19.5.2024 | Svátek má Ivo


CESTOVÁNÍ: Zážitky z města Ubud a jeho okolí

20.12.2023 10:58

Staří osamělí chlapi
První noc v Ubudu a v rezortu Pering Bungalow, v pokojíku, který je podobný kazetě na šperky. Je nevelký, ale má vše, co potřebujeme, dvě pohodlné „královské“ postele s vyřezávanou a pozlacenou pelestí i postranicemi, také malé vchodové dveře jsou i s veřejemi zdobené vyřezávanými a nabarvenými květinami a mýtickými ptáky. Nechybí vestavěná skříň, dvě velká zrcadla, malá lednička a prostorná koupelna i s vanou. Na kryté terásce s velkými dlaždicemi je stolek s mramorovou deskou, dvě židle a stojan na sušení prádla. Platíme každý 180,- korun za den.

Dvacet metrů od nás je v areálu tropické zahrádky s malým bazénem stravovna, porci víceméně tukožroutského jídla lze dostat v přepočtu za třicet korun, za dalších dvacet kaček nám tu vyperou kilo prádla a dodají druhý den usušené a voňavé. Stěny našeho bungalovu jsou ale tenké, jsme v tropech, nemusejí nás tedy chránit před zimou. Pod nízkým stropem vykládaným stejně jako stěny deskami se vzorkem ze štípaného bambusu je umístěný větrák s třemi vrtulemi.

Ve dvě v noci mě probudila jemná hudba, piano v popředí hraje uklidňující motiv, orchestr za ním téměř neslyšet… Hudba přestala být lahodná ve chvíli, kdy mi došlo, že jde jen o osm taktů, které se strojově opakují. Po půlhodině cítím, že brzy chytnu nerva, protože stálé opakování téhož je mučinkování. Ve tři se rozhoduji pro prášek na spaní. Jindy zabírá do deseti minut, ale teď nefunguje.

Ta zákeřná opakovačka několika taktů se nese z vedlejšího bungalovu, od nějž nás oddělují tři metry. Vstávám a v noční košili vyrážím na mučitele. Má pootevřené dveče. Jsou také vyřezávané, pohlcují mé bušení. Nahlédnu do pokoje, v něm spatřím čurbes, změť věcí z vyhřezlých kufrů, poházených i na široké manželské posteli na níž spí polonahý, šedovlasý, vousatý, starý muž. Naproti postele nasvěcuje chaos monitor velké televize a v ní nasnímané živé květiny, to z ní se line otravný romantický klavír, zřejmě noční klidový „program“. Aniž vstoupím dovnitř, křičím na spícího. Prosím ho, aby televizi vypnul. Probouzí se ztěžka, je zmaten, konečně pochopil. Vyleze, chudák, shrbený a zubožený z postele a hledá a hledá… ovladač. Nechci se na něj dívat a tak jdu zpět do svého pelíšku. Za pár minut piáno ztichlo, rozhostil se mír a klid tropické noci, jen gekon obrovský vyrazil párkrát své ta-ké, ta-ké…

Náš soused má puštěnou televizi od rána do hluboké noci, polehává, nevychází z pokoje. Má pootevřené a někdy otevřené dveře, stále leží v posteli. Druhý den ho navštěvují místní zdravotníci, na terase se pak objevuje na patnáct lahviček s léky. Za další dva dny ho zdravotníci odvádějí, nejspíš ho vezou do nemocnice.

Takových osamělých, někdy nemocných chlapů jsme na svých cestách potkali už několik. Vždy jsou to běloši. Jsou v Thajsku nebo na Bali na tom asi lépe než bezdomovci mrznoucí v zimních evropských městech. Za bydlení dají mnohem méně než třeba v Praze, Londýně, New Yorku, za jídlo nepatrný zlomek. Starou, nemocnou, osamělou bělošku jsme v asijských tropech ještě nikdy neviděli. Žena se asi spíš domůže soucitu a pomoci doma, ve svém okolí.

Jak se na Bali tančí
V místním královském paláci nás ten den od půl osmé večer čekal nevšední zážitek, The Legong of Mahabarata epic, neboli Epos Legong z Mahábhárata, přičemž Mahábhárata je rozsáhlý staroindický epos o 110 000 dvojverších. Jedná se prý o nejrozsáhlejší literární dílo na světě, obsahuje myšlenky a příběhy náboženské, filozofické a mytologické. Taneční ztvárnění prastarých bájí se bude konat na dvoraně pod nebem, bereme si pro jistotu deštníky. Po cestě do Královského paláce se pokouším představit si, jak by se tancem dal ztvárnit Starý zákon, nejde mi to.

K Paláci v Ubudu (je stále v držení potomků královského rodu, který už ale nevládne), bychom došli za čtvrt hodiny, kdyby tu byly širší a pohodlné chodníky. Jsou ale úzké, sem tam nerovné a poškozené a zasahují do nich stánky. Když u nich cosi vybírá kupující, musíme sejít na silnici a vyhýbáme se navzájem s motorkami a auty. Postupujeme vpřed opatrně a pomalu. Vypravili jsme se o půl hodiny dřív, abychom zaujali výhodné místo, Jiřík kvůli focení. Loni jsme v městě Ubud zažili působivý a slavný Kecak (Kečak) Dance. Informace o něm, včetně fotografiích lze najít na internetu. Vstupné na tato představení se pohybují v přepočtu kolem 150,- Kč.

Nedokážu se ponořit do dějů starodávných mýtů, spokojím se s nezvyklou hostinou smyslů. Pro znalce indické, potažmo balijské kultury a hinduismu ostatně nepíšu, ti vědí své.

Nejdříve zaútočili na náš sluch muzikanti, ťukali zhurta dlouhými zahnutými kladivy do nástrojů vzdáleně příbuzných našemu xylofonu, ale tónů není mnoho a kladiva nejsou měkké paličky, takže je to hlasitý břinkavý nářez.

Přicupitaly nazdobené krásky, látky na jejich bohatých kostýmech září mnoha čistými barvami a jsou z nádherných látek připomínajících brokát, taft a satén. V nehybné, líbezné, výrazně nalíčené tváři se malým tanečnicím po celý večer nepohne sval, oči hledí strnule do nikam, cupitají na malých nožkách, žádný hop, skok a ejchuchu, známé mi z dudáckých Strakonic. Tanec je to výrazový, ovšem nehraje tvář, ale prsty rukou a dlaně, které snad nemají v zápěstí kůstky ale závity, všichni tanečníci jsou bosí, neboť tančí i jejich prsty u nohou, těla jsou úhledná, i když schválně pokroucená jako stará vrba, dívčí zadečky vytrčené (bohové, odpusťte mi ten popis). Tanců je za večer celkem osm, pokaždé mají tanečníci a tanečnice jiné, velmi krásné a nazdobené kostýmy, objevují se v různých sestavách, cosi nám sdělují o starých příbězích, jednou drží v rukou tradiční balijské nože, takže tu máme drama, jindy mají tanečnice v ruce cosi jako malé větráky, ale my, turisté, houby víme a jen zíráme na tu krásu. Asi deset lidí v průběhu představení odešlo, možná kvůli tomu jednostejnému hlasitému břinkání.

bal

Jen jsme došli do našeho přechodného domova v Pering Bungalow, čekal nás další zážitek.

Spadlo pár kapek a pak se k zemi zřítila obloha plná vlažné vody. Půl hodiny lilo jako v japonském filmu. Hledíme s nadšením na živel z kryté terásky. Blesk, třesk, záblesk, prásk. Obří flora hltavě pije. Je to vzrušující jako vzlet letadla, síla, živel, náznak nebezpečí…

Otevíráme si pak lahváče, pivo je kyselé a přitom bylo poměrně drahé, přece jen jsme v muslimské Indonésii, kde je jakýkoli alkohol zbytný až opovrhovaný. V duchu posílám steskuplný pozdrav do strakonického pivovaru. Nic není dokonalé, ani žírný, barevný a prohřátý ostrov Bali.

bal

Na terásce se připojujeme přes wifinu k ostatnímu světu a počítačujeme, ťukáme, pracujeme. Hlavně Jiřík, neboť je knižní vydavatel a pracuje i na cestách. Spojuje se s klienty, z Česka, Francie, Austrálie, Francie, Řecka, Francouzské Guayany a Kanady, vyrábí jim na zakázku knihy, hotové posílá do tiskárny a jásá nad fenoménem internetu, který mu dovolil být podnikatelem – nomádem.

Den nejkrásnějších templů
Pokud jde o místní taxikáře, existuje několik protichůdných doporučení, jak jim nemuset dávat majlant. My na to přišli loni pokusem a omylem. Dlužno prozradit, že jsme na Bali mimo turistickou sezonu, tedy během naší zimy, turisté z Evropy a dalších světa krajů sem lítají většinou v létě, během svých dovolených. Má to příjemný efekt pokud jde o ceny, jsou prý teď o dost nižší. Mimo takzvanou turistickou sezonu tu prostě skoro každý den chvíli prší, což u nás patří k létu, když se povede. V tuto dobu taxikáři nemají kšefty, posedávají na soklech a schůdcích po celém městě a ochable opakují: taxi, taxi. Je jich spousta. Některého z nich oslovit a dát mu kšeft je jako obdarovat zoufalého.

Chceme objet tři velké komplexy starých templů, potřebujeme, aby na nás řidič vždy počkal a dovezl nás k dalšímu Budeme vyjíždět v jedenáct a vrátíme se večer. Na ulici oslovený řidič přistoupí na naši nabídku, čtyřista tisíc rupií mu prý postačí. Ano, dáme mu téměř půl milionu. Jenže sto tisíc rupií je našich 145,- korun. Zaplatíme mu tedy za těch sedm hodin vození a čekání každý 290,- kurun. Takové jsou počty na Bali mimo sezonu.

Nejdříve jsme se nechali dovézt ke komplexu Gunung Kawi Tampaksiring. Byli jsme varováni, že leží v údolí, kam sestoupíme po asi třech stech schodech, a po nich zase vystoupáme zpět. Je přes třicet nad nulou. Schody jsou vysoké a kovové zábradlí slunce rozpálilo – au au. Sem tam jsou kousky dlážděné cesty po rovině, kolem nich stojí zbožím přecpané stánky, nabízejí i ručně vyřezávané skořápky z kokosových ořechů se složitými ornamenty, které si bohužel nemůžeme koupit. Budeme ještě dlouho cestovat a v báglu by se rozlámaly jako skořápka vyfouklého vajíčka.

Konečně jsme sestoupili, bloumáme starodávnou krajinou s tajemnými stavbami vytesanými do skály. Komplex Gunung Kawi Tampaksiring je z 11. století, prohlížíme si chrámy a pohřebiště, sedmimetrové sochy jsou umístěné v obřích výklencích vytesaných ve skále. Žasneme, fotíme, je mi líto, že v téhle chvíli nevím, jak vypadalo Bali v jedenáctém století… Kolem je členitá krajina, vodní kanály, obří stromy, ráj pro oko i duši. Turistů potkáváme jen pár, možná, že kdekoho odradily ty rozpálené schody, po nichž lezeme zase zpátky, zatímco nás slunce zalévá zlatým horkým punčem.

bal

Odpočinutý řidič, hovorný a vděčný za prima kšeft nás veze k dalšímu, pro hinduisty svatému místu – Pura Mengening. Vzniklo v 17. století. Bylo vytvořeno, aby chránilo před zlými duchy a zajistilo dobrou úrodu. Je zasvěceno bohu vody Dewa Tirta Empul, věří se, že pramenitá voda v chrámu má léčivou moc, byla prý vytvořena bohem Indrou, aby očistila tělo a duši každého, kdo se v ní vykoupe. I tady jsme sestupovali do posvátné krajiny po schodech. Průzračná voda tekla v korytech, padala se skály, chvěla se záblesky v nádržích se zlatými a červenými rybami, k nebi se vzpínala výbušná velkolistá flora, palmy… Bujné a vysoké rostliny, zeleň a voda kam oko pohlédlo, krajina působivě vytvořená člověkem a přírodou ruku v ruce. Potkáváme starého drobného Balijce, chce vědět, jak se nám tu líbí, tak vyznáváme lásku jeho žírné a nádherné krajině, to rád slyší a vděčně se směje, nakonec ho musím z čiré radosti popadnout kolem ramen a Jirka nás vyblejskne.

Přejíždíme k poslednímu posvátnému areálu, Pura Gunung Kawi Sebatu, ten jediný už známe, loni nám učaroval, také kvůli němu jsme se chtěli na Bali vrátit. Jako všude, i tady nám u vchodu nabízejí sárongy, abychom neurazili bohy, ale vytahujeme si opět z batohu svoje. Kráčím vstříc známým líbezným výjevům, ale loňské dojetí se nedostavuje, dva předchozí temply s kusem pohádkové krajiny mě obloudily, mám jich plnou ateistickou duši. Krása umocňuje víru, ale dokáže ji i zastoupit.

Za přátelský mail budu vděčná, i když ho neočekávám.

vnoskova@centrum.cz)

FOTO Jiří Nosek

https://asie.jirinosek.cz/