POLEMIKA: Nebezpečná hra s vágností a mlžením

Rád bych reagoval na článek „UKRAJINA: Nebezpečná hra s ohněm“, jenž vyšel na Neviditelném psu 27. dubna 2024 a věnuje se aktuálně módnímu tématu hypotetického příměří mezi Ukrajinou a Ruskem, které údajně „bylo na spadnutí“ na konci března 2022 v kombinaci a s nedávným schválením další americké pomoci pro Ukrajinu, což vyvolalo v proruských kruzích značné mrzení a zklamané naděje. Důvody, proč bylo ono údajné příměří z jara 2022 objektivně špatný nápad ve svém úvodníku výstižně shrnul Aston. Bylo by to špatné pro nás, ale podstatnější je, že to tak vyhodnotili i Ukrajinci. Jsou to oni, kteří jediní nesou přímou tíhu boje s ruskou invazní armádou, a tedy pouze oni tedy mají nárok cítit se „unaveni válkou“.

Autorka sice verbálně odsuzuje „ruskou agresi“ a zdůrazňuje nutnost podporovat dále Ukrajinu, ale celkově skládá článek z vágního brblání a ze zdůrazňovaných obav prokládaných opakováním slova „příměří“, což se slévá ve vyjádření ve smyslu „Ukrajina je sice v právu, ale její podpora je k ničemu, tak proč se na to raději nevykašlat?“ Konkrétně píše: „Naše pomoc je stále nutná, a to i včetně zásobování zbraněmi a municí. Ovšem vzhledem k nepříznivému vývoji války nikoliv pro její pokračování, ale pro vytvoření co nejlepší ukrajinské vyjednávací pozice pro jednání o zastavení tohoto válečného šílenství. Ono by se jí přeci jenom lépe jednalo za stavu, kdy Rusko uvidí, že má sice převahu, ale vítězství ho bude ještě hodně stát, než když bude zřejmé, že ho žádný zásadní odpor nečeká. „ To zní na první přečtení rozumně, ale jak co z toho plyne konkrétně? Jak přimět Rusko k vyjednávání?

Snaží se tím autorka říci, že aktuální kvalita i kvantita pomoci pro Ukrajinu nestačí a že je tedy nutno ji výrazně navýšit tak, aby Rusko utrpělo na frontě i za ní dostatek důrazných porážek? To je vskutku jediný osvědčený způsob, jak přimět tento nástupnický stát Zlaté hordy k vyjednávání směřujícímu k reálné dohodě (a nikoli jen k nějaké oddechové pauze). Na druhou stranu se autorka schovává za kulantní frázi „nepříznivý vývoj války“, aniž by dodala, že tento stav je výsledkem nikoli ruské schopnosti vítězit, nýbrž západní neschopnosti udržet i stávající, sotva dostatečnou, podporu Ukrajiny na dosavadní úrovni. A hned přidává druhou: „Rusko má převahu.“, u níž opět nedodává, že tato převaha v případě adekvátní podpory Ukrajině může být velmi dočasná. Naopak z nich vytváří falešné dilema, kdy zdánlivě máme na výběr pouze mezi „Rusko zvítězí a žádný zásadní odpor ho nečeká.“, anebo: „Rusko zvítězí, ale vítězství ho bude ještě hodně stát.“ Tak či onak autorka fakticky prezentuje ruské vítězství jako nevyhnutelné, což je neobjektivní a poněkud manipulativní.

Nerad bych autorce křivdil, ale hned v následující větě se dozvídáme: „Ale je to nejspíš přání značně naivní. Veškeré přiklepnuté peníze totiž nakonec stejně proletí kanóny a po dalších desítkách tisíc mrtvých bude Ukrajina opět bez prostředků nutných pro obranu před ruskou agresí.“, čímž jinými slovy fakticky říká „schválená pomoc Ukrajině je na prd“. Chce tím snad říci, že je příliš malá a málo intenzivní, než aby byla účinná? To by dávalo smysl, i když by to bylo příliš radikální, protože pořád je lepší nějaká, byť nedokonalá pomoc než ještě menší nebo než žádná.

Ovšem autorka nás obratem vyvede z omylu a konstatuje: „Dříve či později tak zkrátka k jednání o příměří přistoupí. Jenomže okamžik, kdy mohla vyjednat co nejpřijatelnější dohodu, mezitím propásne.“ Takže ne jenom „podpora Ukrajině je na prd“, nýbrž i ono klasické „příměří hned teď“. A k tomu dodává: „Dobrá řešení války na Ukrajině zkrátka neexistují. Respektive ne ta realistická. Někteří sice opakují, že míru lze dosáhnout úplně lehce tím, že se Rusko z okupovaných území stáhne. Ale i těm je snad jasné, že to se dřív zazelená Sahara, než by tohle Putin udělal.“ a opět vynechává, že při jiném rozsahu podpory by to bylo jinak, protože i pro Putina je přirozeně vlastní přežití důležitější než setrvání na Ukrajině.

Výsledkem těchto úvah je: „Hledat cesty k jednání o zastavení zabíjení a vytvořit pro to Ukrajině co nejvýhodnější podmínky je tak podle mne zkrátka to nejlepší ze všech špatných řešení, která se nabízejí.“ Opět autorka zůstává u pohodlné vágnosti, ale jako péro z gauče z jejího vyjádření čouhá: „Mír hned a za jakoukoli cenu.“ To zní velmi humanisticky. Ale míněno tím fakticky je: „Za jakoukoli cenu, kterou zaplatí Ukrajina.“, což je pro autorku bezpochyby velmi pohodlné. Tedy ve výsledku nám tu autorku signalizuje „humanistické cítění“, které v konečném důsledku zaplatí někdo jiný. A zrovna v jejím případě je smutné, jak moc se toto její chování podobá proslulému „signalizování ctnosti“ (virtue signalling), kterému se s takovou vášní oddávají woke „pokrokoví“ aktivisté“ usilující o „zlepšení světa“ zaplacené někým jiným.

A aby výše uvedené woke „moralizování v mírovém hávu“ nebylo tak nápadné, autorka jej maskuje tím, že článek naoko soustředí na plácnutí Macrona o možném vyslání vojáků NATO na Ukrajinu, ačkoli i z jí samou odkazovaných článků je zjevné, že to je blbost. I sám Macron se vyjadřuje ve smyslu „vše je možné“, což platilo, platí a bude platit stále. Ovšem něco je možné více a něco méně a v případě této otázky platí zjevně ta druhá možnost. Opravdu si autorka myslí, že NATO by se na něčem takovém dokázalo shodnout? Ne nadarmo se k tomu nehlásí ani Polsko, které jistě nemá k Rusku kladný vztah, a vyloučila to i naše vláda, která v rámci EU patří v pomoci Ukrajině k těm aktivnějším. To vše samozřejmě autorka ví. Ale tím, že se upne na Macronův blábol může svůj výše nastíněný vývod: „Rusko každopádně vyhraje, tak raději mír hned a za jakoukoli cenu.“, prezentovat jako falešné dilema, kdy druhou možností má být hrozba třetí světové války a „jaderné apokalypsy“ spuštěné zdánlivě zvažovaným vysláním expedičního sboru NATO na Ukrajinu.

Závěr

S některými autorčinými články se shoduji, s některými již méně. To se týká například jejího textu z léta 2021, podle něhož koalice Spolu měla skončit katastrofickou porážkou (blíže viz zde). Na tu se autorka těšila, neboť ji vnímala jako začátek „obrody samostatné a silné ODS“, jež se tak měla vrátit k výšinám nad 30 procent jsouc přitom vedena tzv. Tea party zaštiťovanou Hynkem Fajmonem a Romanem Šmuclerem. Tato vize měla podle autorky být důvodem, že „skalní voliči ODS“ (k nimž se hlásí i autorka) si měli v zájmu této „obrody“ přát co nejvýraznější vítězství Andreje Babiše v 2021 a jeho následné premiérství. To se tak trochu nepovedlo. Kontrolní otázka: Kolik čtenářů, kdy slyšelo o české Tea party propagované autorkou? Tato naštěstí neuskutečněná vize se vyznačuje podobným odérem jako „jediná opravdová pravice“ z Trikolory, která nakonec skončila na demonstracích po boku komunistů a aktuálně se její předsedkyně pokouší nechat se vyvézt do Evropského parlamentu na zádech kandidátů za SPD.

Stejný odér se line i z aktuálního článku. Ten zní jako dobře míněný a autorce slouží ke cti, že se v něm vyhýbá zjevným nesmyslům, na jejichž propagaci tu je například generál Pelz. Nicméně její pečlivě cizelovaná vágnost a brblavě negativní nejednoznačnost by ji, možná i proti její vůli, mohly zařadit do skupiny těch, které moskevská věrchuška označuje ustáleným slovním spojením začínajícím adjektivem „užiteční“…