Spěcháte?

Dnes se mi stala taková věc, která mě pořád nutí k zamyšlení. Ještě teď mě z toho mrazí. Člověk se v životě musí potkávat se situacemi, které jsou mu zrcadlem. Má se v nich poznat. Když to vnímá, přemýšlí: co mi to má říct? Když ne, je jeho cesta poznání delší. Co když je ale hlavním aktérem?

Mám to štěstí a příležitost odvézt mladou ženu do Dejvic. Do vozu mi nastupuje paní. Vnímám příjemný hlas, protože tvář je skryta za velkými tmavými brýlemi.

„Dobrý den! Omlouvám se za zpoždění!“ kaje se na uvítanou.
„Dobrý den, buďte úplně v pohodě, byl jsem tu dřív! A pojďte dál, nezouvejte se!“ občas nadhazuji, když vidím, že bude se zákazníkem pohoda.

„Děkuji, já se tedy nebudu!“ usmívá se, čehož jsem chtěl dosáhnout. Mám tu práci rád!

„Mám schůzku na jedenáctou. Myslíte, že tam do té doby budeme?“

„Momentík, podívám se... Tak měli bychom tam být 10.56“ napovídá mi Waze.

„To by bylo skvělé! Děkuji.“ vypadá uspokojena.

Snažím se jet tak, abych se moc nezdržoval a ji dovezl na schůzku včas. A v pořádku. Jde to dobře. Provoz je před polednem zatím volný.

Občas si něco povíme, „aby řeč nestála“, probereme počasí, to není nic proti ničemu, prostě příjemná jízda.

Na Letné vyjíždíme z tunelu Blanka a míříme k železničnímu přejezdu na Špejcharu. Potřebujeme se přes něj dostat. Mimochodem úžasná záležitost! Je v těsné blízkosti frekventované křižovatky, takže když jede vlak, stojí čekající auta až v křižovatce. A když se dva vlaky křižují, je to málem na dopravní kolaps. X-krát denně. Přesně nevím, nemám nastudovaný grafikon. Není to moje oblíbené místo! Zase je ale ideální k provádění výzkumu pro dizertační práci, třeba s pracovním názvem „Silniční doprava. Proč lidé vjíždějí do křižovatky a zůstávají v ní stát, když je prostor za ní obsazený?“ (Podtitul IQ a svéprávnost.).

Blížím se. Závory jsou nahoře. Sleduji červená světla, jestli nezačnou blikat. Možná je i trochu hypnotizuji.

„Chvilka napětí, jestli nám to vyjde! ..... Bezva, dneska to máme bez vláčku!“ prohodím radostně, jen tak, abych něco okomentoval. Není tam žádné nebezpečí, přejezd má závory, jen čekat u nich málem v křižovatce je opruz.

„To se mi už s vlakem stalo!“ najednou paní povídá.

„Jak to?“ nechápu a snažím se trochu si srovnat vědomí, přeci jen jsem vytržen ze svého myšlenkového světa.

„Srazil nás vlak!“ a když vidí, že nemám slov, pokračuje: „Taky v taxíku a taky si řidič myslel, že to stihne!“ a sundavá si ony tmavé brýle. Má pod nimi znetvořený obličej po ošklivém úrazu. Propadl bych se!

„Řidič to nepřežil.“ dodává.

„A to byl nechráněný přejezd?“ zkouším si představit situaci.

„Závory tam nebyly, ale světelná signalizace ano. Prý fungovala. Tak to aspoň říkala vyšetřovací komise. Já si nic nepamatuji. Byla jsem prý šest dní v umělém spánku.“

„To mě moc mrzí!“ kdyby byl návod, co v takové chvíli říkat!

Na místě schůzky jí popřeji hezký den a dobré pořízení při jednání!

Nechci ji litovat, protože by o to možná ani nestála. Jen jí v duchu fandím a přeji, aby se jí podařilo porvat se s životem kvůli chybě jiného!

Pořád na ni musím myslet. Důkazem je i tento článek. Má to být ono zrcadlo? Má mi to něco říct? Nepřipadám si jako silniční pirát, neriskuji. Spíš mě napadá rutina. Ta je možná nebezpečnější! Vše vám už připadá samozřejmé. Nic vás nemůže překvapit. Fakt ne?

Můj kamarád prý také zažil něco podobného. Kdysi, v jeho mládí, bylo mu dvacet, jeli s kamarádkou pro nějaký materiál. Někde mimo město. Nedali jim na křižovatce přednost. Kamarádka tam „zůstala“, on byl dvanáct let mimo. Porušená mícha. Dvanáct let života! Představíte si to? Doktoři ho odepisovali. Jeho táta prý prosadil, že si ho na zbytek života vezmou z JIP domů. (Když už má umřít, tak ať umře doma!)

„No, a mně se nějak nechtělo umřít...“ dodává dnes lakonicky. Je mu přes čtyřicet. Má různé následky, bolesti hlavy včetně třeba občasných „vypadávek“ paměti. Rve se s tím jak jen může a jak to dokáže.

Jak se to říká?
Lepší ztratit v životě vteřinu, než ve vteřině život!

Anebo:
Zkušenost je dobrá škola, jen školné bývá někdy vysoké!
Denně zažiji několik hovad, co se snaží něco stihnout. Dneska zase! Jestli spěchají pro dítě do školky nebo je to jen jejich ego v silném autě, je úplně jedno. Chtějí sami zdechnout? Prosím! Je to jejich věc. Jak k tomu ale přijde mladý život, který sice přežil, ale mohl být zdravý a krásný? I když..... největší krása je v duši.
Ach jo!