Cestovní deník, pátý díl
Předchozí díly:

Z Bali do Thajska, z Thajska do Vietnamu
Vzhůru do Bedugulu. Za mouchama
Zážitky z města Ubud a jeho okolí
Zdravím z města Ubud na Bali

Hezké, ale přelidněné město Hoi An má 120 tisíc obyvatel a je navíc zaplaveno turisty, ale také tisíci lampiony, které se tu vyrábějí. Jsou krásné, z lesklé látky, jednobarevné i pomalované. Zdobí vchody do domů, do obchodů, svatyní, loďky na řece, stovky jich visí v obchodech, kde se prodávají. Hoi An je jimi zahlcené.

Od 16. století bylo toto půvabné město námořním přístavem významným pro celý region, dnes tuto roli převzal nedaleký Da Nang. Díky tomu, že se zde v historii usazovali cizí obchodníci, smísilo se při výstavbě města velké množství architektonických stylů. Historické jádro se dochovalo v autentické podobě do dnešních dnů a je památkově chráněno, dokonce je i na Seznamu světového kulturního dědictví. Syn Jiří tu pobýval v roce 2008, teď ho překvapilo, že počet stánků, obchodů a turistů se zdvojnásobil.

Nyní, vlastně na ostrově, neboť řeka tu vytváří deltu s členitým terénem, našel v malém hotelu hezký pokojík s krytou teráskou, kde se dá pracovat na nouťasu, což oba denně činíme. Syn vytváří v počítači knihy svým autorům, je sazeč, grafik, vydavatel, ale také náruživý fotograf. Poblíž jsme objevili venkovní stravovnu s milou paní, která dobře vařila, chodili jsme pak na snídaně a obědy většinou k ní. Na večeře nikoliv, neboť nevečeříme. Po obědě nás vždy ještě obdarovala chuťově výrazným ovocem, zvaným pešenfruit.

Domorodí Vietnamci jsou hluční

Jednoho večera jsme zažili surový útok na ušní bubínky. Začalo to nevině, přímo před našim hotýlkem postavili dopoledne velký párty stan. Do něj nanosili stoly, židle, talíře, sklenky, něco k snědku, pivo a kdovíco ještě. Pak se dovnitř nahrnulo na čtyřicet mladých žen a zvukaři s aparaturami, zesilovači a mikrofony. Jakmile se setmělo, rozeřval se moderátor, začal velitelsky organizovat víc než hlučné veselí. Od té chvíle jeho řev a mohutný randál simulující muziku nám nedal vydechnout. Štěkavé, jakoby až nenávistné povely připomínaly řev zupáckého velitele na buzerplace. Zvukaři posunuli volume na maximum, okolní domy se chvěly. Sešla jsem do ulice podívat se na to dopuštění. Ve stanu seděly mladé ženy, cosi pojídaly, uši si nezacpávaly, povídat si ale spolu nemohly. Náhle před ně skočil s mikrofonem v ruce hastroš, starýmladý chlapíček v módně roztrhaných kalhotách a omrněné košili, byl zmalovaný, rty měl hustě pokryté rudou rtěnkou. Začal do mikrofonu vyřvávat něco jako píseň, ocásek na proplešatělé hlavě se mu v poryvech decibelů vyčítavě chvěl. Ordinérní šašek, nejspíš pohlavně nevyhraněný, ale v každém případě hystrion. Pět minut té podívané mi stačilo, zaběhla jsem do domu a do pokoje, ale nedalo se tomu uniknout, rozbolela mě týraná hlava, která bolesti nikdy nemívá. V deset hodin zvukové peklo dohořívalo, mizelo. V hlavě se mi pak při usínání kroutily tři otazníky. Takhle se Vietnamci běžně baví? Jak to mohou snést? Co to o nich vypovídá? Druhý den nám v recepci vysvětlili, že uřvaný večírek zorganizovali majitelé penzionů, hotýlků a ubytoven z okolí pro své zaměstnankyně jako poděkování za jejich práci. Pěkně děkuju!

Většina Vietnamců, když mluví, tak křičí. Jejich často jednoslabičná slova, jejichž význam určují také čtyři tóny, asi svádějí k vyštěknutí. V posledních letech si oblíbili karaoke, už dávno se neprovozuje jen v barech, ale kdekdo má reprobedny doma, klidně hejká ve své domácnosti otevřené do ulice, ječí do mikrofonu, kakofonie naplňuje okolní ulice. Vietnamské písně mají složitou tóninu, takže většina samozvaných zpěváků a zpěvaček zpívá falešně. Běda těm, kteří mají hudební sluch.

To naši Vietnamci v Čechách jsou tiší, skromní, úplná zlatíčka.

Nezastavuj se nebo tě přejedou!

Chodívali jsme po městě na procházky, bylo co fotit, hlavně řeku s barevnými loďkami a jejich odrazem ve vodě, záplavy lampionů a vietnamské jemné krásky v jejich tradičním oděvu, které se navzájem fotily v ulicích, často s květinami v náruči.

Brzy bude Tét – oslava vietnamského nového roku, který se prý slaví po pět dní. Asi metr a půl vysoké mandarinkové stromky k němu patří, jako náš vánoční stromek k Štědrému dni. Stojí ve velkých nádobách před obchody a starými malebnými domy a jsou obsypané malými oranžovými plody. Jindy stojí u vchodu kamkoli z každé strany vysoké žluté květiny. Všechna flora je tu bohatá, vzrostlá a často obsypaná květy. A když nějaký stromek nebo keř ještě květy nemá, ozdobí ho někdy květy umělými, které k jeho holým větvím nenápadně přivazují. Tento milý naivní podvůdek jsem zaznamenala i v Thajsku.

Mnohé ulice sice vypadají jako pěší zóny a jistě jimi i jsou, ale takové extrabuřty se tu neuznávají, spolu s chodci zaplňují ty úzké uličky někdy bez chodníků motorky, skútry, auta a rikši řízené muži na kolech se sedátkem, na němž trůní blazeovaně se tvářící turista.

Jirka se v tom asijském frmolu umí pohybovat, ale já jsem byla, když se ke mně blížila smečka motorek, ulekaná. Pojď, pojď volá na mě syn, oni se ti vyhnou, ale já se zastavuji a bouřím se proti chůzi mezi vozidly. Většinou úzké chodníky bývají často neprůchodné, stoji na nich vozíky s různým titěrným zbožím nebo nějakou poživatinou, ale hlavně zaparkované motorky. Na mé reptání synek reaguje jednostejně - To je Asie. Nic neuděláš! Má pravdu, totéž zažíváme v Thajsku a viděli jsme stejný jev na Javě, Bali nebo na Srí Lance.

Stánky na tržištích v Hoi An přetékají kýči a klumprtem. Že si tu nic na památku nekoupíme? A tu Jiří objevuje na ulici šikovného řezbáře, který vyrábí z bambusu bizarní tváře, zastřižené kořeny bambusu pak tvoří vousy, nejčastější je tvář smějícího se Asiata. Nedaleko je obchod, kde se jeho vtipné výrobky prodávají. Kupujeme si každý jeden ksichtík, nejsou úplně levné, je to rukodělná práce.

Naštěstí vyjíždíme taxíky (platíme v přepočtu jen pár desítek korun) i za město, kde objevujeme barevné a malebné temply. Zatímco se v ulicích Hoi An tísní turisté, tady je liduprázdno a ticho, obdivujeme jejich výzdobu, okolní exotické stromy a nádherné květiny, občas zahlédneme mnicha nebo exotického motýla...

Postupně jsme objevili v okolí Hoi An tři temply a nakonec jeden komplex slavný, prastarý, z něhož zbyly působivé trosky. Zmíním jen ten první a poslední.

Pagoda Chùa Long Tuyền

V roce Kohouta (1909) požádal zenový mistr patriarchu Vinh Gia o povolení založit malou poustevnu jménem Long Tuyen, která by usnadnila meditaci. Zenová mistryně Pho Thoai později postupně vybudovala z Long Tuyen rozsáhlou pagodu (1933). Každý rok věřící v chrámu pořádají velké obětní svátky: především slaví Buddhovy narozeniny. Historie místa je složitá, plná jmen s dílčími zásluhami, takhle je to se všemi temply a svatyněmi. Je dobře, že Vietnam nezažil jako Čína takzvanou kulturní revoluci, která by svatyně nejspíš srovnala se zemí. Nevěděla jsem, že existovaly i ženy – zenové mistryně.

Tento pěkný templ, plný barev je „starý“ teprve jedno století. Je tu liduprázdno, turisté tísnící se v uličkách Hoi An o něm zřejmě nevědí, je to pro ně škoda, ale tím lépe v této chvíli pro nás. Po všem tom bábelu a zmatku přecpaného města zažíváme ticho, pestré a výrazné barvy i bohatou výzdobu templu a jeho soch, užíváme si klid, samotu, vnímáme a fotíme si pro radost květiny, bizarní stromy, ptáky. V areálu je umístěn i nevelký hřbitov s masivními honosnými náhrobky, které mají prvky zdobící i místní architekturu.

Buddhismus a hinduismus, dvě hlavní náboženství jihovýchodní Asie, mi nikdy nebude dopřáno pochopit ve vší složitosti a se všemi historickými zákruty, vystačím si tedy s tím, že je mi sympatický morální imperativ těchto náboženství a klid a důstojnost, které z nich vyzařují. Navštívili jsme další dva chrámy na okraji města, Chùa Phước Lâm
a Chùa Chúc Thánh. Ale nejvíc nás zaujal ten nejstarší komplex, i když staletími, podnebím a lidmi zpustošený.

Prastarý My Son

Zaplatili jsme si výlet minivanem s dalšími sedmi turisty. Vstáváme už v pět ráno, za tmy, je třeba vyjet brzy, než areál My Son zaplní turisté, chceme si ty prastaré, časem a podnebím orvané stavby nafotit bez lidí. První chrám se tu začal stavět už ve čtvrtém století našeho letopočtu! Celá oblast byla důležitým kulturním centrem říše Čampa. V minulém století byla poničena během americko vietnamské války.

Procházíme rozlehlým areálem, fotíme a užíváme si klid a tajemství tohoto místa, trosky prastarých templů jsou z pálených tvrdých cihel v hnědočervené barvě. Kdoví, jak někdejší temply vypadaly, když to tu žilo a sloužily věřícím?

Výlet byl korunován dobrým obědem v blízké restauraci

Hygienikova noční můra

Když už je řeč o jídle, naše oblíbená kuchařka Ha Lan v blízké restauraci nás zahrnovala hřejivým přátelstvím. Oblíbila si mě, pokaždé mě vítal její široký úsměv, poplácávala mě po zádech, dávala mi dárky v podobě čerstvého dračího ovoce nebo banánů, já jí zase darovala lehoučkou šálku z Prahy, sluneční brýle – pilotky, neboť se jí líbily. Představila mi i svého asi desetiletého synka, přišel se na nás podívat. Byl vykrmený, na krku měl uvázaný pionýrský šátek, na jehož někdejší existenci jsem už dávno zapomněla. To se mi nelíbilo, pionýrovi jsem se zase asi nelíbila já, neboť je přece běžné, že se ženy nad dětmi rozplývají, což jsem neudělala. Dal mi najevo otrávenost z mé netečnosti tím, že mi zařval náhle do ucha. Lekla jsem se a znechutila. Poslala jsem ošátkovaného chlapečka do nepěkných míst, ještě že mi nerozuměl.

Poslední oběd u Ha Lan, přišla chvíle loučení. Naše vietnamská kamarádka měla zrovna u stolu víc strávníků, vařila a hned po nás umývala nádobí, měla fofr... Jídelna neměla zdi, jen střechu vztyčenou na sloupech. Nahlédla jsem do jejího kuchyňského zákulisí, abych jí sdělila, že už tedy jdeme... Seděla na bobku, v lavoru na zemi myla ve studené vodě nádobí, a umyté pokládala na hadřík rozprostřený na zemi, poblíž rejdil potkan... Neviděla jsem takový výjev na našich cestách poprvé. To je prostě Asie, viď Jiříku? Pokrčil rameny a dodal, nic neuděláš.

Ha Lan se zvedla, udělala k nám od lavoru pár kroků, objaly jsme se.

Rozpálený Saigon a setkání s krajanem

Pak už to šlo rychle. Odjeli jsme do Danangu, a o pár dní později odletěli do Saigonu.

Poslední město ve Vietnamu, které jsme navštívili je jejich hlavní, Saigon neboli Ho Či Minovo město, tísní se v něm přes deset milionů obyvatel. Leží v tropickém pásmu. Po první procházce v žáru kolem 35 nad nulou, jsem se rozhodla, že oželím eventuální půvaby této metropole a pokud možno po tři poslední dny ve Vietnamu nevylezu z hotelu. Jsem přesycena tropických veder, tělo protestuje. Po návratu do Prahy bude po ránu kolem pěti nad nulou, snažím se na to psychicky připravit.

Richard vypravuje o Vietnamu

Pouhý den před mým odletem ze Saigonu do Prahy nás čekalo milé setkání s naším krajanem a Jirkovým kamarádem Robertem, který žije a podniká ve Vietnamu už jedenáct let. V létě se vždy objeví v Čechách, aby sjel s kamarády pár řek, bere s sebou i svou vietnamskou přítelkyni. Zahrnuli jsme ho otázkami: Jak se ve Vietnamu žije? Jaké podmínky musel splnit, aby tu směl zůstat? Co mu tu nejvíc vadí, co na téhle zemi naopak oceňuje?

Tady jsou jeho odpovědi:

V jakém oboru podnikáš?Zaměstnáváš jistě Vietnamce... Jaké mají zvyky a zlozvyky? Jsi s jejich výkony spokojený?

Zabýváme se vývojem a implementací software. Všichni zaměstnanci jsou místní. Vietnamci jsou pracovití, obětaví, technicky zdatní, ale ne moc kreativní a potřebují občas trochu vodit za ruku. V mém oboru dost nestálí, softwaroví vývojáři mění práci tak často, že sotva se zaučí, už koukají, kde je jinde tráva (rýže) zelenější. Mladší generace už je na tom s angličtinou lépe, pokud koukají na YouTube, ale největším problémem je mluvená angličtina. Jejich jazyk a tudíž i mozek funguje na úplně jiných principech.

Bylo to ve Vietnamu pro cizince hodně složité, založit si tu firmu? Jaké podmínky jsi musel splnit? Především musí splnit jednu z těchto podmínek - buď se oženit s Vietnamkou nebo si tu koupit byt. Zvolil jsem tu druhou, koupil jsem si byt v jedné dražší, protože klidné čtvrti. Jenže když jsem se nastěhoval, zjistil jsem, že je poblíž dětské hřiště. Ozývá se z něj po většinu dne křik až řev.

Vietnamec založí firmu za několik dnů a poradí si sám, cizinec za několik měsíců a potřebuje k tomu vietnamského právníka nebo firmu, protože papírování je složité a stojí pár tisíc dolarů. Je možné to urychlit tím, že firmu založí někdo místní a zahraniční podílník, tedy já, do firmy poté vstoupí a investuje do ní. To ovšem vyžaduje hodně důvěry. Firmy se zahraničním kapitálem podléhají přísnějším pravidlům.

Co máš na téhle zemi rád, co je tu příjemný?

Otevřenost a přátelskost lidí obecně, zejména při cestách na venkov. Exotika prostředí i lidí. Dříve, až na pár výjimek, pocit větší svobody, ale to už si teď nemyslím.
A výborné masáže!

Co tě tu zlobí, otravuje?

Tragický přístup k přírodě, zvířatům, plasty naházené třeba do vodopádu. Věčný hluk. Od rána sbíječky, rekonstrukce, odpoledne karaoke. Karaoke, a potom zase karaoke. Neexistuje snad už ve Vietnamu místo, kde by bylo ticho. Dům, v něm dvacet místností v každé 5000W repro obrazovka a mikrofony, reproduktory. Dnes si tu aparataru každý druhý pořídil domů, je to velký hit. Reprák obrátí do ulice, sedne si v obýváku k televizi a od šesti do deseti si to bude třeba tisícovka lidí v okolí užívat, ať se jim ten falešný řev líbí nebo ne. Stává se, že jsi v přírodě, nikde nikdo a najednou kousek od tebe v džungli začne burácet 5000W z baterií poháněného repráku, v divoké přírodě ječí ještě divočejší karaoke. Vozí ty bedny s mikrofonem na motorce všude sebou. Nikdo nebere na nikoho ohled. Nedá se to vysvětlit, popsat, to se musí zažít. Když jsem byl malý, miloval jsem maďarský seriál Rodina Smolíkova, speciálně „Podivuhodná dobrodružství Vladimíra Smolíka“! Mézga Aladár különös kalandjai! kde synátor Ládínek létal tajně se svou nafukovací raketou do vesmíru a objevoval roztodivné, mnohdy spíš šílené, mimozemské civilizace. Nedávno jsem si z nostalgie pustil pár dílů. U dílu Zpívající planety mi to došlo. Točili ho ve Vietnamu!

V čem jsou Vietnamci jiní než my, Češi, případně Evropané? Co je trápí a z čeho se radují?

Rodiče tlačí na děti aby byli nejlepší ve škole. Kdo může, investuje do vzdělání pro nás neuvěřitelné peníze. Češi si vůbec neuvědomují jak dostupné je v Čechách školství a zdravotnictví pro všechny, berou jako samozřejmost něco, co je ve většině míst na světe velký luxus.
Vietnamci mají proti nám silnější vazby na rodinu, několik generací bydli spolu, děti se starají o rodiče a prarodiče do posledních dní, většinou se stará manželka jednoho ze synů. Z penze by nikdo nevyžil.

Kolik času trávíš každý rok v Čechách?

Snažím se být v létě v Čechách aspoň tři měsíce přes léto. Pracuji přitom z domova, navštívím pár zákazníků, musím si také odpočinout, postarat se o dům po rodičích a připomenout se přátelům, že ještě žiju. Pořád jsem ještě vodák a vandrák, snad letos zase vyjde voda nebo potlach.

Rozloučili jsme se slibem, že se uvidíme v Čechách a v létě.

Pak už to šlo rychle, Jiřík, synek a skvělý parťák mi pomohl s odbavením na letišti, měla jsem dva těžké bágly, já letím do Prahy, on se zítra vrací do milovaného Thajska, kde chce pobývat a pracovat ještě dva měsíce.

Na letišti v Praze přijme pak druhý den ráno do péče toulavou matku druhorozený syn Tomáš, dvoumetrový introvert s klidnou povahou. Moc se na něj těším. Manžel, domased, už dostal instrukce, které české dobroty, v čele s chlebem mi má koupit.

Objali jsme se. Jiříku, buď na sebe opatrný!

Mami, a ty nezapomeň pít denně aspoň tři litry vody! A nehrb se!

Osaměla jsem, vydala jsem se vyhledat svou Gate.

Video natočil Jiří Nosek.