17.9.2019 | Svátek má Naděžda


BTW: Nečekaná tvář civilizace

28.9.2009 0:20

Hm. Přiznám se, že už dlouho se mi v souvislosti s civilizačními vymoženostmi lidstva v hlavě na prvním místě nevybavují její nejlepší stránky, ale spíš ty kontroverznější, jako je třeba ničení životního prostředí, či lhostejnost až agresivita vyvolaná nuceným soužitím příliš mnoha lidí na jednom místě. Byla jsem tedy zvědavá, jak se bude projevovat ona inzerovaná anglická civilizovanost v praxi. Dede - Anglie - Nazgúlové na dvorku

Po necelých dvou měsících pobytu na anglickém venkově (ano, opravdu nemluvím o Londýně) mohu říct, že naprosto nejzřetelnějším rysem zdejší civilizovanosti je pro nás nezvyklá míra snášenlivosti, ústící v nejednom případě až ke vzájemné ohleduplnosti. Překvapující, že? Pokusím se to vysvětlit.

Začala bych tím nejméně očekávaným, tedy provozem na silnicích. Nechci prosím tvrdit, že všichni Angličané jezdí vzorně bez porušování předpisů, ale připadá mi, že neberou řízení tak osobně, jako u nás. Tudíž jim nedělá problém přibrzdit nebo i zastavit před zúženým úsekem a pustit protijedoucí auto. Ano, to je onen tajemný rozměr prostoru, který jsem hledala, když jsem dumala nad tím, jak se proboha ty auta na tak úzké silničky mohou vejít:))

Bylo to prostě moje smůla, že jsem hned v prvních dnech pobytu narazila na agresivního pitomce v silném autě, který mě prakticky napasoval do opěrné zdi. Praxe ukázala, že s trochou dobré vůle se člověk na zdejších minisilničkách vyhne i s kamionem, ač to na první pohled vypadá jako nemožné. A ta dobrá vůle tady evidentně většinou je.

Další ukázkou civilizovaného přístupu je vcelku všeobecná trpělivost domácích lidí, snažících se naslouchat a porozumět cizincům, prznících jejich rodnou řeč. Čím větší máte problém vyjádřit se v nějaké pro vás nezvyklé situaci, tím víc vám fandí a bez uzardění dokážou na vaši omluvu prohlásit, že mluvíte velmi dobře. Někteří jsou dokonce ochotni zopakovat vám původně neznámá nebo nevyslovitelná slova a s uspokojením pokyvovat hlavou, když se vám to povede správně zopakovat:))

Ono je totiž něco jiného konverzovat na témata obvyklá na dovolených, a jiného se zamotat do botanicko-přírodovědné debaty s procházejícím pejskařem, či naslouchat domácímu, jak vám s kouzelným přízvukem líčí technickou minulost budovy, ve které právě bydlíte. Ale proč chodit tak daleko - i návštěva kadeřnictví odhalí, kolik důležitých výrazů ve vašich učebnicích chybělo.

Jestliže se člověk občas zadrhává s vlastní řečí, tak to není nic proti tomu, když se snaží porozumět. Tisíckrát jsem si vzpomněla na jazykové výzkumy váženého pana Higginse z nezapomenutelného filmu My Fair Lady! Někteří lidé zde mají tak silný přízvuk (nejsem znalec, neposloužím identifikací), že v první chvíli pochybujete, že doopravdy mluví anglicky.

Dede - Anglie - Daník v lese Asi nejhorší bylo dorozumění s mládencem od místní společnosti nabízející satelitní televizi, který, ač zjevně nepříliš dlouho odrostlý školním škamnům, mluvil neuvěřitelně. Zírala jsem na něho jak okouzlený idiot - v té malebné, leč naprosto nesrozumitelné škále zvuků vydávaných za angličtinu (navíc televizně technickou) jsem se vůbec nechytala, takže nezbylo než zavolat Martinovi. No, bez potíží to nebylo, ale nakonec se domluvili - možná i proto, že Martin na rozdíl ode mne věděl, co to vlastně řešíme:))

Jiným příkladem téhož byli stěhováci, kteří nám přivezli postele. Jeden mluvil normálně, tedy rozuměli jsme si dokonce i v telefonu. Ten druhý... no přiznám se, že jediné, co jsem v jeho srdečných poznámkách zachytila, bylo ono "darling" na konci každé věty. Ale jsou i opačné příklady, třeba Terry ze zdejšího obchůdku s čajem, kávou, belgickými pralinkami a ušlechtilým porcelánem.

Terry je vysoký prošedivělý hubený Angličan s mírně koňskou tváří, s dokonale noblesním chováním a shakespearovskou angličtinou. Miluju jeho krámek plný omamné vůně čaje a kávy, ale zároveň tam vcházím s velkou trémou. Jestli se obvykle celkem uspokojivě domluvím, tak tady si připadám jako přitroublý massa Bob.

Situaci nijak nevylepšuje Terryho dokonalá zdvořilost, s jakou čeká, až si rozpletu komplikované souvětí, do něhož jsem se pod vlivem jeho dvorné konverzace zamotala. Kdyby se aspoň mým pokusům zasmál, ale on s vážnou tváří - byť s jiskřičkami v očích - čeká, až se mi povede zkrotit jazyk a dokončit myšlenku. Ach jo!

Další neuvěřitelný díl tolerance a snášenlivosti lze u Angličanů najít ve vztahu ke zvířatům, speciálně potom ke psům. To má dva velmi viditelné důsledky - jednak jsou většinou tolerantní a přátelští i jejich psi, a jednak - nejspíš jako výsledek bodu č. 1 - Angličané zjevně postrádají jakýkoliv pud sebezáchovy, pokud jde o to jít drbat a hladit cizí psy. V praxi se to projevuje mnoha způsoby.

Tak například se mi za ty dva měsíce ještě nestalo, že by vznikl jakýkoliv konflikt mezi našimi a cizími psy. Dokonce i border teriéři, jejichž představitelé v Čechách i v Norsku se obvykle snažili bez varování rovnou zakousnout Kazana - asi proto, že je větší, oni se nespokojují s druhou cenou - jsou zde natolik snášenliví, že se s námi nejen bez protestů setkávají (je to tu hodně oblíbené plemeno), ale již ve dvou případech sdíleli s Nazgúly v hospodě koberec pod sousedícími stoly, aniž by z jejich strany padlo víc, než několik nedůvěřivých pohledů.

V lese i na loukách a polích potkáváme hodně psů, často mají lidé víc než jednoho a chodí ve skupinkách, a celé ty smečky se potkávají, mísí a míjejí prakticky bez konfliktů. Nikdo na mě nevolá "chyťte si ty psy", když uvidí Nazgúly čuchající na volno podél cesty, nikdo nebere malé psy do náruče. Samozřejmě se vyskytnou lidé, kteří zavolají, zda je možné se bez problémů potkat, ale většinou jde o majitele starších psů vyžadujících ohledy, nebo psů bojácných.

Až zde jsem se dočkala, že lidé a priori nepředpokládají, že máte-li psy podobné vlčákům (musím uznat, že NO mají obvykle nedobrou pověst), tak jde o zabijácké bestie. A pokud jejich psi vyžadují zvláštní ohledy, tak to berou jako jejich problém, a ne váš. Je fakt, že Nazgúlové se v psí společnosti chovají velmi dobře - speciálně Daník je ochoten se zkusit spřátelit i s houpacím koněm, a tak po prvním seznámení jsou v jejich přítomnosti pouštěny na volno i bojácné fenky či testosteronem bublající psí vejtahové. Dede - Anglie - Nazgúlové ve vodě

Samozřejmě tady není ráj a určitě máme v okolí i psy agresivní a zkažené, stejně jako bezohledné pánečky. Ale fakt, že za dva měsíce denních vycházek jsme ještě žádné nepotkali, už o něčem svědčí. (Doufám, že jsem to teď nezakřikla - ťuk, ťuk:)). Možná i proto se tu lidé obecně psů nebojí, a psi tak své pány doprovázejí na všechny veřejné akce a místa, kde to není výslovně zakázané. Takže samozřejmě chodí i do hospod.

Speciálně ta naše má už na dveřích napsáno, že je "dog friendly" a my to už můžeme jen potvrdit. Bylo to popravdě dost neuvěřitelné. Byli jsme tu asi druhý týden, když jsem naši hospodu náhodou objevila. Když jsme tam nakoukli poprvé, tak se Martin zdvořile zeptal, jestli můžeme dál a zevnitř se ozvalo "Ale jo, když nekouřej..." "No smoking" je totiž zákaz platící ve všech hospodách bez výjimky. "Ne, ale děsně pijou," odvětil Martin a my jsme tak byli ve všeobecném smíchu pozváni dál.

Vstoupili jsme a hned ozvaly se pochvalné výkřiky - samozřejmě ne na nás, ale na naše psy. Obklopil nás hlouček lidí s obvyklou otázkou, co že je to za hafany, ale na rozdíl od scénáře běžného u nás i v Norsku, se je hned hnali pohladit a podrbat. Nazgúlové se chovali společensky, speciálně Daník si pozornost užíval v míře vrchovaté - komediant jeden:)) Ale to nebylo všechno. V průběhu večera dostali psi (s naším souhlasem) na mlsání pár sušenek a později dokonce každý uzené prasečí ucho!

Je jasné, že případ prasečí ucho se (zatím:)) neopakoval, ale i při našich dalších třech návštěvách byla situace obdobná. Ve většině případů byli v hospodě i další psi, velcí i malí, společně využívali misku s vodou, která je pohostinně umístěná hned za vstupními dveřmi. Lidé se nebáli psů, psi se nesnažili servat, skoro bych řekla, že všechno bylo krásně normální - kdybych nevěděla, jak těžko se takové normality dosahuje.

Ono to souvisí s další věcí. Jsem tu moc krátce na to, abych to věděla skutečně přesně, ale mám dojem, že lidé se psy tu nejsou takříkajíc automaticky předem "kriminalizováni"jen proto, že mají psa. Dám příklad: poblíž naší vesnice jsou dva veřejně přístupné lesy, každý spravovaný jednou nadací. U nich jsou zřízena parkoviště a u parkovišť informační cedule s mapou a chlívečky na letáky. Mezi nimi je příručka nazvaná "Jak si v přírodě užívat se svým psem". A tam je mezi tipy na výlety řečeno vše podstatné o tom, kde a za jakých podmínek může být pes na volno a kdy nikoliv.

Dede - Anglie - Kazan na dvorkuTedy žádné letáky hýřící vykřičníky a výhružkami, prostý soupis, konstatování a vysvětlení tam, kde to autor považoval za nutné. Tak například psi mají umožněn volný pohyb všude na veřejných stezkách za podmínky, že jsou ovladatelní. Uvázaní musí být na pastvinách (což je logické) a ve vyjmenovaných lokalitách je zákaz volného pohybu psů od jara do léta, tedy v období mláďat, což je stejné jako v Norsku.

Nikdo nevyhrožuje střílením psů, nikdo nechce, aby psi nosili náhubky. Ostatně mimo naši republiku a Slovensko jsem neviděla, že by se kdy košíky pro psy používaly. Popravdě, kdybych jim ho nasadila tady (někde je tu - dokonale nepoužité - mám:)), tak budu nejspíš nařčena z týrání zvířat. Inu jiný kraj...

Vůbec mi připadá, že u nás, kde se o skutečných trestech majitelů za nevhodné nebo dokonce nebezpečné chování jejich psů jen mluví, ale zato existuje tisíc zákazů volného pohybu psů i v otevřené krajině - a to pod taktovkou jednoho soukromého zájmového sdružení, s rizikem zastřelení psa a s trochou smůly i jeho majitele - je v konečném důsledku víc agresivních a psů a strachu mezi lidmi, než v zemích, které jsou ke psům podstatně přátelštější. Zato zde existuje skutečná osobní zodpovědnost za svého psa a pravděpodobně (v Norsku určitě) i vymahatelnost práva.

Samozřejmě i tady jsou lidé, kteří se psů bojí. Jen jsem se zatím nedostala do u nás nijak nezvyklé situace, kdy na mě takový člověk křičí a rovnou mi z práva svého strachu vyhrožuje, ačkoliv moji psi jdou kolem a nijak si ho nevšímají. Mile mě překvapila žádost jedné paní ve frontě na zmrzlinu, která nám z povzdálí omluvně řekla, že se psů bojí, a jestli bychom s nimi nemohli kousek ustoupit, protože i ona by si ráda zamlsala a tedy stoupla do fronty. Samozřejmě jsem ustoupila stranou (Martin stejně ví, jakou zmrzku mám ráda:)) a ona mi poděkovala! Věřím, že bychom se dokázaly domluvit i v případě, že bych tam byla se psy sama. Prostě to chce trochu tolerance a nadhledu...

Bezkonfliktní míchanice lidí a psů jsme zažili vícekrát, ale výjimečným zážitkem byla Hospodářská výstava Oxtedu a Edenbridge, která se tradičně koná poslední tři dny v srpnu na výstavišti a přilehlých loukách poblíž Lingfieldu. Díky nádhernému slunečnému počasí prý letošní návštěva překonala všechny předcházející ročníky - na vystavovaný dobytek, koně, psy, květiny a různé soutěže a závody se přišlo podívat více než třicet tisíc lidí. A já bych dodala - aspoň třetina z nich měla s sebou psa! Nebo psy... jako jsme ostatně měli i my. Dede - Anglie - na hospodářské výstavě - vozatajové

Množství lidí bylo neuvěřitelné. Lingfield je za normálních okolností ospalé hnízdo daleko od hlavních cest, ale v ty dny se k němu stékaly nekonečné proudy aut zaplňující úzké silničky mezi živými ploty. Od nás je to do Lingfieldu coby kamenem dvakrát dohodil, ale stejně jsme tam jeli skoro hodinu. No jeli... poskakovali na jedničku až dvojku, plazili se v zástupu blýskavých, sluncem rozpálených aut plných natěšených lidí. Psí návštěvníky výstavy bylo možné zahlédnout už nyní - početnější posádky občas řešili psí neklid průběžným venčením. Zatímco řidič se plazil s autem, další člen rodiny vzal psisko na vodítko a šel při kraji cesty napřed. Nikdo se nepokoušel předjet kolonu, a pokud to někdo vzdal a otáčel auto, tak mu ostatní bez rozčilování udělali místo.

Nakonec jsme dojeli na výstaviště a byli dirigováni desítkami skautíků v reflexních vestách na louky přeměněné na obrovská parkoviště. Už cestou jsme zahlédli kočáry s vícespřežími, připravené k přehlídce. A pak už jsme se prakticky nezastavili. Agility, parkury, vozatajské přehlídky, stany s ustájenými koňskými, kravskými, prasečími a lamími šampiony, oplocené ohrady s kompletními loveckými smečkami, sokolníci s různými dravci, ukázky lovecké práce psů (EvaŽ by zajásala, bylo to tam samý retrívr:)), psí minidostihy (viděli jsme udatný závod čtyř raslíků), výstava květin a desítky stánků se vším možným, aspoň okrajově se týkajícího života na venkově, tedy od gumáků a nepromokavých bund, přes jezdecké a psí potřeby až k novým modelům aut různých značek. Samozřejmě nechyběly stánky s občerstvením, zmrzlináři a v zadní řadě stály vyrovnané "maringotky" se záchody.

A mezi tím vším se motaly tisíce lidí a stovky psů všech velikostí, barev a světonázorů, kteří však měli jedno společné - navzdory návalu a tedy těsnému sdílení společného prostoru, byli ochotni tolerovat své psí i lidské bližní. Přiznám se, že jsem po měsíčních zkušenostech nečekala velké problémy, ale že nebudou žádné, to mě přece jen překvapilo.

Dede - Anglie - na hospodářské výstavě - lidé a psi Ano, opět mohu říct, že jsem se zúčastnila jen jednoho výstavního dne ze tří a rozhodně jsem nebyla všude. Ale procházeli jsme davem se dvěma relativně velkými psy, tedy takovými, na které malí s oblibou štěkají nebo rovnou útočí a velcí se zamyslí, jestli by to nestálo za prima rvačku, a nestalo se nic. Většina psů dávala najevo, že je jim horko, že jim už lezou krkem koně, dobytci i lidi, zajímali se o stánky s jídlem a především hledali stín, kam by se dalo s vyplazeným jazykem a uchozenými tlapami padnout.

Když se nám v touze po stínu vyvlékl Daník z obojku právě ve chvíli, kdy jsme si nesli jídlo a postrádali tedy jakoukoliv volnou ruku k jeho zachycení, tak vlezl do jídelního stanu plného lidí a psů, sedících nejen na lavicích u stolů, ale i na zemi (ano, stále mluvím o lidech i psech:)). Psi po něm akorát loupli okem, lidé sedící na zemi si přitáhli blíž jídlo, ale jinak se prakticky nic nestalo. Nikdo nekřičel, nikdo mi nenadával, Daník nic neukradl (!) a všechno bylo v klidu. V anglickém klidu, řekla bych:))

Ne, opravdu vám tu nehodlám namluvit, že všichni Angličané jsou usměvaví a laskaví andělé. Oni vás ani nemilují ani se na vás zbytečně neusmívají, když vás pustí na silnici, a když vás míjejí se svým psem, tak necítí potřebu z vaší přítomnosti jásat. Tahle základní ohleduplnost jakoby vycházela jednoduše z výchovy, z logického poznatku, že při zachování určité úrovně ohleduplnosti a tolerance jdou věci rychleji a líp, než když se tak nečiní. A oni netouží si komplikovat život, že...

Nevím, možná se pletu. Ale dva měsíce zkušeností nejsou tak málo. Podrobnosti určitě ještě nevidím a neznám, ale na druhou stranu jsem si ještě nestačila zvyknout tak, aby mi věci a jevy zevšedněly, a tedy jsem je v jistém smyslu zase vidět přestala. A já moc doufám, že zrovna v tomhle se nepletu, protože v takovém prostředí se totiž příjemně žije.

Další fotky najdete tady 

Dagmar Ruščáková


Po operaci mandlí upadl chlapec do kómatu, začalo trestní řízení
Po operaci mandlí upadl chlapec do kómatu, začalo trestní řízení

Policisté na Královéhradecku zahájili trestní stíhání tří lidí a jedné firmy, kteří údajně nesou odpovědnost za tragédii. Ta se odehrála před dvěma lety, jejímž následkem osmiletý chlapec po operaci mandlí upadl do kómatu.