Můj minulý článek o železničním přejezdu nebyl moc veselý. Zkusím to proto dnes trochu odlehčit. Zalovil jsem tedy v paměti a vyhrabal historku z doby, kdy jsem byl v zácviku na strojvedoucího. A má to vztah i k onomu železničnímu přejezdu na Špejcharu, abychom se nevzdalovali od místa činu.

V případě této příhody se jednalo o postrk z Buben do Ruzyně.

V Ruzyni bývaly sklady zeleniny, kam jezdili, mimo jiné, nákladní expresy (NEx) se zbožím rychlé spotřeby a potřebovaly postrk. Ne, že by to vlakové lokomotivy nezvládly samy. To bylo kvůli brzdě. (Šotoušům se omlouvám za nepřesnosti, je to už pětatřicet let.) Kde bylo stoupání nad určitá promile, musela být podle předpisů na konci vlaku připojena lokomotiva, aby brzdila, kdyby se vlak roztrhl. Lokomotiva nebo brzdař. Budky na vagónech s brzdou ovšem už ani tehdy nebyly. Tedy budky ještě občas byly, ale neseděl v nich už „bremza“. A právě takové stoupání je přes Stromovku do Dejvic a hlavně z Dejvic do Veleslavína. Jezdili jsme to s Hektorem, T458. (721). Byl to dříč, ale tomuto konkrétnímu se už moc jezdit nechtělo (prodělal patrně několik ofenzív...) Výjezd! Típnout cigáro (nebo možná dvě?) a ke strojům!

Jde příkaz ze stavědla, že v Bubnech ve stanici na nás čeká expres a my máme jet nezavěšený postrk do Veleslavína! Znamenalo to, že se k vlaku nepřipojíme spřáhlem (šroubovkou), ani na průběžnou brzdu, jen se dotkneme nárazníky a na Veleslavíně ve stanici zastavíme, vlak pokračuje dál a my se vracíme zpět z kopce dolů.

V Bubnech bublá Čmelák. Jenže ouha, má asi jen dva, tři vagónky! Asi zrovna nebyla (kromě jiného) zelenina... Najedeme na konec, ťukneme si nárazníky a můj šéf, strojvedoucí, začíná tlačit. Přidává na výkonu až na maximum. Rozkaz zněl jasně! Tlačit!

Fíra z vlaku „za to vzal“. Jenže jak byl vlak lehký, už na přejezdu přes Bubenskou ulici jsme měli pocit, že trochu ztrácíme, a to náš Hektor jel na plný výkon! Kopec přes Stromovku byl v pohodě. Prokousáváme se zářezem na trati, podjíždíme most na ulici Korunovační (dnes se tato část jmenuje Ukrajinských hrdinů, ať mají blízcí sousedi z RF vztek! :-P), někde pod námi je Rudolfova štola, nad námi stadion Sparty.

Ale před Dejvicemi se to začíná rovnat... A teď se přenášíme k našemu, již známému, přejezdu na Špejcharu.

Závory jsou dole, u nich čekají hloučky lidí. Lidé vyhlíží netrpělivě vlak, aby pak mohli pokračovat ve své cestě za přejezdem. Konečně!

Od Stromovky se nese hvízdavý zvuk přeplňovaného šestiválce z ČKD a rychle se blíží. Už je tu čelo vlaku! Maminky drží dětem ouška, aby se nebály hluku. Statečnější děti mávají. Vlak projíždí, větrný vír ohýbá trsy trav a podél kolejí zvedá prach, který usedá do očí nedobrovolných přihlížejících.

A asi deset metrů za ním, jejda!, supí druhá lokomotiva, která se ho snaží dohnat. Jaký to byl pohled pro přihlížející občany si zkouším jen představit. Nezapomenu ale na vytřeštěný pohled výpravčího v Dejvicích, kdy jsme prosvištěli stanicí, to už mezera mezi námi a vlakem byla tak dvacet metrů. Třeba mu i problesklo hlavou, že se tu natáčí filmová detektivka, kdy Kapitán Exner honí na lokomotivě zločince, který se mu snaží ujet vlakem, jen neví, proč mu to z ředitelství drah nedali dopředu vědět.

Až milosrdný kopec do Veleslavína nám dopřál chovat se opět způsobně. Prostě jsme vlak dohonili.

Na Veleslavíně jsme náš vlak opustili, tedy spíše on opustil nás a vracíme se zpátky na základnu s výrazem, že „Takhle přesně jsme to chtěli!“ Přesně podle plánu speciální postrkové operace... V Dejvicích při průjezdu stanicí jsme možná trochu odvrátili tváře, aby se naše pohledy nesetkaly s pohledem výpravčího. My nic!
A teď si vemte, že ty přejezdy jsou tam vlastně tři! Dva pro pěší. Třikrát ostuda! Ale jestli jsme někomu smíchem prodloužili život, stálo to za to!

Poznámka:
Při této události nebyly porušeny žádné platné předpisy, žádné zvířátko neutrpělo újmu a na lidech to bylo testováno až při čtení tohoto článku.