Jo, jo znám. Nejhorší je, když hledám věc, kterou jsem měla před minutou v ruce, takže musí být určitě někde v zorným poli, že jo. Jenže to bych nesměla utrpět selektivní slepotu.

Kapitola sama pro sebe je ukládání souborů v počítači. Vždycky ho pečlivě uložím na naprosto logické místo...akorát ho pak nikdy nemůžu najít...

Krásné téma. I já mám čím přispět  Sice nemám nic k hledání, ale o mojí zapomětlivosti by vám bližní mohli vyprávět.

Například se mi stalo, že zamyšlena jsem podlila maso se šťávou, o kterém jsem si "myslela", že se vaří na plotně. Ale ono tam, ehm, nebylo. Zato pak tam bylo ucházející jezírko. Podruhé jsem náruč špinavého prádla, snesenou z celého bytu, vhodila s razancí mě vlastní do oné místnosti, místo do komory. Ještěže bylo sklopené prkýnko. A do třetice jsem hledala chleba, který jsem jistojistě včera koupila a domů donesla. Nenašla. Po třech dnech jsem dávala prát prádlo a ejhle, chléb byl v pračce! Podotýkám, že pračka je v kuchyni.

usilovně něco hledám, tak to nevidím, i kdyby to leželo přímo přede mnou......Jak říkala má babička-pro oči nevidím.

Jinak, protože mám narozeniny v únoru, běžně jsem k nim dostávala vánoční dárky, které byly pro mne pečlivě schované. Já jsem ovšem excelovala, když jsem dala vánoční dárek mému synovi, který se narodil v srpnu....půl roku jsem ho nemohla najít... 

že v tom nejsem sama ! Já totiž vždycky po hledací akci ztratím glanc a šťávu zoufalstvím. V poslední době jsem usilovně hledala 2 věci. Jednou z nich byl vánoční dárek , který se nakonec ukázal už býti mnou zabalen (!) a mužem odvezen (na můj pokyn, asi 3 týdny před vánocemi) na chalupu, kde se o vánocích scházíme k rozdělování dárků.

Druhou věcí byla role kostičkovaného voskovaného papíru, kterým jsem chtěla vyložit  vyndaný regál ze špajzky. Podotýkám, že regál je těžký a manipulace s ním pouze pro silné a šikovné (nejsem ani jedno). Papír nenalezen, potáhla jsem regál jakýmsi starým igelitem a pracně ho nainstalovala na místo. Snad do pěti minut jsem roli papíru našla na snad JEDINÉM místě, kam jsem se nepodívala a kdyby ještě bydlely dcery doma, určitě bych je obviňovala, že ho tam daly.

 

Nase maminka, zena poradna, nas zasobovala drobnymi vanocnimi darky az tak nekdy do konce unora a a pri stedrovecernim rozbalovani mela casto velmi zamysleny vyraz, protoze teprve v prubehu rozbalovani si uvedomovala, co zapomnela prichystat. Ja osobne jsem ATM kartu nepouzila uz asi dva roky. Banka mi vydala asi 4 ruzne PINy, ja si cisla zasadne nepamatuju a zaslane PINy vzdycky nekam zalozim. Az to pak najdu, tak zas nevim, jestli je to to prave. Kdyz jsem jednoho dne stala pred bankomatem a zkousela 3 (!) ruzne PINy, ktere jsem drzela v hrsticce, a ktere, jak se ukazalo, byly uz zrusene, tak mi bankomat sezral kartu. Ale na co jsem uplny prebornik, je ze na hledanou vec se divam, ale NIVIDIM ji. To se mi stava velmi casto. Treba takovy pravni spis - ted jsem ho mela v ruce, pak odejdu k telefonu, tudiz myslim na neco jineho a naraz spis neni, zejmena v dobe, kdy je ted vcil treba se spisem v ruce vyrazit k jednani. Vratim se tam, kde si myslim, ze jsem to odlozila, divam se, a vec neni. Sakruju, popisu spolupracovnikum jak ta vec vypada(asi takhle tlusty, cervena slozka, vycuhuje z toho zluty blok, atd - relativne presny popis), spolupracovnik se rozhledne, rekne "a neni to nahodou tohle" a stouchne do slozky, ktera je primo prede mnou a kterou jsem v ramci hledani uz mela v ruce - A MA PRAVDU - je to ono. Tak tohle je jeste vysvetlitelne drobnym vzrusenim z nadchazejiciho projednavani, ale hledat doma v dobre zorganizovane spizi cocku, po neuspechu vyslat manzela do obchodu pro novou a ihned jak odjede zjistit, ze cocka je v prvni brazde tak jak vzdycky byla, mne zacina v 53 letech denervovat. Ale takhle jsem uz hledala veci, kdyz mne bylo 20 a jinak ten pamatovak jeste jde. Mame na to s maminkou vysvetleni - domaci skritci. Ti za to muzou. Kdybych spocitala cas straveny za zivot hledanim veci, tak jsem asi prosvihla dost casu ...