Neviditelný pes První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996

No, já byl na střední taky v posledním družstvu samých začátečníků a musím připustit, že jsem tam byl ne-li ouplně nejhorší, pak tedy jeden z nejhorších, úplné nemehlo. Ale po dvou týdnech jsem nezvládl slalom ani s hůlkama. Byl jsem však schopen zatočit doleva - proč, to nevím - a při pokusu o zatočení doprava následoval nevyhnutelný pád. Sjet takto sjezdovku bylo krušné, i jezdil jsem šusem; sjezdovka byla cvičná, nepříliš svažitá, moc to nejelo, a dole jsem vždy nějak zastavil - byl tam mirný protisvah. Kurz jsem přežil trochu otlučen, leč nezraněn. Lyže byly půjčené z fundusu školy a vypadaly, že pamatují tažení na východ až pod Moskvu a zpět; vázáni bylo tehdy kandahár, špice napevno upevněna řemínkem, žádné samovypínání a podobné vymyšlenosti.

To bylo před třiapadesáti lety a zůstalo mi to dodnes. Kdybych si chtěl rozbít hubu, tak si nebudu pořizovat drahou výstroj. nepojedu někam do dálav a nepolezu tam na sjezdovku. Jednodušší a méně nákladné je spadnout ze schodů, aspoň pro mne.

Ze splašených prken jsem ochoten akceptovat běžky - to dodnes - ale pokud možno na rovině.

Právě jste mne strašně dopálil pane Juraxi, na okamžik jsem měla dojem že zde někdo popsal moje vlastní zkušenosti. Netěšte se až Vás potkám v Brně.

Neberte si to tak. Nás sjezdově lyžařských nemehel je neúrekom. :-)

Já měl lyže, které otec ukryl před Wehrmacht/Brannou mocí v kůlně na zahradě! Měly ocelový hrany! Natvrdlý holky se mi v osmě smály, ty chytřejší se ptaly. Nešlo s nima zatočit, s těma lyžema.

Taky vím, že kolo Eska odvezl otec z Prahy ke tchyni na venkov. Blaskowitz totiž dělal i nějaký vojenský cyklooddíly. Dodnes tam v kůlně je, svařovaná šlapka.