11. 12. – 20. 12. 2023

V Ubudu máme základnu, odtud děláme hvězdicovité výlety. Tentokrát jsme dokonce na týden opustili pohodlný rezort Pering Bungalow, sbalili jsme se a rozjeli do 45 km vzdáleného městečka Bedugul. Lákal nás templ na jezeře, vodopády a hlavně botanická zahrada. Viděli jsme jich v teplých krajích už pár, já tu první kdysi na Tenerife, ta nejhezčí byla na Jávě v městě Bogoru, druhé místo obsadila botanická zahrada u města Kandy na Srí Lance… Jsem zvědavá, jak ji pojednali na ostrově, který je vlastně botanickou zahradou celý.

Jirka sehnal přes Agodu levné ubytování v areálu Villa Sinta a vyrazili jsme.

Po cestě nám řidič navrhl, že udělá zajižďku a zastaví u Monkey Forest Sangeh – opičího lesa, když mu přihodíme sto tisíc rupií (145,- Kč). Souhlasili jsme. Jenže tenhle areál byl, pokud jde o půvab, tajemnost a rozlohu, na hony vzdálen tomu fotogenickému na okraji Ubudu, který jsme zažili loni a chystáme se tam zase. Tenhle opičí les křižovali kromě makaků zřízenci, kteří za poplatek nabízeli vyfocení s oprsklými makaky za krkem nebo po lese provázeli s výkladem. Míjím mladé turistky, které vrkají a jojkají, objímají cynické zablešence, zatímco je při tom jejich partner fotí.

Konečně jsme v Bedugulu, dlouhá cesta vymletá od lijáků nás vede vzhůru až k Villa Sinta. Tam na nás kupodivu nečekají, i když objednávka a platba přes Agodu proběhla už před pár dny. Areál je prázdný, bez turistů i majitele, bloumá po něm jen bezradný mládenec, který neumí anglicky. Terén k našemu bungalovu je pro starší dámu a jejího syna s berlou (Jirku postihla ve 34 letech mrtvice) neschůdný, několikery vysoké schody, některé bez zábradlí... Příliš vysoké schody (a dokonce každý jinak) nebo obrubníky jsou v asijských zemích velmi časté, chodec se na ně musí pružně vyhoupnout, což ale není snadné pro každého.

Dveře do prostoru, kde máme bydlet jsou otevřené, uklízí tam onen mladík, hrne rýžovým koštětem na hromádku stovky mušinců. Na posteli leží polštář připravený k povlečení, je zašlý a plný žlutých a šedých fleků, v koupelně trčí sprchová hlavice přidělaná napevno vysoko na zdi a teplá z ní neteče. Wifinu nemají, dveře na toaletu mají v místě našeho „latrínového srdíčka“ jakoby proražené pěstí, vchodové dveře nejdou zavřít… Hu, kam jsme to sem lezli?!

Začínáme žít v muším Bedugulu
Máme hlad, jdeme si tedy přednostně najít stravovnu. Všechny jsou otevřené do ulice, přední stěna chybí, což je v horkých asijských zemích běžné. Nesedí tu nikde žádní strávníci. Zato všude poletují a posedávají drobné mouchy, je jich kolem mnoho desítek, možná sto, lezou po nás, po stole, zajímá je jídlo, které nám donesli. Tolik pohromadě jsem jich viděla naposledy v Africe u Masajů, byly jimi pokryté tváře malých dětí. Na vedlejším stole leží past, arch lepícího papíru, který je hustě pokrytý jejich mrtvolkami, je jich tam snad 300.

Abych to zkrátila, celý Bedugul je plný malých otravných much, nekoušou, ale jsou odpudivé, asi hladové a je jich příliš mnoho. Stahují se sem prý kvůli chladnějšímu horskému klimatu.

Po cestě zpátky jsme si našli lepší ubytování hned vedle a okamžitě jsme se přemístili, s Agodou a majitelem ohnusnělé Villa Sinta jsme se domluvili na vrácení peněz.

Ubytovali jsme se v areálu bez schodů v krásné tropické zahradě. Bezchybná nová koupelna s teplou sprchou nad vanou. Poučení – Villa Sinta měla poutač na serveru Agoda, kde Jirka hledá ubytování, ale o své ubohosti samozřejmě pomlčela, zatímco tři sta metrů vzdálený rezort Candikunning Villa – dokonce za nižší cenu (v přepočtu 145,- Kč za osobu a noc) – nám dopřává komfort, ale na internetu ho nenajdete. Ale i ten je skoro prázdný, snad proto, že na Bali ještě nepropukla turistická sezona?

Učinili jsme dvě opatření. Svůj pokoj pečlivě zavíráme, pokud dovnitř nějaká moucha pronikne, Jirka ji utluče starým ručníkem. Několikrát denně slyším výkřik: Zavři dveře! Rychle! Dveře jsou prosklené, takže můžeme pozorovat, jak se „ty svině“, jak jim Jirka nadává, stahují k našemu obydlí, lezou po zemi, hledají škvíry… Do blízké stravovny, kde dobře vaří, si nechodíme sednout, ale vyrážíme tam s plastovými krabičkami a pochutnáváme si až doma, ve svém „fly-free“ bungalovu.

Nenecháváme se otrávit, cestovatel nemůže být primadona, ostatně jsme tu jen na týden.

Ulun Danu Beratan
Našim prvním cílem je nedaleký templ Ulun Danu Beratan na vodní nádrži Batur. Hned první den do areálu nevědomky pronikneme zdarma, přestože vstup je běžně zpoplatněný (v přepočtu 111,- Kč). Procházíme se po jeho upraveném širokém okolí, nádherné velké kytky a kvetoucí keře ale i stromy, stříhaný trávník, jsou tu i dvě pěkné osvěžovny, samozřejmě obsypané mouchami. Míjíme turisty, nápadná je skupina třinácti žen a tří mužů, jsou docela určitě z Indie nebo ze Srí Lanky, ženy oděné v krásných sárí, dva muži kráčejí rozvážně v mnišského oděvu. Nejvyšší muž vypadá královsky, samé zlato a usměvavá vznešenost. Zato ženy jsou rozverné, smějí se a pak dokonce kolektivně zpívají, pohupují se v bocích, kráčí tanečním krokem, určitě se jim hinduistické Bali líbí, jejich radost se zas líbí mně, potají si je fotím. Zmerčí mě jedna z nazdobených boubelatých žen, stoupá si ke mně a žádá od svých přátel, aby ji s exotkou z Evropy vyfotili, pak je sežene do těsnějšího houfu, abych si je mohla všechny vyfotit já. Smích, úsměvy, úklony... Hezká chvilka. Jirku víc zajímá templ, já jsem už maličko přetemplovaná. Na břehu mají areál zdobit neumělé sochy dvou labutí, které vytvářejí ze svých ohnutých krků srdce. U něho se fotí prostomyslnější turisté, opodál se houpou na vodě labutí loďky, živá labuť ani jedna. Jirka se do templu vypravuje o pár dní později hned po otevření (již spořádaně přes pokladnu), davy nikde, má ho celý pro sebe.

Kebun Raya – botanická zahrada
Další den se vypravujeme do jediné balijské botanické zahrady, necháme se tam odvézt taxíkem (jízdenka za svezení pražskou tramvají stojí víc). Jen dorazíme, začne lejt. Sedneme si poblíž vchodu (vstupné činí v přepočtu 37,- korun) ke stolku pod velký slunečník, počkáme, až se déšť přežene. Máme s sebou sice deštníky, ale s deštníkem v ruce a v lijáku se blbě fotí. Co teď? Mouchy, snězte si mě. Zavírám oči a do dvou minut usínám. Drobná zvláštnost organismu, řeknu si: chce se mi spát, spát se mi co? Chce. A nevím o sobě.

Probouzím se v údivu – kde je ten bramborový salát s domácí sekanou? Zůstal ve snu, ani jsem ho neochutnala…

Vyčasilo se, tak vyrážíme. Jdeme hustou džunglí, kterou protíná asfaltová silnice. Je to jasné, flora na Bali se nedá zkrotit, je nemožné označovat jednotlivé stromy cedulkami se jménem, prostě jim to rostlinstvo takhle vybuchuje, dere se ke světlu, holé země nevidět, ke stromům se podrostem neprodereš. Zvedneš hlavu, vrcholu stromu nedohlédneš. Turisté tu nejsou, jen párkrát kolem přejede motorka. Kráčíme, ohromeni tím bohatstvím, fotíme bizarní neznámé i známé rostliny, stromové kapradiny, bambus, připadáme si jako v třetihorní krajině. Došli jsme k menšímu templu, je ohraničený, dovnitř nemůžeme, ale najdeme postranní cestičku kolem zdí. Ocitáme se pod obřím stromem a v tajemném zákoutí se sochami, fotíme, libujeme si, hlavně Jirka, který si koupil chytrý program na skládání panoramat a to nejen na šířku, ale i na výšku, takže fotí kus po kuse strom, který tu roste do nebe, v počítači ho pak Affinity Photo poskládá.

Že se jim nepřekrví hlavička!
Už jsme zpět ve městě, když narazíme na zřejmě chovnou stanici kaloňů. Strneme v nadšeném úžasu. Jsou obrovští, jejich křídla připomínajíc sytě hnědý satén napjatý jako kůže na bubnu. Mají rozpětí téměř metr a půl a slouží jim nejen k létání, ale když se do nich zabalí, chrání je i před chladem. Visí jich tu hlavou dolů celkem pět, nikdy jsem je ještě neviděla takhle zblízka. Jejich chovatel je nemá připoutané, jsou dokonce ochočení, takže muž ke mně náhle s jedním exemplářem přikročí a bez varování, ale s úsměvem mi kaloně pověsí za prsty. Dojímají mě jeho zahnuté prsty s drápky, za něž se věší na větve, které teď nahrazují mé prsty…

Kaloň rozložil svá impozantní křídla z jemné kůže, oba strneme v živém obrazu, aby si nás mohl Jirka nafotit. Jsem nadšená, cítím se obdarovaná. Jak se tak ten exot rozcapil, ukázal bezostyšně tmavě hnědé ochmýřené kouličky, jasně, je to samec, ale hlavně savec, jsme v říši zvířat příbuzní.

Ten dobrý muž chová ještě leguána a puštíka, také ten mi posléze přistane na ruce, hebký, lehký a načechraný jako chomáček vaty, mžourá, neboť je den, čas spánku. Pohladím ho jemně bříškem ukazováčku, drží jak beran. Zkoukneme ještě velmi dlouhého žlutého hada v teráriu, je poskládaný v elegantních smyčkách, sotva se do něj vejde. Překvapilo nás, že chovatel nevybírá za tu podívanou rupie. Odcházíme neradi a s vděčnou úklonou.

Dolů k vodopádu
Čeká nás poslední zážitek u mušího městečka bez náměstí, chceme vidět vodopád Banyu Wana Amertha. Jirka přivolává mobilem nejbližší a nejlevnější taxík křižující blízké okolí, ten nás vysype na místě, odkud už musíme pěšky, prý je to asi kilometr. Bali je velmi členité, je to věčné klesání a stoupání jako na horské dráze. Hluboká údolí, průrvy, mizerné cesty, někde schodiště… Stezka široká asi padesát centimetrů je sestavená z betonových kostek, má sklon hned nahoru pak prudce dolů, po dvaceti minutách dojdeme k již známým vysokým schodům bez zábradlí, na konci dokonce rozlámaných, jdu opatrně, každý schod proklínám, Jirka mi nabízí své rameno jako psychickou podporu, jenže mě zároveň informuje, že mu na vlhkých schodech podkluzuje berla. Myslím vděčně na naši opatrnou civilizaci, které jsme se pro její úzkostlivou ochranu zdraví a života občanů dříve posmívali.

Konečně jsme u vodopádu, není příliš vysoký a teče asi v patnácti tenkých proudech, hledím na něj vyčítavě – pro tohle jsem riskovala život?! Já, která viděla Niagarské vodopády, k nimž jsem byla dovezena autem?! Nechám si to pro sebe, když vidím, jak Jirka nadšeně fotí. Pod padající vodou je mělké jezírko, láká ke smočení, ale je k němu nesnadný, krkolomný přístup. Stačilo by vyskládat metrový úsek plochými kameny nebo položit širší prkno, ale téměř všechny asijské země, které jsme navštívili, si na takovou změkčilost nepotrpí. Mladá boubelka, zřejmě Indka, se do mělké vody nicméně dostala a pózovala svému mládenci, jak to odkoukala od modelek.

Návrat s překvapením
Konečně uplynul týden, balíme a prcháme z mušího kraje. Snášíme se s kopců, přestalo pršet, přibývá tepla, štědré sluneční záře, barev, míjíme do ulice otevřené velké dílny na výrobu kamenných soch, košíků, foukaných skleněných nádob na stojáncích z kořenů starých stromů, pracují tu ve svých malých manufakturách řezbáři, kameníci… A pak už konečně kráčíme postranní uličkou k našemu rezortu, vítáme se s ubytovatelem, pokojík je vypulírovaný a hned nám nesou na terásku termosku s horkou vodou, kazetu s pytlíčky černého i zeleného čaje a servis ze zeleného skla. Jsme doma.

Soused, americký stařec, kterého jsem litovala, se už vrátil z nemocnice, sedí na své terásce vymydlený v sárongu a bílé košili, lazebníkem upravená tvář, vedle něj se objevuje mladý běloch se zavřenýma očima, z pokoje zní odříkávání manter. Oba muži se k mumlání připojují, načež ten tělnatý Amerikán vykřikne nad svými dvaceti lahvičkami s léky afirmaci: „I am healthy! I will be healthy forever!“. Jsem zdravý! Budu navždy zdráv! Několikrát to zopakuje, načež se oba muži nuceně léčivě smějí Ha Ha Ha, což je zřejmě součástí ozdravného rituálu. Pak přestanou jako když utne a jedou znovu mantry. Také se zasměju, ale brzy mě smích přejde. Čtyři krátké věty mantry odemelou z mobilu mniši – muži, čtyři ženy, a pak znovu totéž. A pěkně nahlas! Huhly huhly hu, budli budli bu. A mnišky na to hadli hadli ha, mudli mudli mu. Kolovrátek jede půl hodiny, hodinu, dvě hodiny, tři… V noci k nám z jeho bungalovu, mívá vždy otevřené dveře i okno, doléhá „ukliňující“ motiv, několika do zbláznění stále se opakujících taktů. Jirku tu často probudí a jde Amerikána požádat, aby na nervy útočící hodbu ztlumil. Někdy vyhoví, jindy nikoli, ale už syna i „poslal do pekla.“ Schyluje se ke konfliktu?

Pokračování příště.

Případné reakce uvítám, i když neočekávám. Lze mi i napsat na adresu: vnoskova@centrum.cz

Foto Jiří Nosek