Učí nás to už jako malé děti. Kterápak ručička je ta pravá? A levá? Nu přece ta druhá, že... Vypadá to tak jednoduše, ale děti z toho bývají zmatené. A když vyrostou, tak se jim to jako dospělým plete taky. Ještěže nemáme víc rukou!

Pokud je člověk v klidu, většinou se trefí. Konec konců, je to dovednost, kterou potřebujeme pořád. Ale běda, když je člověk v nějaké stresu, lhostejno z jaké příčiny. Vpravo nebo vlevo? Ježíšikriste, já nevím, prostě tam!!!

Velká legrace to bývá na cvičáku a v tanečních. Princip je stejný. Musíte se soustředit na vykonávání pro vás nepříliš přirozených pohybů a navíc se je snažit koordinovat s partnerem a je lhostejno, kolik má tento nohou. Cvičák však má však přece jen nějaké ty výhody. Za prvé vás tam nutí vodit psa pořád na jedné straně (levé...:))), takže si pro povel vlevo v bok stačí zapamatovat, že je to ten, při kterém o to zatracené zvíře klopýtnete. A za druhé se vám pes do rozhodování o stranách neplete, což rozhodně nemůžete říct o partnerovi v tanečních.

Tam je to vůbec mnohem pikantnější. Nejenže proti sobě stojí dva jedinci, kteří jsou přesvědčeni, že povely vlevo a vpravo ovládají, ale tady navíc přijde problém s pohybem vpřed a vzad. Zatímco pán jde kupředu, dáma ve stejný okamžik couvá. Přitom povely jsou z pochopitelných důvodů směrovány pouze na jednoho z partnerů - většinou na pána. Dáma si to zkrátka musí urychleně zrelativizovat.

A to nemluvím o tom, že z vás taneční mistr velmi rychle udělá čtyřnožce. V povelech se střídá levá zadní s pravou přední s nonšalancí odpovídající spíš koňské drezúře než výcviku společenských dovedností dvounohých bytostí. Je ovšem pravda, že na konci prvních lekcí si zúčastnění velmi často jako ti koně opravdu připadají.

Já sama mám s rozpoznáváním stran klasické potíže. V klidu to jde, za volantem je to horší. Andy, můj nejčastější navigátor, rychle pochopil, jak se na mě musí - obzvlášť, když jsem po dlouhé jízdě unavená. Netrvá na exaktních příkazech vlevo a vpravo, ale nahrazuje je zřetelnějším povelem "tam jeď!" doprovázeným odpovídající gestikulací. Funguje to skvěle!

Nejhezčí zážitky z kolektivního popletení však mám z hodin orientálního tance. Jednotlivé prvky se komponují do sestav a ty do choreografií. Půvab tance podle předepsané choreografie je především v koordinaci tančících. Jak jednoduché! Jistě, ale pouze do chvíle, kdy tančící dámy tvůrčím způsobem přistoupí k problému rozpoznávání stran. Potom už je to jen zmatek - i když někdy skutečně půvabně ztvárněný...

Většina lidí se plete jen někdy, což však dodává jejich jednání vysoký stupeň nepředvídanosti. Já jsem však v létě v Norsku narazila na děvče, které v této věci mělo naprosto jasno. Bylo to na nádraží ve Frederikstadtu a já se tam ptala na cestu do centra. Neměla jsem mapu a nádraží bylo dost daleko na periférii. Jako většina Norů mluvila dobře anglicky a tak vysvětlovala. Trochu mě zarazilo, když mi horlivě ukazovala rukou doprava a říkala k tomu left, tedy doleva.

Zapamatovala jsem si instrukce a vyšla před nádraží. Tam to bylo jasně vpravo, vlevo totiž končilo město. Došla jsem úspěšně až na místo, kde jsem podešla dálnici. Tam však bylo jasné, že je třeba se rozhodnout: vpravo nebo vlevo? Přede mnou byla řeka, kolem rodinné domy se zahradami a centrum mohlo být kdekoliv. Vzpomínala jsem na usměvavou dívčí tvář a ruku mávající vpravo, zatímco ústa říkala vlevo. Na co vsadit?

Vsadila jsem na ruku, připadalo mi to automatičtější. A navíc - kolikrát člověk plácne pitomost, kterou by do sebe ani neřekl jen proto, že mluvit je tak snadné? No co myslíte, strefila jsem se?