Silnice se před námi táhne jak natažená páska – neuhne doprava, nezatočí se doleva, jen se vlní až k obzoru. A když se přes něj přehoupneme, táhne se ve stejném směru dál a člověk se otáčí, aby se ujistil, že auto skutečně jede, že nízkými trsy rostlin bradavičnatá poušť za námi je přece jen maličko jiná, než ta, kterou teprve budeme projíždět.

Vím o tom. Četla jsem knihy, viděla filmy, ne? Přesto mě pustá rozloha nevadské pouště znovu a znovu fascinuje. Protože vidět něco na vlastní oči, prožít to – to je k nezaplacení. A já přemýšlím nad tím, proč. Proč chceme vidět místa chronicky známá i neznámá, co nás táhne ven k objevům?

Za dva týdny jsme najezdili po Kalifornii přes 4000 km, každý den nabídl nové neopakovatelné zážitky. Města, hory, pouště, roviny plné zrajícího obilí nebo pomerančových sadů.

Nenasytným pohledem jsem se snažila vnímat úplně všechno a cítila, jak se v mé hlavě buduje úplně nová zkušenost, která svým významem mění hodně z těch dosavadních, posouvá moje hranice vědění a chápání. Už proto, že je to v mnohém tak odlišné od naší přívětivé evropské reality!

Uvědomuju si cenu té zkušenosti a přemýšlím, jak k ní dojít i bez onoho pohledu na vlastní oči? Nikdo nikdy nemůže být všude, limitů je příliš mnoho – třeba jen čas, zdraví a peníze. A přitom se chci učit a chápat! Dnes je svět plný dokumentů a videí, a pokud chcete něco vidět, stačí vhodně zvolit vyhledávání na youtube. Volně je k dispozici Street View na Google mapách nebo aplikace Google Earth. Přesto... Asi k tomu chybí ty autentické pocity.

A tak mi došlo, že ke sdílení zkušenosti potřebujeme najít své bardy – lidi, kteří umějí za nás nejen cestovat a koukat, ale i cítit a ještě navíc tohle všechno dokážou srozumitelně předat. Oč dál pak můžeme nahlédnout – na jejich vlastní oči!:))

(Napsáno pro ČRo Hradec Králové, 2017)

A tak se ptám: na čí oči – kromě vlastních – se vy rádi díváte po světě?:))

Foto: autorka. Další obrázky najdete zde na Rajčeti.

www.dedenik.cz