21.4.2024 | Svátek má Alexandra


CESTOVÁNÍ: Z Bali do Thajska, z Thajska do Vietnamu

22.2.2024

Cestovní deník, čtvrtý díl
Předchozí díly:
Vzhůru do Bedugulu. Za mouchama
Zážitky z města Ubud a jeho okolí
Zdravím z města Ubud na Bali

nos

Královský palác v Ubudu
_______________________

Jsem dlužna dokončit vyprávění o soužití s tlustým Američanem. Ještě několikrát nás probudil hlasitými pazvuky či rozčilujícími šesti takty romantického klavíru, které se do zbláznění opakovaly, zvukové splašky se vylévaly z jeho příbytku otevřenými dveřmi a oknem ve dne v noci. Syn ho po sedm nocí žádal, aby hluk ztlumil, byl dědkem posílán do pekla, ale protože Jirka stál v jeho dveřích a čekal, nakonec tak učinil. Zpupný Američan si na syna stěžoval majiteli bungalovů, ale ten měl jeho agresivních zvuků asi také plné zuby, takže se mu nedostalo podpory. Poté se v noci rozhostil blahodárný klid. Ale děd nám dával čočku aspoň přes den, hodiny a hodiny jednostejného hlasitého zpívání manter, které, když kamsi odcházel, ještě víc zesiloval, aby se nám pomstil za vynucený noční klid. Nevěděl, že po jeho odchodu majitel bungalovů vejde do jeho pokoje a zdroj hluku vypne. Útok na sluch staroch doplňoval útokem na zrak. Vídali jsme ho jen v sepraném sárongu, který nebyl dost rozměrný, aby zakryl vzduté břicho, mohutné boky a hýždě. Ukazoval nám kus holé, obří zadnice. Píši o tom jen proto, abych příběh drsného soužití uzavřela. Po čase emoce vyblednou a zůstane jen bizarní vzpomínka.

nos

Balijci v chrámovém komplexu Besakih

Pura (chrám) Besakih
Náš odjezd z Ubudu do Denpasaru, z něhož budeme za pár dní odlétat do Bangkoku, se rychle blížil. Chtěli jsme ještě vidět, zažít balijský největší hinduistický chrámový komplex, duchovní centrum Bali a nejvýznamnější památku ostrova. Bývá také nazývána Matka všech chrámů či Matka Bali. Besakih sám má na svém území dvacet tři chrámů a leží na úpatí nejvyšší hory, sopky Agung (3 031 m n. m.), která je stále aktivní. Hinduisté ji považují za posvátnou přesto, že má na svědomí častá zemětřesení, která již mnohokráte chrámy poničila, nejvíce v letech 1917 a 1963. Na tomto místě prý k věřícím sestupují z hory jejich bohové, aby s nimi komunikovali. Je to prastará lokalita, byly tu vykopány megalitické pozůstatky už tehdy významného náboženského centra.

Vypravili jsme se k impozantnímu svatému místu plnému chrámů, aniž jsme věděli (takové informace na internetu nebyly), že se tam ten den budou sjíždět k náboženské slavnosti snad tisíce věřících. Vystoupili jsme z taxíku a hle, kolem nás procházeli širokou cestou vzhůru k chrámům slavnostně odění Balijci, muži a chlapci v kratším zdobném sárongu a v bílé košili s balijským „kloboukem“, umně poskládaným látkovým kroužkem kolem hlavy, ženy a jejich dcerky kráčely v úzkých sukních nejčastěji z brokátu, na těle měly těsné bílé krajkové blůzky, všechny stejného střihu, kolem pasu uvázanou širokou barevnou stuhu, na hlavě si přidržovaly velké dárkové krabice plné obětin.

Připomněla jsem si, že hinduismus, který vznikal a pomalu se vyvíjel přibližně 500 let před našim letopočtem, vyznává, stejně jako buddhismus, poctivost, soucit se všemi živými tvory, snášenlivost, že je víc než náboženstvím, je též rozvětvenou filosofií, způsobem života, pokladnicí mýtů. Hlavními bohy jsou Brahma – stvořitel, Šiva – ničitel a Višnu – zajišťující rovnováhu. Ale má též bohyně, manželky bohů, spousty démonů, světců, filosofů, mystiků... V době, kdy vznikal hinduismus, žili na našem území Keltové, kteří měli také svou civilizační úroveň, používali hrnčířský kruh, mlýnské kameny, znali výrobu skla a razili si mince, uctívali své bohy a přírodní síly za asistence druidů. Ale jejich kultura a tedy ani náboženství nepřežila do dneška, zatímco hinduistů je dnes na světě víc než miliarda. Byl to estetický zážitek, pozorovat proudy věřících mířících vzhůru uctít své bohy. Přecházeli pak mezi chrámy, pokládali k sochám božstev své obětiny, zapalovali vonné tyčinky, modlili se. Byli půvabní a důstojní.

Bangkogské víkendové tržiště Chatuchak
V Denpasaru jsme pobyli dva dny. Pak se letadlo se odlepilo od země, troška euforie… a sbohem, krásný ostrove!

V Bangkoku jsme hlavně chtěli v sobotu navštívit tržiště Chatuchak Weekend Market, který patří k turisticky nejpopulárnějším místům. S více než 15 000 stánky a 200 000 návštěvníků každý víkend patří k největším víkendovým tržištím na světě. Dojedeme si tam vždy aspoň jednou nakoupit drobné dárky a něco pro sebe, na sebe. Lze si tu pořídit oblečení, věci z kůže, koření i květiny, bižuterii i polodrahokamy, suvenýry, pohledy, nábytek, starožitnosti, obrazy a umělecké předměty, dělají tu masáže a můžete si vybrat mezi mnoha jídelnami. Je to obrovské bludiště. Držela jsem se Jirky, který nemá problémy s orientací. Bylo vedro, lila jsem do sebe vodu, aby mě nechytily křeče do lýtek, což se mi v tropech už párkrát stalo a nikomu tu bolest nepřeju. Nakoupili jsme, co jsme chtěli a po čem jsme toužili, já, marnivka, jsem si pořídila divoce vzorovanou dlouhou sukni a pro kamarády drobnosti, které uvezu, budu cestovat ještě měsíc. Jiří pro kamarády – vodáky pořídil lehké a přitom teplé mikiny a pro sebe další dvě krásná batikovaná trika. Už jich má asi 40, jedno hezčí než druhé. Ceny jsou tu nízké, navíc se dá smlouvat.

Slunce do nás pere, cítím, že se blíží křeče lýtek, panikařím: pít, pít… lokám horkem zteplalou vodu.

Vietnam prosperuje
Den nato opět balíme, jedeme s bágly na letiště Suvarnabumi a letíme do Da Nangu, což je centrální město středního Vietnamu s více než milionem obyvatel, ve Vietnamu strávíme poslední měsíc společného cestování. Pár základních informací:

Vietnamská socialistická republika leží na východě poloostrava Zadní Indie a při pobřeží Jihočínského moře a Thajského zálivu. Sousedy jsou Kambodža a Laos, které kdysi k Vietnamu patřily, a Čína. Počet obyvatel již nyní přesahuje 99 milionů (před rokem 1985 to bylo pouhých 60 milionů!). Hustota obyvatel je 295 osob na čtvereční kilometr. Pro Vietnam bylo převratné, když v roce 1986 zahájila Komunistická strana řadu ekonomických a politických reforem. Kdekdo začal podnikat, většinou v malém a s nízkými vstupními náklady, vznikaly spousty, často primitivních pouličních stravoven, chlapi taxikaří, další ubytovávájí turisty, vyrostly nové hotely, penziony atd. Zlé jazyky tvrdí, že velké podniky, továrny atd. si zprivatizovali především straničtí funkcionáři se svými rodinami a přáteli.

Stánkaři nabízejí většinou zbytné věci, prodeji vládne kýč. Nicméně díky tržnímu hospodářství je v socialistickém Vietnamu od roku 2000 míra ekonomického růstu jednou z nejvyšších na světě.

Před osmi lety jsem ve Vietnamu poznávala sever země s divukrásnými zátokami, z nichž vyčnívaly vysoké vápencové skály bizarních tvarů, navštívili jsme jejich kuželovité hory porostlé zelení a zavítali na území horského kmene Hmongů...

Jih je prý jiný. Jaký? To uvidím.

nos

Noční Da Nang s řekou Han ze střechy hotelu

Da Nang má dramatickou vojenskou historii
Právě ostřelováním tohoto města z děl začalo v roce 1858 francouzské dobývání vietnamského území. V době války v Indočíně tu francouzské koloniální síly zřídily vojenskou základnu s letištěm, během války ve Vietnamu v 60. a 70. letech 20. století měly právě tady ozbrojené síly Spojených států amerických svou největší vojenskou základnu v Indočíně. V roce 1975 bylo město znovu dobyto severovietnamskou armádou.

Da Nang nás architektonicky nezaujal, má sice své moderní výškové budovy, ale promyšlený urbanismus se v zemích Asie nevídá, i tohle centrální město středního Vietnamu a třetí největší námořní přístav v zemi je především roztahaná aglomerace, jejíž široké ulice – silnice lemují většinou nízké a úzké domy, některé v přízemí otevřené do ulice nabízejí jídlo, pití a posezení většinou na nízkých a maličkých plastových židličkách. Na chodnících jsou, jako téměř všude v Asii, zaparkované motorky, takže je musíme obcházet po silnici, prodejní vozíky a pár židliček a stolků při zdi domu bývají improvizovanými stravovnami s prostomyslnou nabídkou, ale v naší lokalitě jich není mnoho. Po Francouzích tu zbyla obliba baget, prodávají se rozpečené a nadívané masem a zeleninou. Jsou většinou teplé, křupavé a chutné.

Nelze nevidět spousty odpadků a rozbitých krámů, prken, starých krabic, kusů rozbitého skla, které někdy lemují chodník, což tu zřejmě nikomu nevadí, nikde paní z košťátkem, odpadkový koš, natož kontejnery na tříděný odpad. Když se nahlas podivuji, jak v tom Vietnamci mohou žít, syn říká: Taková je prostě Asie. Neuděláš nic. Široko daleko nevidíme chodce, tady se nikdo po městě necourá, všichni drandí na motorkách a skútrech, včetně dětí. Občas na jedné mašině sedí otec, matka a dvě menší děti, jindy na skútru jedou tři kluci a ten nejstarší, třináctiletý, řídí. Není vyloučené, že se proti vám řítí motorka jedoucí po chodníku. Dopravní policii jsme ve Vietnamu nikdy neviděli. Asi se někde skrývá, nechce mít s tou anarchií na silnicích nic společného. Vietnamci prý dopravní předpisy vnímají jen jakousi sadu doporučení.

nos

Svatyně pod Mramorovou horou

Marble Mountains aneb Mramorové hory
Asi 8 km na jihovýchod od Danangu se z krajiny zvedá pět mramorových vrchů nazvaných po pěti živlech: Kim Son (kov), Thuy Son (voda), Moc Son (dřevo), Hoa Son (oheň) a Tho Son (země). Všude v okolí rozlohou nevelkých skalnatých masivů se nachází plno obchodů s nejrůznějšími sochami zvířat, Buddhů, k dostání jsou i okrasné sloupy a fontány. Vše je z mramoru. Ale většina z nich již není vyrobena z mramoru těchto hor, protože těžba tu je – už dlouho – zakázána. Nicméně bylo ze zdejšího mramoru částečně vystavěno obrovské mauzoleum slavného a milovaného prezidenta Ho Či Mina, které se nachází v Hanoji. Na úpatí jedné z těch vysokých mramorových skal se rozkládala svatyně k uctění Buddhy, který tu také v mramorové kráse žehná kolem klečícím či sedícím mramorovým svatým mužům. Místo to bylo malebné, obklopené květinami a krásnými stromy. Ke skále přistavili výtah, kterým se dalo za mírný poplatek vyjet na plošinu s výhledem do kraje. Tož jsme se chvíli kochali pohledem na další čtyři mramorové masivy. Že v sobě skrývají bílý jiskřivý mramor neprozrazovaly, byly černé a flekaté. Po hodině procházek a focení jsme si došli do místní stravovny na jídlo. Měla normální židle, ne ty maličké plastové, a hned vedle obchod s mramorovými soškami.

Další den jsme se nechali taxíkem za nevelký obnos dovézt do opěvovaného města Hoi An. Jirka v něm byl v roce 2008, kdy poprvé navštívil, tehdy s přáteli, země Jihovýchodní Asie. Vzpomínal na něj rád, prý je pro Vietnamce jako pro nás Český Krumlov. Budeme si to malebné místo užívat po tři týdny.

Předchozí díly:
Vzhůru do Bedugulu. Za mouchama
Zážitky z města Ubud a jeho okolí
Zdravím z města Ubud na Bali

Případné reakce uvítám, i když neočekávám. Lze mi i napsat na adresu: vnoskova@centrum.cz

Foto Jiří Nosek