1.12.2020 | Svátek má Iva


BTW: Nostalgie nedělních podvečerů

8.6.2007

V podstatě celé své dětství a dospívání jsem žila vcelku rovnoměrně na třech místech. Přes týden v Praze a víkendy se dělily mezi ježdění na chalupu v Krkonoších (takto rodný dům mého otce) a návštěvy u přeslicové babičky ve Dvoře Králové. Jestli oba moji rodiče odešli ze svých rodných luhů a horských úbočí do Prahy, aby tu byli šťastni, tak já jsem se vyvedla po nějakém divokém předkovi. Přestože mám Prahu ráda, moje srdce mě vždy táhlo ven, nejlépe do hor. Podědila jsem nejspíš kdejaké atavistické instinkty a opravdu dobře jsem se odmala cítila především v lese. Dede - chalupa

A tak se každý pátek nakupovalo, balilo nejnutnější a vyráželo z města ven. Když jsem byla malá, jezdili jsme do Krkonoš vlakem. Pamatuju si, jak ta cesta byla nekonečná, vlak vyjížděl z Prahy až po páté a než jsme dojeli do Martinic, tak jsem už obvykle tvrdě spala. Při přestupu na maličký motoráček mi obvykle (bez ohledu na počasí) cvakaly zimou zuby, na tvrdých sedadlech jsem s sebou drncala jako dřevěná loutka.

Vystupovali jsme v malé vesničce v hlubokém údolí Jizery. Tam byla zima opravdu vždycky. Jenže... vylezli jsme z vláčku a jakkoliv jsem byla unavená, najednou jsem ucítila chladnou vůni řeky, mokré země a anýzu a věděla jsem, že za chvilku budeme doma. Ta chvilka pravda znamenala sedmikilometrové plahočení do prudkého kopce, přičemž více než polovina cesty vedla po loukách a lesem. Téměř vždy byla tma, protože vlak dorážel někdy před desátou večer.

Pamatuju si, kolik jsem si toho musela navymýšlet, aby mi ta ubíjející cesta nějak utekla. A abych já utekla strachu! Je zajímavé, že hřbitova jsem se nikdy nebála, ale kolik příšer jsem si dokázala představit v jinak milovaném lese! Nakonec jsme uslyšeli potok a jakmile jsme ho přebrodili, byl před námi poslední prudký kopec. Bylo legrační, že zatímco jsme celou cestu stoupali, úplně nakonec bylo naopak třeba sejít po cik cak cestičkách zařezávajících se do strmé stráně.

Chalupa je vlastně starý mlýn, napůl roubený, napůl zděný, stojící o samotě na dně úzkého hlubokého horského údolí. Dům býval vlhký a studený a já nikdy nezapomenu na snahu usínat v ledové posteli s navlhlými peřinami. První den mi byla zima vždycky. Ale to ráno! Jako dítě jsem byla typický skřivánek a na chalupě mělo brzké vstávání jednoznačný cíl - les. Potichu jsem se oblékla (Nebo také ne - proč se v létě unavovat, když v pyžamku se dá po lese lítat také, ne?) a vyrazila ven.

Kdybych tehdy znala knížky o Kájovi Maříkovi, tak bych se v něm poznala. Les kolem chalupy nebyl jednolitý, byly to vlastně různé "háje", jak se tu říkalo. Znala jsem tam takřka každý strom a to nejen v nejbližším okolí. Dům je navíc postaven na soutoku dvou horských potoků, nechybí tu skály, bažiny, potůčky, louky, paseky... co víc si může zvídavé dítě toužící po dobrodružství přát?

Pokud se pamatuji, bývali jsme s bratrem venku skoro pořád. Kolem nebyli skoro žádní lidé a žádná auta, naši nás mohli vypustit ven v podstatě bez obav. Je zajímavé, že přestože jsme rozhodně nebyli žádní andílci a šaty na nás jen hořely (no, kůže kolikrát také), nikdy jsme se nedostali do průšvihu na těch několika nebezpečných místech, před kterými nás rodiče velmi důkladně varovali. Například jsem nikdy nespadla (ani na saních nesjela) do mlýnice, velmi hluboké jámy za domem, kde se dřív točilo velké mlýnské kolo. Dnes mi už tak strašná nepřipadá, ale jako dítě jsem před ní měla opravdový respekt.

Když hodně pršelo a museli jsme zůstat doma, jen málokdy jsme seděli v klidu u knížek. Většinu času jsme trávili na různých půdách domu. Postavený ve svahu, s konstrukcí umožňující vodě ho podtékat, neměl dům ani tak patra, jako spíš dřevěné paluby, přičemž ta poslední byla až těsně pod hřebenem střechy. Kolik tam bylo úžasných věcí! Můj mečový dědeček umřel už v době, kdy byl můj otec sotva dospívajícím chlapcem, takže pro nás byl fakticky poněkud mystickou postavou.

Ale jako mlynář, truhlář, řezbář a muzikant nechal po sobě v domě dostatek stop. Například dílnu, staré housle a tahací harmoniku. Babička se zase živila navlékáním korálků a vytvářením složitých vánočních ozdůbek, tak charakteristických pro tento kraj. Takže jedním z naši pirátských pokladů byla i stará truhlička naplněná mnoha druhy úžasných pestrobarevných droboučkých skleněných korálků. Další povyražení nabízely dřevěné špulky na nitě, dřevěný šlapací stroj zvaný klimperda (stroj na sekání koralí), stříbřitá litinová odstředivka na mléko s pocínovanou nádobou, s jejíž klikou se tak báječně točilo! Odstředivka jemně bzučela a fantazie pracovala. Jednu chvíli byla letadlo, potom závoďák, superrychlá lokomotiva...

Mlsně jsme také pokukovali také po dřevěném kolovrátku a šicím stroji, ale naši pro to neměli pochopení a snažili se našim pokusům ověřit hybnost těchto zařízení zabránit. U šicího stroje se jim to podařilo, kolovrátek nám "tak nějak sám" spadnul z pavlače a rozbil se. Pod palubou, na které byla truhlářská dílna, se skrývala další zajímavost - zbytky zařízení mlýnského stroje, tedy převody a ozubená kola. Všechno dřevěné.

Pokud nás omrzela půda, mohli jsme se v kuchyni zastavit u velké pece (a představit si ježibabu z perníkové chaloupky:)) a pokračovat úplně dolů pod dům, kde bývala stáj. Úzká kamenná místnost s klenutým stropem byla plná zemědělského nářadí, které podle nás pamatovalo Přemysla Oráče - i když ve skutečnosti bylo staré maximálně několik desetiletí.

Když jsem byla malá, stála vedle domu ještě i rozlehlá stodola, která měla vedle jiných zajímavých artefaktů na střešním trámu zavěšenou kladku. Lidi, kolik věcí se dalo s takovou kladkou pořídit! Například výron v kotníku - pokud si zrovna hrajete na piráty a snažíte se přeskočit z jedné lodi na druhou. Tedy skočíte-li z patra stodoly na tvrdý mlat krytý jen nepatrnou hromádkou sena, přičemž v ruce třímáte naprosto zbytečně lano. Ve filmu to vypadalo tak jednoduše, že? Když o tom tak zpětně přemýšlím, tak se divím, že jsem všechny ty své pitomé nápady přežila.

Ale naše hry se neomezovaly jen na naši chalupu. V okolí bylo několik spřátelených starousedlíků, včetně jedněch příbuzných, kam se dalo kdykoliv zaběhnout na kus řeči a kus koláče. Jedni měli v chlévě pěknou kravku a v sednici vždy pár koček, u příbuzných bylo dokonce celé hospodářství. Sama pamatuju dobu, kdy měli tři krávy, ovci a - považte - koně Ferdu! Četnou drůbež, kočky a psa už ani nepočítám.

Musím sebekriticky uznat, že jsem ve stáji strávila víc času než ve světnici s tetou a strejdou. A jaká to byla psina, když jsme se snažili pást ovci Bekynu! Tedy pást... ovce pobíhala kudy ji napadlo a na konci tenkého řetězu za sebou vláčela dvě ukřičené dětské postavičky. Což teprve, když se rozhodla užít si bahniště, které bylo kousek pod domem! Jindy jsme zase trávili čas v chlévě zalezlí v žebřinách na seno. Ani jsme si nevšimli, že kráva Květa okousala bráchovi holínku...

Chápete, že nedělní návrat do Prahy opravdu bolel. Nos nalepený na skle vlaku, později autobusu a ještě později auta. Nechci odjet, ne a ne! Bojovala jsem s tím pocitem vždy znovu a nijak mě nemohlo utěšit vědomí, že se zase vrátím. Dobře si pamatuju, jak jsem se v sedmnácti letech zapřísahala, že z Prahy odejdu, že budu žít na vesnici a nikdo mě už do města nedostane. Že nebudu trpět nedělními odjezdy z míst, kde zůstávala moje duše.

Trvalo mi to mnohem, mnohem déle, než se mi skutečně podařilo Prahu - jak doufám natrvalo - opustit. A věřili byste, že i po šesti letech bydlení na vsi si stále ještě každou neděli užívám s nezměrnou radostí a zadostiučiněním ten pocit, že zůstávám? Že nemusím odjet. A že neděle už nemusí bolet...

(Norska si prosím nevšímejte, to je přechodné. Já vím, kde jsem doma...:))



Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!