9.12.2019 | Svátek má Vratislav


BTW: Nazgúlové a němá tvář

28.5.2008 0:46

Pokud se v odborné literatuře hovoří o psí (případně kočičí) řeči, většinou se jedná o řeč těla. Tento univerzální jazyk umožňuje zvířatům komunikovat především s jedinci vlastního druhu, základní postoje si navíc umějí "přečíst" i jiná zvířata, stejně jako poučený člověk. Přesto si socializovaní psi i kočky obvykle vytvoří i svůj další osobitý "jazyk", neboli sérii všelijakých zvuků, které používají při rozhovorech se svými lidmi. Některým zvířatům to jde lépe, jiným hůř - ale snahu obvykle mívají všichni. Dede - Norsko - Kazan usměvavý
U nás doma jsem si tuto teorii nejdřív ověřila na našem jezevčíkovi Maxovi. Z dnešního pohledu bych řekla, že jeho vyjadřování bylo poměrně typické - vedle všelijakých druhů štěkotu a vrčení, používat při "rozhovoru" se mnou takové to tiché skolení - zvuk, který vzniká při výdechu a není ani vrčením, ani kňučením, ani kvílením. Psisko ho mělo právě jen k tomu, aby se domlouvalo s námi - tedy především se mnou. Byl to zvuk důvěrný, neurčený pro širší veřejnost. 
Když k nám přišla štěňata - Nazgúlové, tak jsem byla velmi zvědavá, jak se s řečí vypořádají oni. Od začátku bylo jasné, že jejich přístup je úplně jiný. Tak především byli mnohem tišší než Max. Obecně, nejen co se týká řeči. Když se dívám zpátky, tak kromě vypísknutí když na ně něco spadlo nebo někdo šlápl, nemluvili vůbec. Dokonce i štěkat u plotu je bylo nutné s Maxovou pomocí naučit, protože bohužel tichého psa mívají lidé tendenci ignorovat - často ke své škodě.
Jak čas šel, rozšířili si repertoár o různé druhy štěkotu a prokázali výrazný talent v oboru vytí. Hlavně Kazan ho provozuje často a rád i tam, kde jiní psi volí poněkud decentnější komunikační prostředky. Naprosté nedostatky však prokazují v oblasti vrčení. Mohu skutečně prohlásit, že jsem za těch sedm let života našich chodských psů neslyšela Daníka zavrčet (Marek tvrdí, že on ano...) a Kazan vrčí jen o málo častěji - neboli mám dojem, že toho jsem vrčet slyšela. Nevrčeli dokonce ani tehdy, když se jako štěňata se mnou tahali o hračky, klacky nebo hadry.
Je to zvláštní a sama přesně nevím, jak to vysvětlit. Možná je to tím, že v běžném životě nemají potřebu někomu vyhrožovat a pokud něco myslí zatraceně vážně - tedy zaútočí nebo se k tomu chystají, jsou vždy potichu. Tedy ne, tedy že by to moc často zkoušeli a já doufám, že ani moc často zkoušet nebudou. 
S pokusy vytvořit si s námi společnou řeč začali vlastně až po Maxově smrti. Ono to vlastně odpovídalo mým zkušenostem, podle kterých většinou teprve po třetím roku života psi skutečně duševně dospějí a navážou tak se svými lidmi kvalitativně jiný, mnohem silnější vztah. Ten se potom na této nové úrovni prohlubuje, až končí obvyklým čtením myšlenek. A právě v tomto věku začali Nazgúlové zkoušet nové výrazové prostředky.
S Kazanem to bylo (a zatím ještě je) poměrně jednoduché. Podle síly emocí, které s ním momentálně cloumají, buď hlasitě funí, nebo vyje. Nic mezi tím. Prostě mu to nejde, byť se snaží. Popravdě jeho výrazové nedostatky vedou dokonce k tomu, že když on má v noci problémy (třeba průjem), tak nás přivolává Daník nebo mě Kazan budí pomocí telepatie. Když se ráno vnutí do ložnice, neprojevuje svoji libost slovy, ale radostně mi, hromburác jeden, rozhoupe noční stolek a pravidelně shodí čumákem budík, jen abych viděla, jak moc rád mě po těch nekonečných nočních hodinách vidí. Dede - Norsko - Daník kouká...
Zato Daník hovoří často a rád. Začínal prostým bručením, které rozvinul do mnoha odstínů co do tóniny i hlasitosti. Dále ovládá celou řadu jeků a kvilů, které používá při různých příležitostech. Člověk by mu prominul všechno, kromě ranního budíčku. To je tak. Doma měli psi vždy po skončení večerního programu v domě noční hlídku. Spali venku, sem tam v boudě, často jen na zádveřním pelíšku. Fungovalo to skvěle - stačilo, když je domů ráno pustil ten, kdo vstával první. Pokud tak neučinil, Daník kvílel. Sem tam si s Kazanem uspořádali noční koncert, ale potom obvykle stačilo otevřít v ložnici okno a zařvat "Ticho!" nebo "Držte hubu!" a bylo to. U nás na vsi jsou domy daleko od sebe a drobnosti se neřeší:))
Tady - tedy v Norsku - je to horší. Psi spí v "boudě", co je jejich speciální přístěnek u vchodových dveří, kde je chladněji než v domě. To je důležité, protože choďácké kožichy nejsou na trvalé bydlení v teple interiéru prostě stavěné. Pejsci tam spí rádi a pozdě večer (pokud ponocuju) se do boudy více méně dobývají. Jenže tak kolem půl šesté (v zimě později) je přepadne nával citové deprivace a Daník zakvílí: my chceme k vám!
Ignorovat tento hlásek bohužel nejde a zařvat osvědčené ticho nebo drž hubu také nemohu. Pohoršujícím slovům by pravda sousedi nerozuměli, ale zato by slyšeli každé slovo. V husté předměstské zástavbě prostě nemůžete po nocích hulákat, takže po jednom, nejpozději dvou pokusech psi stejně skončí v ložnici. To je situace, kdy Daník rád používá svůj další oblíbený výrazový prostředek, nazývaný pracovně ómmm - podle jogínských meditací.
Je to vlastně ono "skolení", které uměl Max, jen ho Daník přivedl k novým dokonalostem. To nastaví hlavu jako ušatý vysílač, upřeně se zadívá na vybranou osobu, a s výdechem vyluzuje ony podivné tóny. Není to nikdy hlasité (řekla bych, že ani nemůže být - z fyziologických důvodů), ale proniká to přímo do mozku spícího. Óómmm, óómmm... vysílá chlupatý jogín se zavřenou tlamou, ušní radary napjaté tak, že je má do kosočtverce. Probouzený obvykle vyráží nesrozumitelné "coje, coje???" a Daník přidá na síle.
Jakmile je probouzený skutečně vzhůru, přestane Daník vysílat a většinou se hezky zasměje, jako že to máme ale pěkné ráno, tak proč ho zaspat? Jen někdy naváže neklidnými pohyby a kňučením, to potom vím, že musíme ale opravdu rychle utíkat ven, jelikož někdo zase něco někde snědl co neměl a teď ho bolí břicho. Jogínské óómm však říká Daník i při jiných příležitostech - je to taková důvěrná komunikace určená jen pro nejbližší členy rodiny. Dede - Norsko - pejsci:))
Stejně jako lidé i psi však mohou doplatit na zbytečné řeči. To bylo tuhle večer. Pomalu jsem se chystala jít spát, i když Martin byl ještě dole v obýváku. Psi byli neklidní. Zaregistrovali sbalené kufry, a protože jim nebylo jasné, koho se cesta týká, byli navzdory pozdní noční hodině ve střehu. I teleportoval se Daník do ložnice a hbitě se před mým nočním stolkem proměnil v "černou-skvrnu-na-koberci-co-je-tu-odjakživa". Musela jsem se usmát, když jsem viděla rychlé záblesky očního bělma, jak se snažil nenápadně monitorovat situaci.
Později, už v noční košili, jsem si sedla na postel a zabořila bosé nohy do huňatého kožichu. Tak tady nikdo není, co? Žádný pes? I polechtala jsem skvrnu nohama na žebrech a najednou se ozvalo hlasité "brum, brůůůmmm, hůůů" doprovázené hlubokým povzdechem. Rozesmála jsem se.
Na skvrně se okamžitě objevily vyčítavé čokoládově hnědé oči podbarvené bílými srpečky. Nemělo cenu se tu dál placatit, takže skvrna se zhmotnila v uraženého psa. Že se paní nestydíš, takhle šidit chudáka Daníka! pravil a důstojně kráčel z ložnice.
Tak nevím - tomuhle bych měla říkat němá tvář??? 
(První dvě fotky fotil Marek)