19.5.2024 | Svátek má Ivo


JAPANORAMA: Japonská cesta (2)

15.2.2022

Čas předpřítomný

V minulém povídání jsem se pokusil shrnout novější dějiny Japonska, konkrétně období, kdy se poválečný růst neúprosně zastavil a nastalo dlouhodobé období stagnace. K prasknutí ekonomické bubliny počátkem devadesátek, které zbrzdění ekonomiky předcházelo, došlo prakticky ve stejné době, kdy jsem do Japonska dorazil.

Rekapitulace procesu prasknutí ekonomické bubliny by stála za samostatný článek, ale nebylo by to veselé čtení. Nejprve ohromně vzrostly ceny pozemků, a to zvláště těch nezastavěných, protože ty šlo snáze prodat. Ve velkoměstech jako houby po dešti rostly spekulací poháněné zbytečné, mnohdy prázdnotou zející administrativní budovy. Na druhou stranu docházelo k excesům, kdy japonská mafie yakuza pro některé své klienty „vykupovala“ pozemky tím způsobem, že nákladními auty najížděla do lehkých japonských staveb, bourala je a pod pohrůžkami nutila majitele, aby takto upravený pozemek majitel prodal coby nezastavěnou parcelu.

Tradičně na naše poměry celkem sociálně homogenní společnost se začala nepříjemně polarizovat. Majitelé parcel se topili v penězích a doslova nevěděli, jak je utratit. Obklopovali se luxusním zbožím, jezdili na drahé dovolené. Ale i to jim bylo málo, takže se na televizních kanálech vyrojila spousta nasíracích pořadů, ve kterých svůj luxusní život vystavovali chudině na obdiv. Mezitím bezzemci dále chudli a šance pořídit si vlastní bydlení se jim neúprosně vzdalovala.

Za hlavního viníka této situace považuji vládnoucí Liberálně demokratickou stranu, která od konce druhé světové do té doby nepřetržitě vládla a v rukou držela otěže veškerého dění. Konkrétně její konzervativní křídlo, které nedovedlo na bouřlivě se měnící ekonomickou a sociální konstelaci pružně reagovat a myšlením zůstalo někdy v sedmdesátých letech. A že se měnily nejen vnější podmínky, ale i podmínky domácí, ba i společnost jako taková, bylo navýsost jasné každému, kdo neviděl svět filtrem kouřových oken vládních limuzín.

Strana za celou dobu vyprodukovala jediného progresivního vrcholového politika, který to s reformami myslel vážně. Národem velmi oblíbený Džun-ičiró Koizumi stál v čele kabinetu počátkem druhé ztracené dekády, konkrétně v letech 2001-2006. Můžeme ho označit za progresivistu i přesto, že pocházel ze staré politické dynastie; v parlamentních křeslech seděl už jeho otec i děd. Konzervativcům moc pohodlný nebyl, rádi by se ho bývali zbavili. Ovšem populární Džun-čan, jak mu mazlivě národ přezdíval, získával celkově co do popularity upadající straně důležité politické body, a tak ve své funkci vydržel na japonské poměry poměrně dlouho.

Jeho pětiletá výdrž ve funkci na tu dobu unikum. Následující premiéři se totiž ve funkci střídali ve zhruba roční periodě jako sochy na pražském orloji, který přijíždějí obdivovat i japonští turisté. Napoprvé (2006-2007) se ve funkci dlouho neohřál ani Šinzó Abe, který pak dal na druhou dobrou na japonské poměry nezvykle dlouhé, protože osmileté, premiérování (2012-2020). Na Abeho druhé účinkování na vrcholu politické pyramidy se podíváme ve třetím dílu tohoto čtení.

Začátek další dekády postihla mátožně se vzpamatovávající japonskou ekonomiku rána téměř egyptská. 11. března roku 2011 udeřilo na severovýchodě Japonska silné zemětřesení následované patnáctimetrovou vlnou tsunami, jejímž následkem došlo k havárii tří jaderných reaktorů ve fukušimské Elektrárně č. 1. Kvůli obavám o bezpečnost provozu byl zastaven provoz a posléze zahájena kontrola všech reaktorů na území Japonska. Země se na čas octla ve stavu energetické nouze, rozjely se záložní energetické zdroje spalující fosilní paliva. Řada průmyslových provozů stála, objevily se problémy v zásobování. Z této rány se Japonsko dodnes plně nezotavilo.

V roce 2014 utrpělo Japonsko morální ránu, či újmu na prestiži. Bylo totiž odvěkým rivalem, Čínou, sesazeno z pozice druhé nejsilnější světové ekonomiky, tedy co se týče ročního objemu hrubého národního produktu. Nešlo o žádné překvapení, ale o výsledek dlouhodobějšího vývoje. Lze se jen domnívat, že pokud by k fukušimské havárii nedošlo, dýchala by Čína na ekonomická záda Japonska běžícího v pomyslném pelotonu na druhé pozici možná o nějaký ten rok déle.

Postupem času se ekonomiky obou rivalů stávaly čím dál provázanějšími. Čínské montovny zajišťovaly cenovou konkurenceschopnost zboží doma i na třetích trzích. Japonsku se tím mimo jiné poměrně dlouho dařilo blokovat dovoz korejské elektronické produkce. Ještě nedávno zde třeba televize firem Samsung či LG nebyly prakticky k sehnání. Ani dnes nejsou na pultech elektroobchodů běžně k vidění a v nabídce online shopů se po nich musí docela pátrat.

Diskuse o ochranářských praktikách Japonska a naopak o zneužívání pozice monopolního výrobce některých komodit by vydala na samostatný článek. Každopádně původní převaha Japonska v hospodářském soutěžení s Čínou posléze vystřídala jistá rovnováha, která přerostla do situace, ve které Japonsko tahá za čím dál kratší konec provazu.

Tolik dnešní povídání. Zhodnocení Abeho druhého premiérského působení, které formovalo třetí dekádu počítanou od prasknutí ekonomické bubliny (2012-2020) a které zanechá hluboké stopy i v budoucím vývoji Japonska, ponechám s komentářem k současnému vývoji na příště. Centrem pozornosti bude vývoj místní společnosti a dopady, které můžeme očekávat.

 

Autor je podnikatel žijící přes třicet let v Japonsku. Více ku čtení a podívání je na jeho stránkách japonsko.jp