Kde jsou ty doby, kdy se pod pojmem strach skrývaly pomyslné obludy, tmavý les nebo oprávněné obavy z trestu po nějaké opravdu vypečené vylomenině. Když totiž člověk dospěje, začne to být komplikovanější.

Strachy se stanou záludnějšími a s oblibou se převlékají za něco jiného. Ty prosté jsou poněkud snesitelnější, protože člověk tak nějak ví, na čem je. Strach o rodinu, z výšek nebo z pavouků je čitelný, a sem tam se s tím dá i něco dělat.

Ty maskované jsou horší, protože zaměřují vaši obranu špatným směrem. Tak si třeba v práci nekonečně komplikujeme život jenom proto, že se bojíme říct ne, nebo máme panickou hrůzu z prostých slůvek "Pane kolego, nemohl byste na okamžik?"

Někdy si zbytečně oplošťujeme život jen proto, že se bojíme neúspěchu nebo trapnosti. Nemusí jít zrovna o konkursy na záviděníhodné pracovní pozice, ale třeba o to, že ani nezkusíme malovat nebo lyžovat, přestože máme obrovskou chuť!

Potíž je v tom, že si v takovém případě neřekneme "bojím se lyžovat, protože budu vypadat jako trouba", ale přijdeme sami před sebou s tím, že jsme moc staří, máme bolavé klouby, alergii na sníh nebo nemáme peníze na vleky. A tak řešíme klouby, alergie a peníze, což pochopitelně nevede k potěšujícímu výsledku, ale k smutku, frustraci a dalším zástupným problémům.

Když však prohlédneme včas, a navíc najdeme někoho, kdo nás podpoří, můžeme tu hydru zmoct. A představte si tu legraci, až budete stát na svahu, budou vám cvakat zuby hrůzou a budete mít pocit, že každý se kouká jen a jen na vaše roztřesená kolena. Následuje odpich, potom první oblouček, zrychlujeme, druhý oblouček a bum! A ono nic! Kolem přesviští pár lyžařů, někdo se zeptá "Dobrý?" a třeba nám i pomůže na nohy. A jede se dál.

A potom člověk zjistí, že strach je (skoro) vždycky horší než to, čeho se tak ukrutně obáváme. Kromě toho rozhodnutí jít do toho už samo o sobě nese tu úlevu spáleného mostu.

Já jsem se třeba celý život strašně bála zubařů. Když jsme se přestěhovali, tak jsem si dva roky nedokázala najít nového zubaře! Důvody, proč se chovám nezodpovědně, jsem si našla snadno - zdejší doktoři s dobrou pověstí měli plno a k těm druhým jsem zase já jít nechtěla.

Nakonec jsem se problému postavila čelem, začala pravidelně usedat do obávaného křesla a statečně čelila nezbytnému ošetření. Musím však přiznat, že mé nebývalé odvaze hodně napomohla důsledná aplikace bolest tišících injekcí...