a telo je skoro jak v beztizi.

Tak si tak jednou splyvam v Myrtle Beach pobliz rybarskeho mola. Po urcite dobe, kdyz jsem mrkla na molo, jsem si vsimla, ze rybari jsou krapet rozcileni a mavaji rucickama. No, asi jde dobry ulovek. Pak se mi zdalo, jak jsem otocila hlavu, ze kolem me projel cerny trojuhelnik. Napadlo mne, ze by to mohl byt zralok, ale plaz zapraskana lidma, jsem relativne blizko brehu, coby, ze. Vysvetlila jsem si to, ze to byl opticky klam - voda v oku, slunko a vlny. No, lidicky na molu za chvili hystericky mavali rucickama, tak jsem slapala vodu a vsimla si, ze i lidi na brehu mavaji rukama a kynou ku brehu. Konecne jsem se zvolna vydala, co ze tam ti lidi maji.  A, ejhle, sdelili mi, ze kolem me nekolik minut krouzil zralok. ten trojuhelnik byla ploutev. Zachranilo me bud, ze zralok nebyl hladovy, ale spis to, ze jsem splyvala - zautocil by spis na vetsi fyzickou aktivitu. Se svym fatalistickym pristupem nadale v oceanu splyvam (kolikrat jeden narazi za zivot na zraloka?), ale ne u rybarskych mol. Kdyz tam totiz ti rybari hazou krvave navnady, tak to zraloky muze privolat na svacinku.

Chet mel nervovy zachvat ex post facto, o mem plavani se zralokem se dovedel az kdyz jsem byla na brehuobklopena davem.

• reagovat
• nahlásit příspěvek